Zpravodaj 1/2008: Tiché bitvy o hlavu státu

Kromě Emila Háchy, který československému státu „prezidentoval“ jen 105 dní, dostalo se zatím všem československým a českým prezidentům pocty ozdobit svým portrétem poštovní známky. Je to samozřejmě vždy i pro výtvarníky a rytce zakázka velmi prestižní, proto o možnost zobrazit prezidenta na známce někteří i tvrdě bojovali. A přední výtvarníci a kunsthistorici také vždy zasedali v umělecké komisi známkové tvorby, poradním sboru vydavatele známek.

Každá hlava státu ke své výsadě přistupovala – podle naturelu a podle doby, v níž úřadovala – po svém. Někteří prezidenti si svou nejrozšířenější podobenku pečlivě „vychytávali“, jiní dávali najevo, že o to, vidět denně své tváře na známkách, příliš nestojí.


„Tomáš Garrigue Masaryk založil nejen instituci československých prezidentů, ale také je zakladatelsky spojen s poštovními známkami, které je zobrazují,“ říká emisař Rudolf Fischer, dlouholetý vedoucí známkové tvorby někdejšího ministerstva spojů.

Připomíná, že známky s TGM kolovaly na dopisech ve dvaceti různých podobách, což se již žádnému dalšímu prezidentovi nepodařilo. „Tradici prezidentských miniportrérů založil Max Švabinský s rytci Eduardem Karlem, Jaroslavem Goldschmiedem, Karlem Seizingerem, Bohumilem Heinzem a Jindřichem Schmidtem. Se Schmidtem pracoval také Karel Svolinský, k výročí TGM vytvořil známku podle předlohy Albína Brunovksého rytec Miloš Ondráček, další vytvořil i Oldřich Kulhánek a Bedřich Housa.“


Druhý československý prezident Edvard Beneš prý původně své zpodobnění na známce odmítal, nakonec se ale podřídil. Předlohou pro „jeho“ známku se stal fotografický portrét z ateliéru Langhans, který zpracoval rytec Bohumil Heinz. Další benešovské známky navrhli ale také Max Švabinský nebo Karel Svolinský.


Na rozdíl od Beneše, první „dělnický“ prezident Klement Gottwald se ke svému otisku na známkách nadšeně hlásil. „Ještě jako pouhého řečníka a politika jej podle kresby Maria Strettiho vyryl Jindřich Schmidt. Jako prezident však Gottwald chtěl za portrétistu Maxe Švabinského, který zvěčnil už předchozí prezidenty. Švabinský se neodvážil odmítnout, když si Gottwald vynutil návštěvy v jeho atelieru, ale nelíbilo se mu, že po Masarykovi a Benešovi je prezidentem právě tento pán a že by ho měl navíc portrétovat. Proto nakreslil hlavu tak znatelně nesympatickou, že jeho návrh známky nebyl přijat,“ vysvětluje Rudolf Fischer. Rytec Schmidt tedy musel vzít zavděk oficiální fotografií Klementa Gottwalda a prezidentské známky pak zůstaly na dlouho jeho doménou. „Naposledy byl Gottwald připomenut na známce navržené Oldřichem Pošmurným podle sochy od Rudolfa Svobody. Rytcem byl tehdy Bedřich Housa.“


To „lidový prezident“ Antonín Zápotocký se o prezidentskou známku prý příliš nezajímal. Návrh na ni vytvořil Jaroslav Poš; k němu se pak autorsky připojil Albín Brunovský s rytcem Ondráčkem. „To už ale nebyla prezidentská známka, ale pozoruhodný Zápotockého portrét k narozeninám,“ doplňuje informace emisař Fischer.


Krasavec mezi prezidenty, Antonín Novotný, měl o poštovní známky trvalý zájem. Nechával se podrobně informovat o postupu práce a jejich vydání osobně ovlivňoval. „Portréty vyryl opět prosazovaný Schmidt a později Housa, včetně příležitostného aršíku, který se sice nedočkal vydání, ale Novotný na jeho emisi trval až do poslední chvíle svého jedenáctiletého panování,“ připomíná Rudolf Fischer.


Vzpomíná také, jak předposlední v řadě komunistických prezidentů Ludvík Svoboda žádal, aby byl na známce zobrazen v generálské uniformě: „Aršík, připravený ke Svobodovým osmdesátinám, ale normalizační aparát zakázal. Vyšel jiný, generálský aršík, okleštěný o prezidentské atributy. Vyrytá smuteční známka rovněž nevyšla. Poslední známkový portrét Ludvíka Svobody je dílem rytce Ladislava Jirky, který jej vytvořil podle onoho zakázaného aršíku,“ dodává Rudolf Fischer.“


Ztvárnit prvního Slováka v roli prezidenta republiky si kategoricky vynutil politicky angažovaný rytec Josef Herčík, mimochodem jediný člen komunistické strany mezi všemi rytci známek. Usiloval o to přesto, že známku s portrétem Gustáva Husáka už měl vyrytou Jindřich Schmidt. „Herčíkův příliš fotograficky pojatý portrét Husáka se však moc nepovedl, nevyzněl příznivě. Dalším portrétem byli proto pověřeni Rostislav Vaněk a rytec Ladislav Jirka.“


Změnil se režim a v překotné revoluční atmosféře nastala potřeba rychle vyměnit prezidenta nejen na Hradě, ale také na známkách. Návrh výplatní známky podle fotografie Václava Havla vytvořil rytec Miloš Ondráček (který se vzdal honoráře ve prospěch oddělení dětské onkologie v Motole). Václava Havla najdeme i na aršíku k jeho 60. narozeninám (podle návrhu Jana Solpery vyryl Václav Fajt) či na portrétu podle Jiřího Rathouského v rytině Miloše Ondráčka.

Vznik známky, na níž měl být po létech opět svobodně zvolený prezident, ale zdaleka nebyl jednoduchý, jak dosvědčuje Rudolf Fischer: „Vydání provázely zákulisní, prestižní vášně – takové nebyly zaznamenány u žádné z předcházejících emisí československých prezidentů.“ Tým Václava Havla měl na přípravu známky velmi krátký čas a sám budoucí prezident jen pár minut na to, aby těsně před odjezdem na svou volbu narychlo přehlédl liniové rozkresby známky s otiskem její rytiny a podepsal, že s ní souhlasí.


To jeho nástupce Václav Klaus si už podobu „své“ známky mohl rozvážit s větším soustředěním. „Dlouho pečlivě rozmýšlel, měnil, osobně vybíral, před jejím schválením výsledek náležitě ovlivnil,“ dosvědčuje Rudolf Fischer a tvrdí, že Klausova známková podobizna patří – zásluhou precizního portrétisty Oldřicha Kulhánka ve spojení s rytcem Milošem Ondráčkem – k nejpozoruhodnějším ze všech poštovních cenin s prezidenty.