Modrý Mauritius v Terezíně - ukázka z knihy

Hlavní postavy v tomto příběhu jsou smyšlené a příběh je pouze fikcí samotného autora. Jakákoliv podobnost s kýmkoliv v minulosti je pouze čistě náhodná. Příběh je zasazen do historických událostí a doby.

„Šedá doba tenhle rok 1939, že Ervíne? Člověk si myslí, že po zrádném roce 1938, kdy nás obětovali naši zahraniční spojenci, kteří nás donutili bez jediného výstřelu přenechat naše hranice nepříteli, nás nemůže již nic překvapit. Jaký to vážný omyl. Je tu rok 1939 a Němci si sebejistě pochodují po Praze,“ stěžuje si zasmušile Hugo Brauner, významný český filatelista.
„Československo přestalo existovat a nám nezbývá než čekat. Čekat co se s námi dále bude dít? Jaký jenom záměr s námi Židy má ten zkrachovalý malíř Hitler? V Německu už na nás Židy pořádají krvelačné hony. Lynčují nás tam jako zvěř,“
vyslovuje obavy znalec poštovních známek Ervín Hirschlégr. „Slyšel jsem. Můj filatelistický přítel z Německa mi o tom nedávno psal. Museli opustit svůj domov. Každý s jedním kufrem v ruce a zamířit neznámo kam do bezpečí. Poslední zprávu jsem od nich obdržel skoro již před půl rokem.“
„To je neuvěřitelné. Člověk si pokládá otázku, proč se tohle všechno vlastně děje? Kde je příčina? Je to jako zlá noční můra. Němci se k nám Židům budou nyní chovat zcela stejně jako u nich v Říši.“
„Taky si myslím. O tom se nedá vůbec pochybovat. Je na čase jednat. Nejlepší by bylo sebrat si saky paky a utéct za moře.“
„Nevím Hugo, zda je tohle to správné řešení. Zde jsme se narodili. Zde je naše vlast. Za Československo jsme chtěli bojovat a zemřít. Kam jinam bychom také mohli jít?“
„Uvažovali jsme se Sárou, že bychom utekli do Ameriky.“ „Pouze uvažovali?“
„Ano, pouze uvažovali. Protože to přece všechno není jednoduché.“
„Chápu. Kdo by taky chtěl opustit rodnou půdu a tu vůni vlastního domova, kterou všichni tak zbožňujeme.“
„A to co jsme tu všechno vybudovali? Ty jsi vydával časopis Rozhlas filatelistů, který nyní Němci lustrují a cenzurují a Židům zakazují do nich psát. Jsi významným znalcem našich Československých poštovních známek a tvá pověst a neomylnost sahá až za hranice, ale..?“
„Přesně to ale. Ale do Ameriky v žádném případě nedosahuje ani omylem. Tam budu nic, bezvýznamný človíček v té velké prérii ničeho. Budu začínat znova, od začátku.“
„A co si taky můžeme s sebou odnést? Jen to nejnutnější. Němci jsou již všude. Všechno mají obšacované. Vše hlídají!“
„Čekám, kdy zabuší typickým stylem na naše dveře a německy zakřičí do hluboké a zákeřné tmy to jejich Halt doprovázený s varovným výstřelem a následně gestapácký roj ozbrojených mužů při křiku zběsilých zabijáků pozavírá celou naší rodinu.“
„Co jsme komu udělali, že máme zapotřebí obávat se toho, co bude zítra? Obávat se o naše životy. Co jsme, my Židé, udělali tomu německému národu vraždících monster?“
„Nevím. A co jsme konkrétně my udělali třeba takovému Bohuslavu Šeříkovi ze zrádné Vlajky filatelistů?“
