Reklama

merkur-revue.eu

Zpravodaj 3/2005: JUDAICA - Portrét podezřelé emise

Co lze říci o dávných poštovních známkách, o sérii Judaica s neobyčejným námětem, která před řadou let vyvolala znepokojení a odpor utajených odpůrců židovské víry a jejím vnějším projevu s osobitými prvky, součástmi židovské kultury? Co jsme tehdy o pozadí vydání Judaiky věděli a co o těchto známkách, které způsobily nemalý rozruch, víme dnes? Mám zato, že to jsou jen pouhé střípky a dohady. Proto se vraťme o sedmatřicet let nazpět za dobovými dokumenty veřejnosti zcela neznámými.

Judaica! Už toto samotné slovo vzbuzovalo u tehdejších mocných nepříliš jasnou představu čehosi jednoznačně nežádoucího, zároveň však snahu bez hlubší znalosti věci tuto možnou ideologickou diverzi s ní spojenou v samotném zárodku z nejvyšší moci úřední potlačit, zakázat. Pozitivní emisní počin chtěli zlikvidovat, jenže ve skutečnosti jej díky světové filatelistické veřejnosti svou horlivostí naopak proslavili.

Zpravodaj 3/2005: JUDAICA - Portrét podezřelé emise

Dosah zamlčeného vítězství Judaiky v souboji s nekompetentností ideologicky předpojatého Antonína Novotného a s jeho zcestnou představou o judaismu 1/ nebyl dodnes popsán. Neznámé jsou i samotné cesty vzniku Judaiky, ne zcela známí zůstali iniciátoři této emise.

Idea původců těchto známek zpočátku směřovala k představě Prahy jako symbolu a vzoru jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších židovských středisek ve střední Evropě od raného středověku. To by však k realizaci takové emise stěží stačilo. Chyběla totiž vhodná příležitost, konkrétní intenzivní podnět ke zdůvodnitelnému poštovnímu vydání žánrově zcela neobvyklých a obtížně zařaditelných známek s židovskými náměty a symboly. V tehdejší praxi bylo třeba vyčkat na příhodnou událost, která by takovou emisi zdůvodnila a světové kulturní veřejnosti prostřednictvím poštovních známek připomněla nesporný význam Prahy, ve které se po staletí mísily a navzájem doplňovaly a obohacovaly kulturní vlivy různých zdrojů a směrů. Vhodnou příležitostí k emisi připomínající nemalý přínos židovské kultury bylo nakonec tisícileté jubileum Židovské náboženské obce pražské a současně 700 let existence světoznámé Staronové synagógy. 2/

Unikátní tematický projekt známek, přinášejících svými obrazy všeobecně málo známé a proto obsahově jakési tajemné motivy, existoval uvnitř příslušného úseku vydavatele známek již mnohem dříve. Tehdy však stále zůstával pouze předmětem úvah, vycházejících především z partnerských vztahů, ze vzájemného přátelství s novináři a redaktory stejných názorů a smýšlení, z nichž mnozí zakusili a jako zázrakem přežili nejhorší roky války v extrémně tvrdých životních podmínkách koncentračních táborů. Byli to nositelé vlastních neuvěřitelných prožitků, svědkové všech druhů antisemitismu a holocaustu. Každý z nich měl své zkušenosti s nelidským utrpením, osobní představu o cestách k lidskému štěstí, avšak jednoznačně se shodovali v názoru, že po všech těch prožitcích by bylo vhodné přiblížit a aspoň částečně dílčími motivy na známkách připomenout nesmazatelnou historii židovské kultury v našich zemích, se kterou se právem cítili být osudově, bytostně spjati.

Prvním původcem myšlenky byl bezpochyby Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper. Zrodila se zřejmě zcela náhodně, motivovaná židovským původem jeho rodiny. S náměty poštovních známek však ještě neměla pranic společného. Možná však aspoň souvisela s názvem uvažované emise. Faktické těžiště námětů budoucí série předznamenaly teprve spřízněné poznámky Adolfa Hoffmeistera. Uvedl je již na první schůzce nově jmenované komise známkové tvorby vydavatele v roce 1965, krátce po svém zvolení jejím předsedou: „Vyvážíme na známkách kulturu a umění z pokladů našich obrazáren, muzeí, katedrál a pomníků. Mnoho z nich nám získalo pověst ve světě. Často v zahraničí slyším o obdobné pověsti sbírek pražského Židovského muzea, Starém hřbitově, Staronové a Pinkasově synagóze –- Památníku se jmény umučených, o rabínovi Löwovi, atd. A tady by měla naše známka volit průkopnickou odvahu původnosti.“ Současně mu vyvstal v mysli i možný název takové emise: Československo – největší centrum židovských památek.

Hoffmeisterem předložený model byl tehdy samozřejmě neukončený, otevřený, předložený k upřesňování, vylepšování, k uzrávání jeho obsahu. Byly vítány i další podněty a průzkumné kroky. Tak například v oblasti obchodních odbytišť testovaných mj. v arabsko-izraelském světě a realizovaných v USA se Zdeněk Prokop (Artia) s obchodním partnerem Arthurem I. Kesslerem (Vídeň, New York) pokoušeli o první publicitu Judaiky i tím, že v navázaných kontaktech, při kterých se o ní zmiňovali, dávali přednost státu Izrael, což byl vůči řadě arabských států velmi odvážný krok.

Jinak se stavěl k záměru emise skeptičtější Otto Hornung. Především chtěl mít předem jistotu, že se vůbec podaří prosadit základní věc – zamýšlené známky co nejdříve zlegalizovat v emisním dokumentu. 3/

Ponecháme-li zatím stranou konkrétní náměty známek, o které z počátku ani nešlo (teprve později jsme vymýšleli jednotící symbol celé série, kterým se nakonec stal svícen), mělo klíčový význam kulturně-politické pozadí emise. Bylo zcela zásadní. Žurnalistovi Hornungovi, zakládajícímu členu A.I.J.P., 4/ tehdy však již mnoho času k tvůrčí práci přímo v místě nezbývalo. Proto spíše zvažoval kroky, jak přispět k mezinárodní publicitě zamýšlené emise. Rozhodl se totiž k emigraci s celou rodinou, 5/ protože protiizraelská politika tehdejších představitelů republiky mu neslibovala do budoucna právě šťastný a spokojený život. Odchod do ciziny byl tehdy pro něho jedinou reálnou alternativou a šancí. Odešel koncem července 1967, nedlouho po emisi Judaica, jejíž vydání si vlastně vynutily nečekané okolnosti, o kterých ještě bude řeč.

