Obrázky z dějin poštovnictví XVIII. – Pod zemí nesídlí jen krtek

Sotva se chce věřit, že nejstarší a na první pohled již nemožně zastaralé způsoby dopravy zpráv a informací mají v současném světě moderních technologií ještě vůbec nějakou naději na přežití. Skutečně je tomu ale tak a živoucím důkazem tohoto tvrzení je pražská potrubní pošta, stařenka, která má oslavu stoletých narozenin již dávno za sebou.

Praotcem systému, na kterém je založena potrubní pošta, je francouzský fyzik a vynálezce Denis Papin (1647 - 1712), který se zabýval aplikací tlakového efektu páry, jejímž výsledkem byl nejen známý tlakový hrnec zkonstruovaný roku 1687 a pojmenovaný po svém vynálezci, ale především objev nového způsobu přenášení energie. Samotné technické řešení umožňující využít tento objev v praxi již nebylo složité, stačilo potrubí a kompresor foukající vzduch, který před sebou tlačil vzduchotěsné pouzdro s dopisem. To je také vlastní podstata potrubní pošty, která bývá někdy také označována jako pneumatická či vzduchová.

Potrubní pošta urychlila přenášení zpráv v mnoha evropských velkoměstech. Primát v tomto směru získal Londýn, kde první linka potrubní pošty byla uvedena do provozu v roce 1853, v roce 1865 potrubní poštu začali využívat v Berlíně. Zde si velmi rychle získala velkou oblibu, byla neustále rozšiřována a její síť postupně dosáhla celkové délky 400 kilometrů. Traduje se, že berlínský systém potrubní pošty byl synonymem spolehlivosti, protože přes vysokou zátěž, které byl denně vystavován, nevyžadoval více než dvě opravy ročně. Čtyři miliony zásilek za rok byly toho jasným důkazem.

V roce 1887 byla pneumatická pošta zavedena v Praze a od 4. března 1889 začala dopravovat i listovní zásilky. Její systém kopíroval poštu vídeňskou, kterou sestrojil Franz Felbinger. Spekuluje se i o tom, že podíl na konstrukci její pražské sestry měl vynálezce lodního šroubu Josef Ressl, seriózní důkazy podepírající toto tvrzení prozatím nebyly publikovány (nebo alespoň to autorovi není známo). V pražské potrubní poště byly použity ocelové trubky s vnitřním průměrem 65 milimetrů a hliníkové pouzdro o vnějším průměru 50 milimetrů, dlouhé 215 milimetrů, které je na konci opatřeno koženými těsnícími kroužky. Pohyb pouzdra v rourách rychlostí až 10 metrů za sekundu zajišťuje tlak vzduchu o síle 0,4 - 0,6 atmosféry. Rychlost pohybu pouzdra přitom lze podle typu zásilky regulovat. Tak vysoké rychlosti ve městě, v němž jsou dopravní zácpy na denním pořádku, samozřejmě nemůže dosahovat ani dnes i ta nejlépe organizovaná kurýrní služba.

Pražská potrubní pošta měla v ulicích rozmístěny své vlastní nápadně červeně natřené poštovní schránky, jejichž obsah byl každých dvacet minut vybírán a rozesílán. Zásilky určené k přepravě potrubní poštou bylo ovšem možno podávat také přímo u přepážek těch poštovních úřadů, které byly na systém potrubní pošty napojeny. První její linky spojovaly Hlavní poštu v Jindřišské ulici s poštovním úřadem Praha 2 na Malém náměstí, který zde sídlil ve známém domě U Rottů, a s telegrafním úřadem Praha 10 na Malé Straně. Do sítě potrubní pošty dále byla v roce 1901 připojena pošta na Královských Vinohradech, v roce 1920 na Hradě a v roce 1925 poštovní úřad Praha 7 na Smíchově. Síť pražské potrubní pošty potom byla v následujících létech rozšiřována o další poštovní úřady a 14 soukromých účastníků, zejména bank, takže v současnosti jsou její linky dlouhé 60 kilometrů. Ústřední pražské potrubní pošty je dodnes v budově hlavní pošty, odkud se hlavní linky rozbíhají směrem k pobočkám do Nuslí, Dejvic, Vinohrad, Smíchova a na Palmovku. Potrubí cestou překonává i tři pražské mosty - Legií, Mánesův a Hlávkův. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že potrubí pneumatické pošty je uloženo poměrně mělko pod úrovní zemského povrchu, asi jeden metr.