„U Gerharda Gidberga to chápu. Odhalil jsi Ervíne velké množství padělků poštovních známek především z přetiskové emise Pošta československá 1919, které on označil jako pravé a na kterých při prodeji zcela jistě zbohatl. Tím mu ležíš v žaludku a to vše co nyní předvádějí v jejich časopisu Vlajka filatelistů, je výsledek toho všeho. Prostě a jednoduše pomsta. Primitivní, ale účinná. Pomsta provedená silou. Ukazují na nás prstem. Tam běžte a ty Židy spráskejte jako starou a polochcíplou zvěř.“
„V posledním čísle nás nazvali židovskými hady, ne promiň, zcela přesně židobolševickými hady, kteří se přiživují na sběratelské vášni a ovládají údajně teď již čistou filatelii, kterou oni tak prý aktivně zbavují a doslovně čistí od nás Židů.“
„Na obchodě se známkami není nic špatného. Bude se dít i bez Židů. Horší je spekulace, kterou chtějí zavést Němci. Chystají se přetisková vydání na bývalých československých známkách. Jak se nyní musí tyto známky nazývat.“
„V roce 1939? To je návrat tak akorát do roku 1919. Čistá spekulace a okrádání slušných českých sběratelů. To už tu jednou přeci bylo a jak to dopadlo. Nu uznej!“
„No jistě. Ta nechvalně proslulá Pošta československá 1919. Spousty knihtiskařů si na ní založilo živnost při výrobě velkého množství padělků.“
„Pravda. Poslední dobou se padělků vyrojilo neuvěřitelně moc. Zajímavé je, že jakmile se nějaký padělek odhalí, začne o něm Gidberg psát jako o jeho objevu. Ale proslýchá se, že za těmi všemi padělky stojí právě on.“
„Známé heslo, že pod svícnem je největší tma. Tiskařskému řemeslu dobře rozumí. No proč by za tím nemohl být on? Vždyť těch indícií je více než dost. Doufám, že na něj jednou dojde a jeho podvody budou odhaleny a ukončeny.“
„Například naposled ta 4 korunovka žilkovaná znak, kterou jsme jako padělek v Rozhlase filatelistů odhalili. Nebylo to jednoduché. Nesla jisté znaky pravosti, ale přetisk neseděl se zaručeně pravým. Pomocí žiletky a výstřihu z poškozené a zaručeně pravé známky se srovnáním s posuzovanou známkou (přetiskem) to šlo jednoduše rozpoznat. Přesto na ní Gidberg hodil znaleckou značku jako na pravou známku. A jak se bránil. Že prý jednotlivá písmenka lze dohledat na zaručeně pravých exemplářích, a že pokud přetisk nesouhlasí se známými typy, je to zcela jistě nový typ, či možná vzácný podtyp. Takový nesmysl. Stačilo by, aby si vzal mikroskop a porovnal odlišnosti a použitou černou barvu, která má jiný odstín a složení než ostatní a pravé známky Pošta československá 1919.“
„To už bychom zaběhli do širokých podrobností, Ervíne. Pak se nemůžeme divit, že po nás tak jdou. Čistá pomsta a snaha ovládnout znalectví v republice. Prostě se jim tohle všechno a tahle doba hodí do krámu.“
„No jistě Hugo. Hodí se jim to víc než si myslíme. Ta přítomnost německých zbraní a fašisticko-nacistická ideologie vyřazení Židů z aktivního života. To vše jim pomáhá a proti tomu nemůžeme úspěšně bojovat, ale ať počítají s tím, že budeme bojovat.“
„Pokud se nám podaří utéct z republiky Ervíne, vezmu s sebou můj nejcennější poklad z mé sbírky. Známku ze všech nejproslulejší. Víš přeci, kterou tím myslím?“
„Pochopitelně, že vím. Modrý Mauritius, který jsi koupil v zahraniční aukci a to za mé pomoci někdy v roce 1936.“