Zpravodaj 3/2005: JUDAICA - Portrét podezřelé emise

Krátce se zde ještě vrátím k jednomu setkání s Otou Pavlem, lidickým kamarádem z Buštěhradu a také spolubojovníkem ze základní vojenské služby v Rokytnici v Orlických horách a Bohosudově. Ota právě na nějaký čas opustil léčebný ústav. Povídali jsme si o tom, jak se vyrovnává se svým zdravotním stavem a také o známkách, které obdivoval. 6/ Ocenil nápad s Judaikou, skýtající jedinečnou příležitost. Marně si už vzpomínám, zda to byl právě on, kdo velmi zdůrazňoval důležitost promyšlené, tématicky správné volby samotného obrazu známek. Při svých úvahách vzpomněl Arnošta Lustiga, co ten by k tomu asi řekl. Výsledkem naší krátké debaty byl jeho příslib, že místo sebe přizve ke spolupráci Arnošta Lustiga, svého nejlepšího přítele. 7/

O Arnoštovi Lustigovi bylo už tehdy známo, že ve svých knížkách, které tehdy, v šedesátých letech, začaly vycházet, dokáže mistrným způsobem ztvárnit osobní prožitky. Právě vzhledem k jeho životním zkušenostem z terezínského ghetta bylo Lustigovi blízké i téma poštovní známky, jak o tom svědčí především jeho povídka Člověk velikosti poštovní známky (poslední vydání Spisy A. L.: Ulice ztracených bratří, Praha Hynek, 1996). Cituji: „Člověk je na světě cizí a někde je cizí víc, než jinde. Jsou místa, která jsou dobrá, přinejmenším o něco lepší, než jiná. To ho přivedlo k myšlence na poštovní známky. Vzpomněl si na svou sbírku, kterou mu Němci sebrali hned, když vstoupili do Varšavy, jako všechno. Na jedné byl obraz Josefa Flavia, židovského vojevůdce a dějepisce z let 37 až 100 naší éry. Za židovské války proti Římanům, největší války proti Římu, organizoval odboj v Galileji. Velel pevnosti Jotopata a vydal ji nepříteli. Tvrdil, že zachránil životy svých lidí, i když tím vzdal čest a důstojnost těm, co padli, i těm, co přežili.“

Důležité bylo i to, že Lustig v letech 1948–1949, v době arabsko-židovské války, působil jako válečný zpravodaj v Izraeli. Tam se na první pohled zamiloval do básnířky Věry Weislitzové, příslušnice Nagany, izraelské armády, a oženil se s ní. Jako zajímavost uvedu, že Lustigovu budoucí ženu Věru znal Otto Hornung ještě z Ostravy.

Výběr souboru námětů k Judaice, které by pochopili i věci nepříliš znalí, připadl regulérní instituci, Státnímu židovskému muzeu v Praze. Počátkem srpna 1966 Vilém Benda, ředitel muzea, přizvaný na jednání umělecké komise vydavatele k výběru ze sedmi návrhů známek předložených J. A. Švengsbí-rem, vyhrotil situaci natolik, že čtyři návrhy neprošly. Benda znovu přesvědčil komisi o vhodnosti původně doporučených námětů (Staronová synagóga, Pinkasova synagóga – Památník obětí 1939–1945 a Židovský hřbitov). Jenže samotný Jiří Švengsbír tento Bendův přesvědčivý výběr nerespektoval. Vybral si náměty po svém; aniž by se zajímal o další osud předložených návrhů a místo další práce dal přednost zahraničnímu zájezdu. Bylo proto nutné návrhy zásadně přepracovat, aby splňovaly původní požadavek. Vypracování bylo narychlo svěřeno Karlu Vodákovi. Náhradníkem byl Cyril Bouda; jenže ten alternativní nabídku odmítl pro šibeničně krátkou lhůtu. Vodák naopak zpracoval tři nová témata, kvůli Judaice spal jen několik málo hodin denně, a navíc se projevil jako výtvarník, který dokázal graficky sjednotit celou emisi. Nekonvečně, znakovou formou symbolů jako poselstvím, propojil motivy z náhrobků židovského hřbitova s nápisy ze 16.století v kresbách pro obálky (FDC). Jeho pojetí je silné obsahem, výtvarně životnější a přitažlivější. Pro tyto hodnoty byla ostatně Judaica vysoko ceněna, zejména na mezinárodním poli, třebaže toto známkové dílo poutalo k sobě pozornost hlavně svým duchovním obsahem, hlásajícím náboženskou a lidskou solidaritu.
Zvěsti stále oddalované židovské emise zvlášť účinně vykonaly své i ve společensko-politické oblasti. Vyvolaly protesty adresované čsl. zastupitelským aj. orgánům a přinášela nevídanou poptávku po těchto známkách. Právě publicita Judaiky před jejím vydáním, zejména v Izraeli, byla načasovanou bombou. Hlavní konfrontace nás čekala po nekontrolovaných změnách v emisním plánu pro rok 1966. V sázce byl neobvyklý postup při jeho doplnění a troufalejší projednání na poslední chvíli. Nejdříve bylo nutné o novém záměru přesvědčit nejen ředitele správy spojů, ale současně pojistit souhlas s Judaikou v aparátu ÚV KSČ. Přičiněním filatelisty Jaroslava Jakubce ji schválili 24. srpna 1966. Urychlené oznámení ve Věstníku ÚSS o vydání příležitostných poštovních známek Judaica s platností „ve styku tuzemském i mezinárodním od 28. prosince 1966 až do odvolání“ svůj účel naplnilo jen z části. Poslední – Švengsbírem zpožděná – známka ze série byla vytištěna 14. listopadu 1966. Zdálo se, že zrození Judaiky už nikdo nezabrání. Ale v zápětí se to všechno zvrtlo v politickou frašku. Tři dny po dokončení tisku známek ve čtvrtek v 10 hodin aféra vypukla zapálením načasovaného doutnáku. Na ministerstvo zahraničních věcí (dále jen MZV) pronikla cílená zpráva o tom, že Judaica je pochybná. Zasáhl autoritativní zástupce 9. odboru (v telefonu se stručně představil: Strnadel) a bez udání důvodu požadoval okamžité informace o Judaice včetně zaslání fotografií známek, o kterých se dozvěděl z izraelského tisku! K nemilosrdnému odsouzení emise Judaica tehdy chybělo již pouhých šest dní. Dne 23. listopadu 1966 podal Jaroslav Zavřel, vedoucí propagačního oddělení ÚSS, zprávu řediteli resortu spojů o negativním stanovisku MZV a současně zastavil další objednávky, rozesílání fotografií známek, i jejich otištění ve Filatelii. Kašírovanost cenzury opětovně potvrdil zástupce 9. odboru Karmelita; stejným způsobem sděluje požadavky někdejšího 1. náměstka ministra zahraničních věcí Gregora. Bezvýsledně byl proveden pokus získat záštitu mezinárodního oddělení ÚV KSČ nad emisí Judaiky. Z počátku se zdál dokonce nadějný. Po osmi dnech bylo oznámeno, že žádost přišla příliš pozdě.

