Dva tucty glos k dějinám filatelie XXI. - Loupež století v poštovním muzeu

"... a odsuzují se:
Josef Winter podle § 132 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků,

Viktor Winkler podle § 132 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků,

mladistvý Ladislav Winter podle § 132 odst. 4 tr. zákona za použití § 79 odst. 1 tr. zákona a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků."

Takto rozhodl městský soud v Praze v hlavním líčení konaném 14. - 16. prosince 1970 ve věci loupeže osmdesátibloku modrých merkurů z Poštovního muzea v Praze 5, Holečkově ulici. Uzavřel se kriminalistický případ, těšící se mimořádné pozornosti veřejnosti, který i svou publicitou v denním tisku zastínil jiné souběžné případy loupeží předmětů značné historické ceny ze zámků, muzeí a galerií.

Dva tucty glos k dějinám filatelie XXI.  - Loupež století v poštovním muzeu


Budova dnešní stálé expozice Poštovního muzea v Praze, Nové mlýny 2, Praha 1. Proslavená loupež modrých merkurů se odehrála na Smíchově, v Holečkově ulici, kde mělo Poštovní muzeum v bývalém klášteře benediktinek u sv. Gabriela své dřívější sídlo.

Modrý merkur již tehdy bezesporu patřil k nejoblíbenějším rakouským klasickým známkám. Jednotlivých kusů této známky se zachovaly jistě přinejmenším tisíce, pásky či bloky už ale patří mezi filatelistické vzácnosti. Odcizený osmdesátikusový zbytek archu dobový tisk pak poněkud nadneseně vydával za světový unikát. Ponechme stranou, zda tomu tak bylo v touze dát případu "světové " parametry či zda informace o existenci kompletního stokusového bloku modrých merkurů, tj. jedné čtvrtiny tiskového listu v archivu cenin rakouského ministerstva dopravy jednoduše jen chyběla. Spekulovalo se samozřejmě i o ceně ukradeného osmdesátibloku, která se v nejrůznějších úvahách vyšplhala do závratných výšek. Nebyli to ale novináři, ale oslovení filatelisté a zástupci rezortu pošt a telekomunikací, kteří na tiskových konferencích uváděli ceny pohybující se v rozmezí 100 000 až 500 000 dolarů, filatelistický tisk - včetně zahraničního - kalkuloval s cenou 200 000 dolarů. O reálnosti tehdejších odhadů lze dnes s úspěchem pochybovat. Cena většího celku známek ani tehdy samozřejmě nemohla být prostým součtem cen jednotlivých exemplářů nebo násobkem skutečně realizovaných tržních cen menších bloků. Na druhé straně ale je stejně možné pochybovat o tom, že cena za větší bloky nutně musí stoupat geometrickou řadou, jak se někdy uvádělo. Na londýnské aukci v roce 1965 byl dvacetiblok modrých merkurů prodán za 1000 liber, dvaačtyřicetiblok za 1500 liber. Jaká potom mohla být reálná cena osmdesátibloku modrých merkurů na počátku sedmdesátých let? Zdá se, že patrně jen těžko by mohla překonat hranici 4000 liber, tj. necelých 10000 dolarů. Částka určitě velmi slušná, nikoliv ale astronomická. Oproti sto korunám, které za uloupený osmdesátiblok dostali pachatelé, ale závratná.

Loupež v poštovním muzeu byla společným dílem tří bratrů. Nejstarší z nich - bývalý pražský taxikář - loupež vymyslel a zorganizoval, vlastní špinavou práci v muzeu, která se neobešla bez fyzického násilí na zaměstnankyni muzea, odvedli dva mladší. Za získání modrých merkurů jim starší bratr vyplatil zmíněných sto korun.

Hlava povedeného trojlístku již v minulých letech byla vyšetřována pro jiné delikty - organizování hazardních her, prostituce a valutových machinací. Nutnost opustit republiku byla stále aktuálnější, půda pod nohama nejstaršího z bratrů byla již nebezpečně horká. Osmdesátiblok modrých merkurů měl být zárukou, že bývalý taxikář do zahraničí nepřijde s prázdnýma rukama. Peníze a různé cenné věci tam ostatně posílal již delší dobu. Majetek spravovala jeho milenka, kterou před časem propašoval do města valčíků na Dunaji. Přepravu v kufru svého diplomatického vozu zajistil pan chargé d´affaires z nejmenovaného pražského zastupitelského úřadu. Stejnou cestu měl absolvovat i hlavní pachatel. Pochopitelně nikoliv za volantem, ale rovněž v zavazadlovém prostoru diplomatického mercedesu. Tisíc dolarů za ilegální přepravu osoby do zahraničí bylo přece jen natolik lákavou částkou, že i pan chargé d´affaires byl ochoten riskovat případný diplomatický skandál i svoji pověst. Na celnici v Nové Bystřici se podezření, že v diplomatickém vozidle je do Rakouska tajně převážena nějaká osoba, změnila v realitu. Vyšetřování potvrdilo, že muž objevený v kufru automobilu je organizátorem loupeže v poštovním muzeu. Jeho komplicové, oba mladší bratři byli vypátráni za několik týdnů. Brzy byl na světě i osmdesátiblok modrých merkurů. Hlavní pachatel přiznal místo jeho ukrytí - za obrazem v pražském bytě jeho milenky.

Československé úřady pana chargé d´affaires za činnost, která byla neslučitelná s diplomatickým posláním a za závažné porušení zákona oficiálně prohlásily za personu non grata. Nezbylo, než aby Československo opustil nejbližším letadlem. Všichni tři bratři se sešli před soudním senátem.

Definitivní tečka za případem byla učiněna 27. července 1970, kdy modré merkury se znovu vrátily do pražského poštovního muzea. Bylo vůbec možné přát si ještě lepší konec případu, jehož rozpletení původně vypadalo téměř beznadějně?

Příště: Existující známky neexistujících států

Autor: František Hrbek | 20. 4. 2013

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223