*******


Sára Braunerová je nádherná žena. Ta její ladná chůze v šeru přicházející tmy při mírném osvětlení pouličního světla musí okouzlit každého znalce ženské krásy. Dokonalé křivky ladné ženy Hugo Braunera, který je na svou manželku pyšný, okouzlují nejen na divadelních prknech. Jako herečka dostala i několik filmových rolí. Její herecká sláva postupně sahá do nebes. Přesto si, zavěšená do, svého muže, smutně stěžuje při cestě do divadla.
„Dnes jsem dostala výpověď z Národního.“
„Jak je to možné Sáro? Proto jsi tak smutná? Já jsem si říkal, že se něco děje.“
„Děje Hugánku, děje. Přijdu do šatny. Hrobové ticho. Nikdo se ke mne nehlásí. Oči všech sklopené. Ústa zamknutá. Už to mi přišlo podivné. Znáš to, jak to před představením chodí? Jaký ruch panuje? Pak za mnou přišel ředitel s výpovědí, kterou držel v rozklepaných rukou a stejně chvějícím hlasem mi to oznámil. Až mi ho skoro bylo líto.“
„Jak to proboha zdůvodnili?“
„Můj židovský původ se jim nelíbí, Hugánku.“
„Jenom proto tě vyhodili? Kam ten svět spěje.“
„Němci to takto dělají s každým Židem. Jednají s námi jako s někým méněcenným. Hass tu výpověď obdržel taky.“
„Hugo Hass? Jak to ten nese?“
„Stejně jako já, miláčku. Těžce, velice přetěžce. Nedokázal to sdělit své ženě. Ještě nenašel tu sílu. Každé ráno vstává a předstírá, že jde do divadla. Přitom smutně chodí a bloudí po pražských ulicích.“
Hugo Brauner se zastaví, pohladí svou překrásnou ženu po tváři, políbí ji na čelo, chytne její ruce do dlaní a řekne: „Je mi to moc líto. Vím, co pro tebe divadlo a herectví znamená. Utečeme odsud. Utečeme do Ameriky, kde budeš opět hrát za obrovského aplausu a opět budeš mít success, který si ty tak zasloužíš. Co na to říkáš?“
„Děkuji ti za pochopení lásko. Pro nás Židy tady život končí. Musíme utéct, dokud je čas. I Hugo Hass plánuje útěk, ale on to má přece jen těžší. Mají přece malé dítě. Není to žádná naše zbabělost. Je to jen čilé zoufalství. Jen tak si zachráníme vlastní kůži. Je to holá životní nutnost.“
Dojdou k divadlu, kde mají zakoupené lístky na představení. Přede dveřmi stojí dva krutě samozvaní ozbrojenci s hákovým křížem na rukávu.
„Stůjte! Podlidé židovského původu mají vstup zakázán.“ Hugo Brauner rudne rozčílením: „Máme zakoupené lístky na toto divadelní představení. Nevíme proč byste nás nemohli pustit dál.“
Jeden z těch vzteklých ozbrojenců vytrhne lístky Braunerovi a hodí je do kaluže. Druhý vytáhne pistoli, kterou namíří na Braunera a výhružně křikne: „Koukej zmizet ty židovský prase nebo tě na místě zastřelím!“
Sára vylekaně couvá a Huga odtahuje rychle pryč od těchto zákeřných, všehoschopných mužů. Odcházejí za roh nejrychlejším možným krokem. Říkají si, že musejí utéct ze země, protože je zde již nic dobrého nečeká. Sbalit co půjde a zdrhnout nejlépe za moře, protože za kopečky je málo. Dokud to ještě je vůbec možné. Dojdou před svou luxusně vzhlížející vilu, kde je zděšená sousedka přichází varovat: „Braunerovi, bylo tu gestapo. Musíte zmizet. Hledají Vás. Mého manžela již zatkli. Po Vás jdou také!“
Poděkují za informaci a urychleně vlítnou do bytu, kde začnou balit nejnutnější osobní věci. Vědí, že toho mnoho nepoberou. Z trezoru, který je umístěný v rohu místnosti, si Brauner bere doklady, nějaký peníze a do malé kapsy, kterou má šikovně schovanou v kabátu pod falešnou dvojitou kapsou uloží i svůj nejcennější poklad. Známku Modrého Mauritia. Tak tak, že ho nevyruší hlasité bušení gestapa, které si dožaduje vstupu do domu. Sára jim po chvilce chtě nechtě otevře dveře a oni do vily vlítnou s revolverem v ruce a hrozným křikem. Gestapo pozatýká Huga i Sáru a celý dům převrátí vzhůru nohama. Asi něco hledají. Zlato, peníze, šperky, či známky? Nejspíš vše co má nějakou hodnotu. Jako levná zlodějská banda lupičů.