Zpravodaj 3/2005: JUDAICA - Portrét podezřelé emise

Pak nastoupila protiakce, nejdříve z Židovského muzea. Ředitel Benda píše 13. 12. 1966 vedoucímu oddělení Zavřelovi: „Na přání p. A. Lindenbauma, vydavatele filatelistického časopisu v Tel Aviv, 18 Brandeis St: r. Izrael Vám posílám výtisk časopisu a zvlášť novinový výstřižek o chystané čs. emisi známek s tematikou našeho muzea. Jistě budete mít radost, jaký ohlas ve světě naše známky vyvolávají“. V lednu 1967 se ozývá Rada židovských náboženských obcí v krajích Českých. Vyžaduje od editora informace k nepříznivému vývoji: „Denně nám docházejí 3–4 dopisy s dotazem, kdy vyjdou jubilejní známky k tisíciletému výročí Židovské nábož. obce pra-ské…Dotazy v roce 1966 jsme zodpověděli tak, že známky vyjdou v roce 1967. Jelikož však už se píše rok 1967, nemůžeme v tomto smyslu odpovídat a proto Vás prosíme, abyste nám lask. přibližně oznámili termín… nebo nám udali patřičnou instituci, které bychom mohli tyto dotazy předati k přímému vyřízení.“ K této nelákavé situaci se prakticky – i když po příslušné konzultaci – v této době nikdo z aparátu ÚV KSČ nevyjádřil.

Mezinárodní popularita Judaiky dokumentovaná mnoha články s aktuálním vyobrazením známek a ilustracemi pražských židovských památek symbolizovala podle ohlasu jakési usmíření a novou kapitolu v česko-židovských vztazích: „Je otevřena a pozvednuta do nádherné výše a ozdravuje židovstvo v duchu odkazu velkých českých národních vůdců Masaryka a Beneše“. V hlavním centru amerických filatelistických spolků a obzvláště americké židovské společnosti však došlo k nevídaným protestům. Rozpoutal je předseda Society of Izrael Philatelists, Philadelphia USA, Manfried Mauskopf, který dopisem z 19. 2. 1967 čs. velvyslance ve Washingtonu varoval: „Je to nanejvýš nemožná a neortodoxní praxe promrhat miliony dolarů, když po oznámení a uvedení vydání známek se náhle vyřadí z neznámých příčin. Mnoho dobrého bylo věnováno ve prospěch autority Vaší země a mnozí tomu věřili…Tisíce sběratelů učinilo předběžné objednávky. Naše vlastní společnost požadovala mnoho set sérií. Ocenil bych, kdybyste mě informovali o důvodu změny. Je důvod v arabském nátlaku, když ČSSR běžně zásobuje nejmodernějšími typy zbraní tyto země? Může to být znakem toho samého typu antisemitské politiky praktikované v zemi, ráje pracujících Sovětském svazu? Jako někdo, jehož rodiče pocházejí z Československa a který ochraňuje památku na idylické období české historie 1920–1939, jsem hluboce zklamán vším roztříštěním nadějí všech milionů Židů a liberálů, kteří cítí, že svoboda opět vypučela v zemi Husa a Masaryka.“ Pracovníci MZV na zastupitelském úřadu měli opačný názor než jejich kolegové, kteří zákaz Judaiky vyhlásili, alibisticky žádali vydavatele o urychlené prověření záležitostí o údajném čs. rozhodnutí nevydat připravovanou sérii, a o sdělení, jak má zastupitelský úřad v této věci reagovat. (!) Vedoucímu skupiny (Kličkovi) ÚSS „doporučila, aby se laskavě dohodli s příslušným odborem jejich ministerstva, jemuž je celá záležitost s nevydáním Judaiky známá“. Klička tím potěšil iniciátory emise, kteří považovali principiální úřadování MZV za dobrou zábavu.

Spíše než protesty zdály se prospěšnější prosebné dopisy s dotazy převážně od našich občanů. Sběratel J. Kobera z Pardubic se ptal: „Proč náhle byly odvolány proponované známky na paměť Židů? Snad by si to půl milionu našich zavražděných občanů zasloužilo, když máme tolik různých námětů, někdy krásných (serie obrazů, královská koruna apod.) někdy hrozných (těch různých „modernistů!). Tomu opravdu nerozumím a nejsem sám. Věřím, že mně to bude objasněno a děkuji.“ K. Landskroner z Liberce: „V anglických novinách bylo zveřejněno,že budou v naší republice vydány nové známky s vyobrazením židovské kultury. Žádáme o sdělení, kdy tyto uvedené známky budou vydány, jelikož moji známí v Anglii mají o toto vydání velký zájem.“ JUDr. Karel Scheinpflug, bratr manželky Karla Čapka,Olgy, tehdy strážce dědických autorských práv K. Č.: „V nejbližší době prý vyjdou naše známky s židovskými emblémy. Sám známky nesbírám, ale řada známých v cizině se na mne obrátila s žádostí, abych jim opatřil aršíky těchto zámek, které již byly v zahraničním tisku avizovány. Protože bych jim rád vyhověl, obracím se na Vás s prosbou, abyste mi rezervovali osm aršíků těchto známek a laskavě mně oznámili, kde bych si je mohl vyzvednout a zaplatit. Děkuji Vám předem za laskavost a znamenám se s pozdravem.“