Výše poštovného potrubní pošty až do roku 1916 odpovídala taxe, která byla vybírána u běžných zásilek; od zmíněného roku 1916 však byla navýšena o zvláštní částku, která odpovídala příplatku za spěšné doručení běžných zásilek. Veřejnosti pošta sloužila až do roku 1945, kdy s výší poštovného přestala být veřejnost seznamována, takže okruh zákazníků se postupně zúžil až na prominentní zákazníky.

Obrázky z dějin poštovnictví XVIII. – Pod zemí nesídlí jen krtek


Dům stojící v blízkosti Staroměstské radnice, na Malém náměstí, původně zvaný U Tří bílých růží, od roku 1855, kdy v něm rodina J. V. Rotta otevřela svůj proslavený obchod se železářským zbožím U Rottů, býval i sídlem poštovního úřadu a stanice pražské potrubní pošty.

Pro potrubní poštu vydávalo ministerstvo obchodu ve Vídni od roku 1899 speciální obálky, dopisnice a zálepky, opatřené česko-německým textem, který informoval k jakému účelu jsou určeny, později, od roku 1908, byly vydávány už bez informačního textu. Všechny tyto celiny používala potrubní pošta ve Vídni i v Praze. Po vzniku ČSR poštovní správa postupně pro pražskou potrubní poštu vydala dvě speciální dopisnice. Na první z nich byla známka z emise Osvobozená republika v hodnotě 140 haléřů, vysvětlující text prozrazující určení nebyl připojen. Tuto dopisnici doprovázela zálepka s totožnou známkou, ale v hodnotě 160 haléřů. Na druhé z roku 1932 se známkou středního státního znaku v hodnotě 90 haléřů již byl přitištěn nápis POTRUBNÍ POŠTOU. V praxi potrubní pošta ovšem k dopravě přijímala jakékoliv dopisnice a dopisy, pokud byly vyplaceny podle platného tarifu.

Obrázky z dějin poštovnictví XVIII. – Pod zemí nesídlí jen krtek


Ze zákulisí pražské pneumatické pošty

Pražskou potrubní poštu provozuje Český Telecom. Udržet v provozuschopném stavu tuto technickou památku bylo a je nesmírně náročnou technickou záležitostí. Na konci devadesátých let jejích služeb využívalo stále ještě více než dvacet firem. Český Telecom jim účtoval roční paušální poplatek 4000 Kč za účastnickou stanici a 3,20 Kč za každou doručenou zásilku. Česká pošta jejím prostřednictvím zasílala telegramy a k vzájemné komunikaci ji i nadále používaly některé banky. Přesto potrubní pošta byla ztrátovým podnikem a Český Telecom ji udržoval v chodu více než z praktických důvodů spíše proto, že tato stará technická rarita pomáhala spoluvytvářet jeden z originálních rysů jeho tváře.

Ničivé povodně v roce 2002 v Praze zasadily tvrdý úder i pražské potrubní poště. Voda zatopila pět z celkových jedenácti strojoven a jejich rekonstrukce dosud nebyla ukončena. Potrubní pošta je v současné době mimo provoz a není ani jasné, kdy a zda bude obnoven. Český Telecom má pochopitelně i jiné starosti a netají se tím, že má důležitější priority než pražskou potrubní poštu.

Princip potrubní pošty dnes nalézá uplatnění i v menších systémech než je velkoměsto, protože má řadu nesporých výhod, je levný, spolehlivý a ekologický. Zdá se tedy ideálním řešením pro velké úřady, banky, sklady, supermarkety, nemocnice. Příkladem mohou být nemocnice v Karlových Varech nebo v Motole. V prvně jmenované potrubím propojili transfůzní stanici s operačním sálem a urychlili tak přepravu krve. V Motole je potrubní pošta řízena počítačem, páky a ventily nahradily LSD displeje a membránové klávesnice. S její pomocí se mezi jednotlivými odděleními nemocnice přepravují rentgenové snímky, operační dokumenty a vzorky krve.

Potrubní poštu v nedávno minulé době dokonce používala vláda a její úřad, kde byl základem utajeného spojení. Romantika však musela ustoupit přísné legislativě Evropské unie a NATO, která potrubní poštu považuje za nevyhovující řešení. Proto nová koncepce utajeného spojení je budována s využitím technologie digitálního šifrování. Pokrok se zkrátka nedá zastavit. A na téhle úrovni to nepochybně platí dvojnásob.

Autor: František Hrbek | 14. 3. 2005

Komentáře

Ověření správnosti datumu

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře

Související články


© 2002 - 2018 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223