*******


Chladná místnost zapáchající potem a krví. Tohle gestapácké doupě, kde bezhlavě třískají každého, kdo nechce mluvit. Každého, kdo se jim znelíbí. Každého, kdo jen mírně odporuje. Zběsilost hákového kříže symbolicky plného zbytečně prolité krve od německých tyranů. Na židličce sedí zakrvácený a umlácený Hugo Brauner, kterého právě obuškem po rukou sejme jeden z gestapáků.
„Mluvte. Kde být ukryt? Peníze a známky? Víme vsechno,“ zakřičí s německým přízvukem a špatnou češtinou.
„Vše jste u mne našli. Nic jiného nemám.“
„Lžete. Máme důkaz a svědectví proti Vam. Že jste si spolu s Ervínem Hirschlégrem nahrabali spoustu peníze pomocí časopisu Rozhlas filatelistů a aršíků Kde domof můj?, které jste spekulačně prodával. Žide nenažraný!“
„Co je to za hloupost?“ odsekne Hugo a zároveň dostane pěstí od přihlížejícího gestapáka, až se svalí na zem, do louže vlastní krve. Výslech je tím prozatím ukončen a je odtáhnut neznámo kam, do malé tmavé místnosti se čtyřmi špinavými stěnami.
V další místnosti je vyslýchán Ervín Hirschlégr, který byl gestapem předveden ve stejný čas a to naprosto stejným způsobem. Ani on nic neřekne. Ani nemůže. Nic o tom neví a ani nemůže vědět.
„Čtěte zde, Žide!“ gestapák předkládá Ervínovi aktuální výtisk Vlajky filatelistů.
„Zrůdné židobolševické obludy dlouhodobě vykořisťují poctivé sběratele. S aršíky Kde domov můj? aktivně radostně spekulují. Nejdříve lstivě donutili sběratelé k vylepování zásob aršíků na franko s tím, že aršík samotný nebude mít nikdy závratnou cenu, přitom jich sami nakoupili velkou zásobu, aby následně zvedli pomocí židovského časopisu Rozhlas filatelistů jejich cenu, když šikovným způsobem popsali jaká je to rarita a nyní, když ovládají a určují ceny rozprodávají své tisícové zásoby za nehorázné židovské částky. Ať s nimi Hitler konečně zatočí. Ať žije Protektorát Čechy a Morava,“ podepsané Bohuslavem Šeříkem.
Ervín se udiveně podívá na gestapáka, který je připravený při první příležitosti třískat a mlátit ho jako by byl z gumového materiálu a to nepřestane dělat, dokud nepromluví.
„Já žádné zásoby aršíků Kde domov můj? nemám. Ve sbírce jsem měl dva aršíky 1 Kč a 2 Kč. Ty jste u mne přeci i našli a to je vše.“
„Lžeš, Žide! Kde jsi je spolu s Braunerem uschoval?“ „Opravdu nevím co po mne chcete. Není to pravda a je to holý výmysl s cílem nás poškodit,“ po těchto slovech i on skončí v bolestivých křečích na podlaze špinavé místnosti.

*******

„Gerharde, příteli.“
„Bohuslave Šeříku, příteli můj,“ podávají si ruku soukmenovci z Vlajky filatelistů v redakci jejich časopisu.
„To jsme to pěkně sehráli. Konečně máme od těch židáků z Rozhlasu filatelie klid. Zbavili jsme se konkurence v odborném tisku i znalectví. Filatelie teď patří nám! My budeme určovat ceny a její směr!“
„Doufám, že jim to gestapo pěkně spočítá, a že už je v životě neuvidíme.“
„To víš, že jo. Židé se dneska střílej na počkání. Stačí lusknout prstem. Jako zvěř. Nevěřím, že by zrovna nad nimi měli Němci ochrannou ruku.“
„Zaonačili jsme to pěkně. Židům je teď majetek zabavován ve velkém. Dělají se soupisy a odhady. Jako znalec budu vždy přizván k znaleckým a cenovým posudkům,“ chlubí se Gerhard Gidberg.
„Tak to si přijdeš na pěknou řádku dobrých známek. Budeš to oceňovat dle katalogu?“
„Blázníš? Jakmile objevím nějaký poklad ve sbírce, podseknu ocenění a ty tu sbírku pro mne koupíš nebo v aukci vydražíš za směšné peníze.“
„To je fajnový nápad. Přímo zlatý důl,“ usmívá se zlodějsky Bohuslav Šeřík.
Zrovna se v redakci rozdrnčí telefon a v něm si německy hovořící muž vyžádá znalce Gerharda Gidberga k jedné zabavené sbírce pražského Žida, který vlastnil továrnu na předměstí. Dá se předpokládat velké množství známkových pokladů v jeho vyhlášené sbírce klasického Rakouska. Gidberg nečeká, vezme si kabát a loučí se s kolegou, kterého nemůžeme s klidným srdcem nazvat pravým filatelistou, ale spíše pravým šíbrem.


Modrý Mauritius v Terezíně
Nová kniha Modrý Mauritius v Terezíně od vedoucího redaktora Infofily Zdeňka Jindry.
Cena: 195,- Kč
Více informací


Čtivá kniha Modrý Mauritius v Terezíně. Poutavý příběh z kruté předválečné a válečné doby. Kniha líčí filatelistický život v Československu především v letech 1938-1945. Hlavní postavy v tomto příběhu jsou sice smyšlené a příběh je pouze fikcí samotného autora, ale je zasazen do historických událostí dané doby.

- tištěné knižní vydání
- formát A5
- barevná obálka

Autor: Zdeněk Jindra | 10. 3. 2020

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2020 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223