Zpravodaj 3/2005: JUDAICA - Portrét podezřelé emise

Svůj (předem rovněž dohodnutý) záměr přinutit rozhodující místa, jak zabránit narůstající mezinárodní ostudě kolem odložené emise, realizoval Vilém Benda v únoru 1967. Považoval spolupráci na Judaice za velkou poctu a prestižní příležitost. Těžko mohl být obviněn, že se dopouští chyby. Zvolenou taktikou ukázkově podpořil důstojnost pražského Židovského muzea, aniž by navrhovaným řešením poklesla prestiž „strany a vlády“. Benda adresuje dopis věcně příslušnému M. Laipertovi, šéfovi resortu spojů: „Jistě je Vám známa celá problematická záležitost nevydání série… Podle původní informace… měla vyjít 28. prosince 1966. O tomto úmyslu byl informován celý svět a oznámení emise vzbudilo kromobyčejný zájem. Do dnešního dne mně nejsou známy skutečné důvody nesplnění oznámeného termínu vydání. Pracovníci Vašeho propagačního oddělení nám jen naznačili, že na pokyn míst mimo Váš resort byla emise pozastavena. Naše muzeum, jehož objekty a exponáty uvedená série zobrazuje, je denně dotazováno po osudu těchto poštovních známek. Z celého světa dochází korespondence s odvoláním na novinové zprávy a dožadují se informací, kdy a kde budou známky v prodeji. Za situace, kdy žádné československé kompetentní místo na mé dotazy neodpovídá, obracím se na Vás, jaká je skutečná situace, abych mohl na dotazy po pravdě odpovídat. Nebude-li emise povolena, předkládám Vám návrh, jehož realizace by mohla být hospodářsky výhodná i pro Ústřední správu spojů, neboť by kryla náklady vynaložené na zhotovení těchto známek. Státní židovské muzeum potřebuje pro stále rostoucí počet návštěvníků z celého světa vhodné, atraktivní suvenýry. Jestliže ÚSS sestaví z vydaného množství známek série a opatří tyto razítkem, aby se nemohly používat pro poštovní potřebu, je židovské muzeum ochotno převzít celý náklad těchto známek za výrobní cenu, k výhradnímu prodeji návštěvníkům a zájemcům ve svém areálu. Tento návrh je podle mého názoru přijatelný…plně uhradí režii… a řeší problém co s vytištěnými známkami.“ Pod energickým podpisem Viléma Bendy následovaly – v opise na vědomí – adresy veličin: 1) President ČSSR s. Antonín Novotný, 2) Předseda vlády s. Josef Lenárt,3) Tajemník ÚV KSČ s. Vladimír Koucký, 4) Ved. odd. ÚV KSČ s. Oldřich Kaderka, 5) Ministr zahraničních věcí s. Václav David.

Veřejně zpochybnit Judaiku spolu s jejím ekonomickým významem jako státní ceniny nebylo únosné. Adresáti si Bendův dopis přehazovali jako horký brambor. Nikdo z nich netušil, co bude pro rozhodnutí určující, a jak lze tomuhle návrhu z židovského muzea vyhovět. Ale stejně tak o paradoxně vzniklé situaci a realitě toho věděli pramálo. Když uviděli, že cenzurou ututlaná opatření vyšla najevo, zapojili na obranu svůj aparát (ten od toho všeho utekl již od počátku). Také nikdo z aparátníků nedokázal rozhodným způsobem rozlišovat - aniž by přitom nedal průchod svým mocenským emocím – mezi žádoucím a možným. A bez odborných analýz vydavatele těžko mohl uspět. Tak se jeden po druhém ozývali.

Pro předsedu vlády Lenárta požadoval informaci o vytištěných známkách série a údaje o předpoklá-daném ekonomickém přínosu jejich prodeje v tuzemsku a v zahraničí. Písemnou zprávu o současném stavu, o nákladech a ohlasu veřejnosti k nevydané sérii vyžádalo si oddělení dopravy a spojů ÚV KSČ. 8/ Zároveň ředitel židovského muzea Benda – když urgoval odpověď - měl o Judaice rozhovor s tajemníkem ÚV KSČ Hendrychem. Benda opět upozorňuje na neúměrný počet zahraniční korespondence s dotazy na vydání známek, na značnou mezinárodní publicitu Judaiky v tisku, a to nejen v časopisech pro filatelisty. 9/

Výsledek se dostavil až v polovině března 1967 formou Usnesení sekretariátu ÚV KSČ Praha, čj. S 1601, schváleného a daného na vědomí per rollam dne 13. 3. 1967: „K bodu Informace o situaci, která vznikla zastavením emise poštovních známek „Judaica“ (s. L. Adamec).Usneseno: Sekretariát ÚV KSČ 1. souhlasí s vydáním poštovních známek „Judaica“; 2. ukládá a/ omezit počet známek z této emise pro účely poštovního provozu, zejména s přihlédnutím k zahraničnímu styku; b/ oddělení průmyslu ÚV KSČ ve spolupráci s ideologickým a státně hospodářským oddělením sledovat známkovou tvorbu z hlediska ideového, státně propagačního a ekonomického využití. Provede: s. L. Adamec, s. F. Havlíček, s. B. Šimon, s. M. Laipert. Na vědomí s. V. David.

