Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství

Každé nové objevy z historie známkové tvorby prochází i v průběhu (emisně již ukončených) dějin československé poštovní známky badatelskou aktualizací. Takové oživení může přinášet zajímavé problémy. Otázky se obvykle kladou až při sporech mezi aktéry, o kterých věděli pamětníci. Vyprávět, pokud vím, mohli – například Jindra Schmidt, Jaroslav Goldschmied, Max Švabinský, Ota Janeček, Josef Herčík, Leo Gajdzica či Jaroslav Chudomel a Ivan Strnad, nebo Karel Vodák místo Františka Tichého. Každý z nich měl svůj klíč k pravdě, ale sami ji neodemkli.

Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorstvíZpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství

V poválečném údobí první republiky nikdo autorská práva neporušil – tedy vědomě; ani by ho to nenapadlo. Teprve až po osvobození v pětačtyřicátém u Košického vydání, navzdory dobrému úmyslu vlastence, ale falešným autorstvím. Leo Gajdzica, merkantilní litograf a předválečný zaměstnanec ředitelství pošt v Košicích, pracoval přes noc a v tvůrčím rozletu vzal za vděk všemu, co měl při ruce. Z německého propagačního plakátu Winterhilfe „přetvořil“ imaginární portrét dobyvatele říšsko-německého Wermachtu na poštovní známku se slovanským Rudoarmějcem. Plagiát to byl bezpochybný, ale spor o původnost autorství se samozřejmě zpolitizoval a pravda o padělku zamlčela; dokonce na půl století. Jen mě napadá, zda se to seriozně napraví - tedy doplní - i v katalozích známek? Třeba: Autor návrhu Leo Gajdzica podle plakátu Gintra Wutsclicha. V kterém z dnešních katalogů s touhle padesátiletou nespravedlností u nás skoncují jako první, fakticky?

Tichý nebo Vodák?

Filatelistům také pořád zůstává zaslepený anonymní - skutečný tvůrce návrhu emise 50. Jubilejní Pražský vzorkový veletrh 1949. Málo se totiž ví, že jde o nepřiznané autorství Karla Vodáka, asistenta Františka Tichého na UMPRUM. Pan profesor s vydavatelem jen podepsal smlouvu - tu však nedodržel. Známka mu byla komisí zadaná v dobrém úmyslu, byl totiž bez práce. V té nepříznivé době, nemocný a mrzutý profesor, nebyl schopný tvořit na objednávku. Na urgence vydavatele neodpovídal. A tak se díla ujal jeho asistent Karel Vodák. Tichý navrhl jen číslici, vše ostatní dokončil Vodák; svůj podíl na této známce sám neprozradil. Dlouho se to tutlalo.

Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství

A nejen kvůli tomu si i můj přítel Karel zaslouží alespoň malou satisfakci; stačilo by opět v katalozích uvést:
Autor návrhu František Tichý ve spolupráci s Karlem Vodákem. Nebo rovnou: Autoři F.Tichý a Karel Vodák
(existuje nějaká foto Karla s Tichým?). Byla to vlastně první poštovní známka šestadvacetiletého Vodáka a podle katalogů současně i první a poslední třiapadesátiletého Františka Tichého. (Podobně tomu tak bylo s „dotahováním“ i jiných objednávek, například ilustrací nebo knižních iniciál pro nakladatele.) Dlouho to nevěděla ani paní Alena Vodáková, která v celém jejich starobylém domě nedaleko Karlova mostu archivuje a dodnes pietně zachovává všechno, co se z díla Karla Vodáka zachovalo. Zůstal pečlivě udržovaný, nedotknutý ateliér se vším všudy – jakoby odešel před malou chvíli. Jen stěny a schodiště doplňují olejomalby, kresby, grafika a ukázky jeho nejoblíbenějších návrhů a adjustovaných známek.

Na rozdíl od ostatních autorů - dokud Karlovi Vodákovi nebylo čtyřiačtyřicet let - sám si cestu mezi tvůrce známek nenašel. Objevila ho až naše komise s předsedou Adolfem Hoffmeisterem. Vodák jakoby doslova ožil již nad návrhy pro Světovou výstavu EXPO 67 v Montrealu – zvítězil totiž ve finále soutěže nad Josefem Lieslerem a Rudolfem Altrichterem. V této emisi zaujal nejen typografickým řešením, ale i svou nekonvenčností námětu tříkorunového aršíku (pohled z čs. pavilónu na Montreal), který se krátce po vydání stal kuriositou mezi filatelisty. O nálezu dvou aršíků bez perforace v dodávce novinkové služby se zajímala i policie: šetřila důvody jeho „úniku“ z tiskárny, výsledky veřejné aukce POFIS a další okolnosti. Umělecké kvality Vodákovy známkové tvorby jsou vidět i z prestižních známek Judaica. Výsledkem podobných kvalitativních hodnot byly pak návrhy EXPO 70 Ósaka, nebo emise ke Dni čs. poštovní známky 1967, 1968, 1971 a 1985: právě tyto inspirační práce leccos z Vodákovy tvorby vysvětlí. Není proto divné, že se Vodákovi nedostalo více příležitosti za normalizace, aniž by byl veřejně zatracován a likvidován; zkrátka se známkami jaksi evolučně do vytracena skončil.

Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství
Na fotografii z autogramiády na Praga 1978 zleva: B. Housa, J. Chudomel, K. Toman a Karel Vodák.


Patřil mezi onu nejmenovanou „řadu dalších pravicových exponentů: Adolfa Hoffmeistera, Miroslava Lamače, Jiřího Šetlíka“, pokud zmiňuji jen známé autory a teoretiky z naší branže. Ale již méně je pochopitelné, proč zůstal stranou i u poštovních emisarů České republiky? Karel by se loni dožil 85 let (* 9. dubna 1923).

Spíše oklikou ještě zavzpomínám na osobnost Františka Tichého. Týká se jeho náhodně zachráněné a zachované příležitostné kresby tužkou na útržku balicího papíru se symbolickým námětem - sedící klaun.
Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství
Tichý ji doslova komentoval slovy: „Takhle, na prdel, jsem nakonec dopad“ - a kresbu začal muchlat; ale zachráněnou ji nakonec i podepsal: Tichý 51. Je velikosti 20 x 23 cm, a pokud vím, není ani uvedena v soupisech jeho díla. Filatelistům není neznámá. Zdobí totiž námět FDC emise Česká a slovenská grafika z 27. 3. 1972 (v katalogu Trojan je mylné datum vydání – 17. 3.) ke známce s ryteckým přepisem grafického listu Františka Tichého Vysoká škola z roku 1947.

Zadušená spolupráce s Janečkem

Ota Janeček měl kdysi dávno u Jaroslava Zavřela pověst neposlušného autora známek. Dovolil si oponovat vrchnosti - a tím riskoval. Podobnou zkušenost popsal ve svých memoárech Adie Jolie i Josef Liesler: „První známku mi zadal pan Zavřel, tehdejší vedoucí úředník známkové tvorby na ministerstvu pošt. Milej, ale vyplašenej úředník, kterej chodil pilně na vernisáže a výstavy vůbec. Svědomitě sbíral vědomosti o malířích, potřeboval to ke své funkci… A protože někteří ti šťouralové hned píšou stížnosti poště, že se jim nová známka nelíbí – Liesler se jim prý zdá moc moderní – pan Zavřel se bál, aby nebyl peskován od poštovní vrchnosti. Dlouho to trvalo, než mi zadal další známku… Ale pozor, veřejnost, kterou neznáš, tě hlídá – dával jsem si na každé známečce záležet, aby dopadla dobře a po lieslerovsku. Začalo se to líbit hlavně inteligentnějším filatelistům a i mně se v téhle práci zalíbilo." Je divné, že Pepí Liesler pro tak snaživého a kultivovaného Jarku Zavřela, který mu zadával emise, jimiž se proslavil, nenašel příznivější slova.

Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství
No, ale nevím proč Zavřel, naopak, zanevřel právě na Otu Janečka. Nespravedlivě. Janeček odmítl jeho kategorický požadavek, který byl v rozporu s autorským právem. A jelikož - na rozdíl od Lieslera, který z počátku bral známkovou tvorbu jako kšeft, jako že každá korunka dobrá - Janeček neustoupil. Takže se schylovalo k právní rozepři, což byla pro zadavatele nevídaná a nepředstavitelná troufalost. A nejhorší přišlo, když se Ota Janeček v situaci, kdy s ním Jaroslav Zavřel počítal, omluvil: „S politováním Vám musím sdělit, že pro nadměrné zaneprázdnění jinými lhůtovanými úkoly nemohu pro II. Mezinárodní farmakologický kongres vypracovat návrh známky ve stanovené lhůtě. Pro náhlé onemocnění patrně jen s obtížemi budu moci splnit včas své závazky, na které jsem uzavřel smlouvy již dříve. Lituji, že tentokrát Vám nemohu vyhovět, snad při některé pozdější příležitosti budu moci s Vámi na přípravě známek spolupracovat.“ A návrh smlouvy vrátil. Zavřel na dopis připsal „Vzali jsme na vědomost, založit ke spisům – 16. 2. 1963.“