Zpravodaj 3/2005: JUDAICA - Portrét podezřelé emise

Laipert na důvěrný dokument připsal: „NP (myšlen jeho náměstek pro poštu Juraj Maňák) k zajištění“. Ten nemohl mít lepší řešení, než které mu následně doporučili iniciátoři emise, obchod (Artia, Pofis) a výroba (TÚS): termín vydání 15. 5. 1967 (skutečnost: 22. 5.) - Judaica nebyla dosud technicky zpracována, navíc obchodníci požadovali dotisk obálek prvního dne vydání (FDC). V dodatku pak navrhli obvykle praktikovaný způsob distribuce, bez podmiňujících opatření: z celkového nákladu potvrdili původní požadavek Artia a Pofis 7,658 (v tisíci kusech známek), původní způsob distribuce na pošty (7,622) snížili na 2,505. V počtech známek k prodeji sběratelům bylo započítáno 5000 kompletních sérií + 500 FDC pro židovské muzeum a 2500 kompletních sérií Radě židovských náboženských obcí. Uvedené závěry ze 17. dubna byly stále předběžné.

Teprve 25. března je odeslán koncipovaný dopis ředitele ÚSS dr. Vilému Bendovi, který Laipert opatrnicky upravil a jeho podpisem pověřil náměstka Maňáka: „K Vašemu dopisu ze dne 13. února 1967 čj. 225/67-Ř/Tr, sděluji, že připravovaná emise známek „Judaica“, bude vydána pravděpodobně dne 22. května 1967. Dovoluji si Vás požádat…abyste v tomto smyslu odpovídal na dotazy z korespondence… Dal jsem současně pokyn k vyřízení Vaší objednávky k odkoupení 100 archů známek a 500 obálek prvního dne kompletních sérií známek za nominále pro výplatní a propagační účely… muzea.“ Místo původního znění konceptu dopisu: poděkování Bendovi „za úsilí, které věnoval naší společné věci, kdy jeho stanovisko podstatně napomohlo k objasnění skutečností, jež vedly vydavatele ke kulturně historickým námětům pražských židovských památek“, Laipert poděkování změnil: „za péči, kterou (Benda) věnoval výběru zobrazených…památek na čs. známkách.“

Dopis vydavatele, stejně tak jako pečlivě kontrolované odpovědi na řadu další korespondence, měl ovšem jednu podstatnou vadu. V důsledku šestidenní války Izraele proti Egyptu po oficiální emisi došlo k nečekanému vývoji. Těžké byly také domluvy s jistým doktorem práv, trvalým stěžovatelem různým institucím a orgánům, který se považoval za původce námětů Judaiky a vznesl obvinění, že za „zlepšovací návrh“ mu nebyl vyplacený honorář. Když neuspěl, z téhož důvodu (měl prý značné výlohy, „bylo deštivé počasí a musel jsem mít taxík pro cestu k vám, a také časovou ztrátu“) se domáhal úhrady: „Předpokládám, že realizováním mého námětu, i když ve změněné formě, docílí státní správa větší příjem jak v Kčs tak v devisách a že by bylo spravedlivé, honorovat v rámci možností.“

Z vydaných známek se dlouho nemohli radovat ani filatelisté. Nad Judaikou se opět stahovaly mraky. Začalo to už v pondělí 22. 5. 1967, kdy v podstatě (poprvé vůbec) zkrachovala tisková konference (nikoliv averzí nepřítomných novinářů, nýbrž opomenutím Ferdy Kotka, jinak spolehlivého sekretáře klubu žurnalistů, zajistit včas pozvání), a vyvrcholilo to pravým politickým nábojem, které přineslo bleskové vítězství Izraele ve válce s arabskými sousedy (5.–10. 6. 1967). A pak se děly věci nevídané, z praxe celé historie československých známek neznámé, hrozící politickou ostudou. Bylo přijato nejhloupější ze všech hloupých rozhodnutí – Judaiku zařadit na index. Bylo jasné, že zákaz podezřelých státních cenin je nesmyslný. Těžko říci, zda mocní předvídali důsledky, ale jedno očekávání se naplnilo. Když politický příkaz skutečně donutil k okamžitému stažení poštovních známek z oběhu, neznamenalo to zrušení jejich platnosti. O tom se oficiálně nikde nemluvilo. Upozornil na to svérázným způsobem vídeňský časopis AUSTRIA-PHILATELIST (s výrazným textem a vyobrazením emise) na titulní straně dvojčísla 258-259/1967. Komentuje vydání „zvláště zajímavé židovské série“ a uvádí politické souvislosti: „Pak přišel 5. červen se svými známými výsledky a důsledky, které dodnes nelze předvídat. Izrael byla ve východních státech a ještě některých dalších označena jako agresor. Toto stanovisko se přirozeně nesnáší s emisí známek věnované židovství.“ Časopis filatelistů obvinil vedení poštovní správy ČSSR, že „začátkem června sérii, bez udání důvodů, stáhlo z provozu a zastavilo prodej.“ Takže – pokud jde i o obchodní zájmy – zbývá mu dodat: “ ,Smějící se jsou filatelisté, kteří tuto sérii vlastní, protože taková vydání jsou minimálně dobrou budoucností-investicí!“

Vraťme se ale k faktům. O tom, že první pokyn zastavit prodej známek nejdříve obdržel PZO Artia, nebylo vydavateli nic známo. Nepamatuji se již přesně, proč se s touto informací vypravil do Olšanské ulice brzy ráno, 16. června 1967, právě ředitel Pofisu Sergej Čegrincev. Teprve tímto datem (když už nikdo nebyl přístupný žádným argumentům vydavatele, odvolávajícího se na závazná ustanovení Světové poštovní unie) jsou činěna okamžitá opatření.

Týž den v ranní poště, jak se občas stávalo, došel na ÚSS anonym: „V době, kdy Rudé právo uveřejňuje velkou fotografii arabské ženy zohavené napalmem židovských fašistů a kdy celý civilizovaný svět je pobouřen zahynutím egyptských zajatců vinou bestiálních židovských fašistů, dáváte do oběhu 60 h známku se židovským nápisem a židovskými motivy a pobuřujete tak masy. Proč jste nevydali známky s Kralickou biblí nebo Pražským Jezulátkem? (Pražské Jezulátko mohlo vyjít až v roce 1991, pozn.R.F.) Proč nevydáte známku, na které by bestiální židovský fašista vraždil proletářskou arabskou ženu?“

Zpravodaj 3/2005: JUDAICA - Portrét podezřelé emise

Ve 14,20 hodin byly vypraveny telegramy všem ředitelům Krajských správ spojů, Poštovní filatelistiké službě a Technické ústředně spojů, v nichž se nařizovala s okamžitou platností zajistit ihned od všech přepážek, případně doručovatelů stažení Judaiky a předání Technickým ústřednám V Praze a Bratislavě, Poštovní filatelistické službě stažení známek, obálek prvního dne (FDC) a nálepních listů z prodeje, Technické ústředně okamžitý zákaz distribuce známek, FDC, nálepních listů k účelům provozním i obchodním včetně zákazu používání příležitostného razítka.

Pokud by se odpor proti mocenskému příkazu měl přenést z mezinárodní úrovně, největší šanci na vítězství i u nás měl rychlý vývoj k Pražskému jaru. Období před ním ve vztahu k Judaice se vyznačovalo rozpory, které vrcholily v září 1967. Jeden, a nikoli nevýznamný paradox, spočíval v tom, že protagonistou celé té komedie byl nakonec vydavatel. K němu, myslím, se připojily různé politické a veřejné instituce, které přes všechen odpor, si zachovaly formální alibistické způsoby napravování „průšvihů“. To bylo dvojnásobně unfair.

Když například Rudé Právo obdrželo stížnost čtenáře M. Kováře z Kvasin („Pošty dostaly nedávno příkaz přestat prodávat známky s židovskými náměty a odvést je do skladu. Nechce se mi ani věřit, že by náš oficiální nesouhlas s politikou Izraele šel tak daleko, že by to odnesla i filatelie.“), redakce zaslala stížnost k vyšetření poštovní správě. Její odbor resortní kontroly je postoupil k vyřízení příslušnému oddělení s tím, aby po vyšetření odpovědělo stěžovateli a kopii zaslalo redakci RP, eventuelně se zprávou o opatřeních učiněných k nápravě! Rozporuplnost postojů pocítili na dotaz (stažení známek v důsledku války na Blízkém Východě) posluchačky Jergitschové z Vídně v zahraničním vysílání Čs. rozhlasu pro Rakousko: „I když je Izrael pokládán za jediného viníka tohoto konfliktu – což podle mého soudu není dokázané – co to má společného s památkou mnoha milionů Židů, kteří byli zabiti fašisty? Naopak, byl tu další důvod zdůrazňovat: izraelská vláda si sice protiprávně osobuje právo zastupovat lidi židovského původu, resp. židovské víry – co to má však společného s odkazem obětí, s péčí o jejich umělecké a kulturní poklady, s velkolepými výtvory lidí židovského původu nebo víry, s našim bojem proti každému antisemitismu a intolerancí?“ Žádáme vás o velmi podrobnou odpověď – píše vedoucí zahraničního vysílání. Jde hlavně o to (s ohledem na úkoly státní propagace), zda informace posluchačky odpovídá skutečnosti a v kladném případě, z jakých důvodů k tomuto kroku došlo.

Zásadní změna známa v odpovědích vydavatele k původnímu stavu, kdy nejdříve se popravdě odpovídalo, že v žádném případě námětovou stránku Judaiky nelze zaměňovat s Izraelem a jeho politikou, že platnost známek nebyla odvolána a tudíž není narušeno ani sběratelství známek a jejich použití k účelům filatelistickým, nastala po jednání s redakcí PRAGUE NEWS LETTER vyvolaného touto žádostí: „Poněvadž některé zahraniční publikace i nadále šíří zprávy, že byla u nás stažena z prodeje emise Judaica, rádi bychom přesvědčili některé naše čtenáře a redakce těchto časopisů o nesprávnosti této informace. Žádáme proto, abyste nám umožnili zakoupit 13 obálek prvního dne, jež bychom jim chtěli zaslat“. Od tohoto případu tedy od 8. září 1967 platil příkaz náměstka ÚSS Maňáka Technické ústředně spojů: plnit objednávky POFIS, týkající se Judaiky, v plném rozsahu. (Například autorovi emise K.Vodákovi odprodali 10 sérií za nominále i když až 21. září). Ke stížnostem, které obdobně k vyřízení zasílal Sekretariát ÚV KSČ, náměstek přidával pro Slovensko a další žádosti z RP „upravenou“ verzi odpovědí: „Z důvodů zcela neobvyklého zájmu o tuto sérii, vnitřním opatřením spojů, byly známky dodatečně, pokud zbyly na poštách, předisponovány do Prahy k použití pro účely filatelistické.“

Není bez zajímavosti, že k ovlivnění Hradu (tj. Novotného a jeho ambicióznosti, za zády MZV, ve stejnou dobu, kdy platil falešný „zákaz“ Judaiky a blížil se konce jeho panování), byla použita nabídka počítající s jeho ješitností. Vzhledem k propagační roli poštovní známky ve společnosti zcela nepochybně spolehlivě fungovala „iniciativa“ šéfa resortu, který nařídil vydání známky s vyobrazením Antonína Novotného. Laipert kladl důraz na velikost známky, požadoval novou efektnější podobiznu, přesto, že pro emisi výplatní známky s portrétem prezidenta nebyl důvod a od roku 1958 byla i nefunkční. Výsledkem byl kompromis. Vydání se stihlo do začátku prosince 1967, přesně na den šest měsíců před výplatní známkou s novým prezidentem Ludvíkem Svobodou. To už ale zbylé známky angažované emise Judaica nebyly vzácností ani na poštách. Jen se přišly o pověst zakázaného ovoce a ztratily půvab filatelistické vzácnosti, vyjádřené starým pořekadlem, že někdy méně je více. Způsobil to jarní demokratizační proces, který skoncoval s ideologickou svévolí a s možností používat zde poodhalené postupy. Zpráva o nich by mohla mít titulek něco na způsob: Ze zákulisí dějin emisí poštovních známek zaniklého Československa.