Vypadalo to, že si již Ota Janeček kolem známek ani necvrnkne. Byly to takové průšvihy na etapy. Neskončily ani mým vstupem do útvaru známkové tvorby. S Otou jsme se znali dávno předtím. Byl báječný kamarád s poněkud originální náturou. Odjakživa. Vyrůstal jako bezprizorní dítě. Malý Ota, jehož matka opustila, od dětství kreslil a maloval. Objevil tajemství starých časopisů a začal číst a snít nad obrázky, které se před jeho zraky měnily v nové a nové děje. Tehdy si uvědomil, že „kamínek ponořený do vody může být tou nejkrásnější věcí obsahující nevídané tvary a barvy“. Jeho otec – poštovní zřízenec – nechtěl o umělecké dráze svého syna ani slyšet, odmítl ho finančně podporovat; proto milovaný Ota v roce 1938 odešel do Prahy studovat a zápasit o živobytí. Ale nejde tu o životopisnou studii. Poznali jsme se poněkud dříve, než se utkával se Zavřelem. Dokonce jsem znal tajný způsob, kterak mohu být kdykoliv vpuštěn do jeho ateliéru na Uhelném trhu. Právě tam mě seznámil s Jiřím Trnkou, který to občas zapomněl. Jednou mi přišla otevřít krásná dáma, s níž je spojen jeden z našich největších průšvihů. Zrodil se při tisku knihy PANNA, představující vrchol Voltaierovy básnické tvorby z roku 1730, kterou Ota ilustroval.
Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství
Do makety knihy jsme zařadili jednu ilustraci jako vzor: Otův autoportrét v dobovém rouchu, kterak mu na hřbetě vévodí nahá Jana z Arku s mečem (viz ilustrace). Ve skutečnosti však Ota zobrazil podobu tehdejší známé televizní hlasatelky, s kterou se přátelil. Více méně báječná kresbička na památku; jenže tiskárna ji považovala za platnou, a v knize zůstala reprodukovaná i s ostatními ilustracemi…!

Vraťme se k Janečkovu vztahu k poštovním známkám. Nijak se neměnil, jednak byl nejosobnější sebeobranou autora, když si nabral příliš závazků, ale paradoxně také i jeho skrytou touhou být jejich tvůrcem; ve všech případech stejná příčina: nedostávalo se mu času. Potom místo sebe doporučoval své kamarády, například k Mistrovství světa v rybolovné technice Vincence Vinglera, známého kreslíře a sochaře zvířat, který s rozkoší namaloval šest půvabných návrhů ryb vydaných ofsetem.
Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství

A nakonec zveřejním dva osobní dopisy z června 1988. Jakoby slova na rozloučenou se známkami i s tím co jsem zde zavzpomínal. Ota se nezměnil, 14. 6. mi ze svého mlýna napsal:
„Milý Rudo, teprve včera mi předali na poště ve sv. Jánu balíček od Tebe, obsahující smlouvy a podkladový materiál pro vypracování návrhů na známky. Bohužel musím ti to vrátit. Moc mě to mrzí, protože jsem se na tu práci moc těšil, ale podepsal jsem mezi tím jiné smlouvy, kde bylo naléháno a kde jsem vázán také termíny. Vracím ti to expres, abys to mohl ihned předat jinému autoru. Snad někdy příště, to víš, sedmdesátka na krku, na srdci budík, většina kamarádů pod drnem a legrace moc nepřibylo. Tak jsem ti nakreslil aspoň „fešandu“ do snů a zdravím Tě – Tvůj Ota.“
Za osm dní:
„Ahoj Rudo, děkuji za pozvání na autogramiádu, (Praga 88, pozn.R.F.) ale odpusť, nemyslím, že jsem toho udělal tolik v tomto oboru – abych na ni šel. Dvě série vodních ptáků, portrét Bohuslava Martinů, jedna série nerealizovaná, která je patrně uložená ve vašem museu, vždyť to snad není ani dvacet známek. Mrzí mě to, že jsem toho nemohl udělat víc. Když ale není zakázka, nemůže nic vznikat. Doufám, jsi materiály ke kuňkám a mlokům dostal v pořádku. Zavolej mi to na mlýn (030462383). To číslo nikomu neprozradit!!! Tak se měj, Ota.“
Zpravodaj 2/2009: Pravda a spory (také) o autorství


Autor: Rudolf Fischer | 30. 3. 2011

Komentáře

Vynikajúci príspevok

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře


© 2002 - 2020 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223