Zvolenému tématu známek, obálek a razítek Judaica by zřejmě náleželo věnovat zvláštní pozornost i z hlediska tématické filatelie. 10/ Židovské téma na známkách? Tento druh známkové tvorby byl u nás po léta v plánech vydavatele opomíjen. Chybí už v emisích první republiky a emisním sítem (také z důvodu společenského postoje) nepronikl ani hned po druhé světové válce, po roce 1945. Až po dvaceti letech v roce 1965 – a to ještě nepřímo ve známce vydané v sérii historických výročí měst – by bylo možno ve známce města Terezín spatřovat připomínku 20. výročí osvobození terezínského koncentračního tábora. První příležitostné známky s tematikou židovských památek – emise Judaica – jsou vydány teprve 22. 5. 1967. Bez této Judaiky by vůbec nebyly myslitelné pozdější Kresby terezínských dětí (1968), ani Hoffmeisterův Franz Kafka se židovským hřbitovem (Světové kulturní osobnosti 1969). Poněkud skrytý, citový námět, spojený s osobními prožitky z utrpení Židů, přineslo dílo Očakávanie (Imro Weiner-Kráľ, Umění 1971). O rok později pak známka v symbolické výtvarné inspiraci Lukavského věnovaná třicátému výročí vzniku Ghetta Terezín. S Weinerem-Kráľem se v jeho dobové malbě Rybného náměstí (Bratislavské historické motivy 1978) záměrně vrací připomínka bratislavského ghetta, téměř zcela zlikvidovaného z dopravních důvodů. Je třeba si všimnout, jak novodobá tvorba slovenských známek koncem roku 1994 přistoupila s plnou úctou k připomenutí osobnosti Chatama Sófera, bratislavského rabína a židovského učence, a to v tvůrčí umělecké představě Dušana Kállaye (rytina Martin Činovský), spojující známkový portrét s židovským symbolem svícnu. Podobného vrcholu – připomenutím kataklyzmatu války a holocaustu - dosáhlo slovenské umění známky (s působivou FDC) k 50. výročí osvobození koncentračních táborů 1995 (autor návrhu J. Trojan). Dokladem ovlivňování a míšení idejí jsou různé názvy emisí (avšak se zachovanou symbolikou svícnu v pod-tiskové kresbě známky). Jistý rozdíl představuje: 40. výročí Památníku Terezín 1987, když i na tomto základu bylo by možné spojit jednotlivé emise. Právě pro ně platí to, co popsal teoreticky vytříbenějším způsobem politolog Alain Besançon: „Je skutečně nutné udržovat vzpomínku. Měla by zasáhnout dostatečné množství lidí... Bylo zapotřebí řady let, abychom plně pochopili…díla, která byla chráněna podobně jako Osvětim do roku 1945 coby nepravděpodobná, neuvěřitelná a nesmyslná. Čas, jehož funkcí je odhalovat pravdu, splní i v tom ještě svou službu“. 11/

Poznámky

1/ Vztahovat tehdejší názory jen na éru Antonína Novotného je historická nepravda. Ideologický způsob myšlení se nezměnil ani v dalších etapách vývoje. Z hesla judaismus v Politickém slovníku ABC (Svoboda 1986) čiší trvalá éra nesmiřitelnosti (započatá na pokyn Moskvy):“V současné době je státním náboženstvím v Izraeli, kde spolu se sionismem (viz) tvoří ideologickou základnu jeho imperialistické, agresivní politiky.“

2/ V normální emisní praxi neměla tehdy obě jubilea šanci. Když se přišlo na to, že jejich skutečné výročí připadá až na rok 1968, vysvětlení veřejnosti poskytl odborník: „Celý svět bude již před vlastními jubilei upozorněn emisí známek a dostane se mu tím i prvého pozvání k návštěvě Prahy a Československa…Ústřední správa spojů zaslouží plné uznání za to, že jako první na světě připravila filatelistům vysoce hodnotnou sériis tematikou židovských dějin v Čechách a na Moravě.“ Dr. Vilém Benda, JUDAICA BOHEMIAE na československých známkách, Filatelie 9/1967, s. 229.

3/ Naposledy (v létě 1966) přijatá zásada, že počet nově vydávaných známek nepřesáhne ročně 75, byla iluzorní. Změnilo ji hned uspořádání světové výstavy známek Praga 1968, jejíž náklad měl být uhrazen z větší míry z výtěžku prodeje známek vydaných „mimo emisní plán“. Původní plán na rok 1966 (schválený vládou 2. března téhož roku), počítal s 87 známkami a 3 aršíky bez výstavních známek. Takže v oficiálním výsledku vláda na své prosincové schůzi vzala na vědomí (bez obvyklých připomínek) informativní zprávu Ústřední správy spojů o novém, perspektivním EP na léta 1967–1970. Vydání Judaiky neobsahoval. Jen mezi náměty z kulturních událostí prošlo výročí Staronové synagogy, nenápadně označené poznámkou „Přichází v úvahu pro vydání známky“, což bylo v rozporu s původním výběrem komise pro sestavení plánu. Toto jediné výročí svého druhu (připomněl JUDr. Lev Brod) komise nedoporučila.

4/ Mezinárodní žurnalistická asociace byla založena v Praze u příležitosti konání Světové výstavy PRAGA 62. A pokud se právě Judaiky týká, vzpomínali jsme s Ottou Hornungem na její zrod v jeho domě u příležitosti výstavy LONDON 1990, kdy byl při zasedání A.I.J.P. zvolen předsedou této mezinárodní asociace filatelistických novinářů.

5/ Otto Hornung, Z Prahy do Konstantinopolu, aneb rozloučení s jednou slavnou sbírkou „Poštovní historie osmanské říše“. Viz Merkur-Revue 2/2003, s. 8–9.

6/ V určitém smyslu Ota Pavel svým intenzivním zájmem o naše známky vyznával jisté osobní krédo. Téměř posvátný vztah k jejich všestranné hodnotě. Měl pro ně – ač téměř nefilatelista – až iracionální zalíbení a připadalo mu důležité o nich pochvalně mluvit i psát. V tom se lišil od rozmarných pamětí sběratele známek Československa Jaroslava Seiferta, zachycených v nedostižném příběhu Britská Guayana. Na rozdíl od Seifertových vzpomínek na filatelii byly Otovy historky o známkách pragmatičtější. Například v povídce S ponorkou na ryby o polském námořníkovi: „Kapitán Czeslaw Obrebski mi jako většina cizinců nejdřív vyprávěl o Československu. Chodil s českou holkou, a to ho zklamala. Sbírá české známky, a ty ho nezklamou. Na nich je vidět kultura Čechů. Ty známky jsou zrcadlem, které říká: Patříte k těm nejkrásnějším. Vypráví mi o známce Kleopatře, která si medí na zeleném divanu. Známku neznám, znal jsem jednu Kleopatru z naší ulice, a to byla pěkná mrcha. Pak mi kapitán vyprávěl ještě o dalších známkách a jeho ponorka plula ke Švédsku. Švédsko má známky daleko střízlivější.“ Věra Pavlová ve Vzpomínkách na Otu popisuje: „Výběru pohlednic věnoval velkou péči, známky nekupoval ledajaké. Klukům nalepoval Indiány, sběratelům motýlů známky s motýly. Československé známky považoval za nejkrásnější na světě. Když na poště objevil šedesátihaléřovou „Červenou Kleopatru na zeleném divanu“, koupil si čtyřblok a běžel poprosit Jana Zrzavého o autogram. Ty čtyři Kleopatry se dvěma vzácnými podpisy si pak dal do rámečku a pověsil.“ Nesetrvávejme jen u vysněných nadsázek a nepodstatných podrobností. K milé poetičnosti Otovy ženy Věry o Kleopatře přesto jednu zpřesňující přidám. Ota měl radost z toho, že mu dohodnu, jak po tom toužil, osobní návštěvu v atelieru Jana Zrzavého na Zámeckých schodech. Stalo se. V krátké době však Zrzavý odjížděl na čas, jako obvykle, do ústraní rodné Okrouhlice. Ota se neozval. Teprve později jsem mu věnoval přepážkový list Umění – Kleopatra II – s podpisy autora modrou propisovačkou na nepotištěném meziarší mezi dvojicemi známek. Ze stejného období osmašedesátého roku je i jeden z Otových dopisů Lustigovi do exilu: „Arnošte, na těchto dopisech snad už budete dostávat známky karikatur, je prý to světový unikát, karikatury prý nikdy na známkách nebyly. Hemingwaye Ti pošlu mockrát, fakt.“ (Hemingway byl spisovatel jejich srdce. Arnošt z Hemingwayova domu La Vigía v kubánské vesničce San Francisco de Paula přivezl Otovi jednu z tužek spisovatele. S tou tužkou v rakvi potom Otu pohřbili. O tom vypovídá nedávno vydaná kniha Okamžiky s podtitulem Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla. Lustigovy okamžiky s Pavlem patří podle recenzí k tomu nejlepšímu, co bylo o Otovi napsáno).

7/ O tomto „portrétu“ známkové Judaiky jsem se s Arnoštem Lustigem domlouval kolem vánoc. Arnošt volal, nečekaně, v den svých sedmasedmdesátin. Než si mohl rukopis v klidu přečíst a doplnit, jak uvažoval, trvalo mnohem déle. Sešli jsme se před zahájením festivalu Devět bran; stručně se vyjádřil: „četl jsem, publikuj to“.

8/ Zavřelovo oddělení ÚSS přeložilo řediteli resortu údaje, které byly sděleny zmíněným orgánům: Vytištěné náklady nominálních hodnot známek v kusech a vyčíslená hodnota v korunách – 30 h/ 4,340.000/ 1,302.000 Kčs, - 60 h/ 4,865.000/ 2,919.000 Kčs, - 1 Kčs/ 3,185.000/ 3,185.000 Kčs, - 1,20 Kčs/ 1,170.000/ 1,404.000 Kčs, - 1,40 Kčs/ 1,465.000/ 2,051.000 Kčs, - 1,60 Kčs/ 445.000/ 712.000 Kčs. Celkem vytištěno 15,470.000 kusů známek s vyčíslenou nominální hodnotou 11,573.000 Kčs. Výrobní náklady známek 100.080 Kčs, obálek 11.760 Kčs. Předpokládaná obchodní tržba: Pofis tuzemsko cca 900.000 Kčs, zahraničí cca 260.000 Kčs. Artia cca 40.000 dolarů (x 23 Kčs = 1,000.000 Kčs) nebo cca 300.000 devizových korun ve staré OP (v nové obchodní paritě 3 x tolik). Zbývá připomenout dohodnutý postup k likvidaci zásob. TÚS v lednu 1969 požádala ÚSS – s odůvodněním, že se ve skladu cenin nedostává prostorů – o rozhodnutí, jak naložit se známkami Judaica, jejichž distribuce byla zastavena a přidělené známky byly z poštovního provozu vráceny, a to v tomto množství: 30 h – 20.047 tiskových listů, 60h – 35.343 TL, 1 Kčs – 25.836 TL, 1,20 Kčs – 5.321 TL, 1,40 Kčs – 9.862 TL a 1,60 Kčs – 2.126 TL; přičemž uskladněné známky několikráte byly bezvýsledně nabídnuty Pofisu. V následujícím opatření vydavatele bylo uvedené množství známek – kromě hodnoty 1,60 Kčs - postupně přidělováno do poštovního provozu tak, aby byly na všech poštách v ČSSR v patřičné běžné relaci k ostatním vydaným ceninám, tedy rovnoměrná distribuce s ohledem na potřeby provozu, aby nedošlo k nežádoucímu neúměrnému množství známek Judaica na několika málo poštách.

9/ Benda rovněž neváhal upozornit na pozoruhodné vydání bulletinu čs. velvyslanectví v Haagu, v které je emise Judaica propagována obsáhlým textem, včetně ilustrativního zobrazení.

10/ Chválu tematické filatelii a výzvu čtenářům k odhalování nečekaných možností filatelistického zvládnutí určitého cíle netradičním způsobem a půvabů tematického sbírání otevřel František Beneš v článku T. G. Masaryk – velká výzva tematické filatelii (Filatelie 3/2000). Jak tvůrčí je tematické sbírání – než jen specializované rozpitvávání teček na pozadí jednotlivých známkových polí – a jak na tomto poli může zaujmout právě Judaica?

11/ Alain Besançon, Nemoc století: komunismus, nacismus a holocaust, Praha, Themis 2000.

(Doplněné znění článku, otištěného ve sborníku ACTA JUDAICA SLOVACA – č.10, Bratislava 2004)


Autor: Rudolf Fischer | 23. 5. 2006

Komentáře

náhodný návštěvník

Přidat komentářZobrazit komentáře