Zpravodaj 2/2005: Povídal jsem si s Rudolfem Fischerem

V seriálu článků o lidech, kteří mají blízko ke vzniku poštovní známky, jsem postupně představil všechna oddělení České pošty, s.p. včetně jejího zřizovatele - MI ČR, a také tiskárny, které se v současné době přípravou a tiskem známek zabývají. Najde-li se vhodná příležitost, je mým záměrem pohovořit ještě s předsedou Komise pro výtvarné řešení známek. Stane se pak tento seriál ve vztahu k současné známkové tvorbě ucelený. Ale jsme také Společností sběratelů československých známek, proto jsem usoudil, že bude vhodné seznámit čtenáře ještě s jedním člověkem, který měl k tvorbě a vydávání československých známek nejblíže, a tím není nikdo jiný, než pan Rudolf Fischer.

Povídal jsem si s Rudolfem Fischerem

Představovat vedoucího oddělení známkové tvorby bývalých zřizovatelů poštovních služeb ČSSR je pro většinu čtenářů nošením dříví do lesa. Máme ale mezi sebou čtenáře, kterým je doba minulá skoro neznámá a pro mne osobně je mnoho neznámých také v minulé známkové tvorbě, proto snad bude všem prospěšné, se s touto dobou blíže seznámit. Měl jsem štěstí v tom, že se mi podařilo Rudolfa Fischera vypátrat a hlavně v tom, že je ochoten se s námi čtenáři o některé zajímavé, doposud nepublikované informace podělit. Snad náhoda, že je pan Fischer rodilým Kralupákem jako já, napomohla k tomu, že jsem se s ním několikrát sešel, abych mu mohl položit několik všetečných otázek. Tady jsou:

Pane Fischere, povězte čtenářům, kdy jste se začal známkovou tvorbou zaobírat profesionálně, jak jste se k této profesi dostal a kdy jste tuto funkci „předal“ dalšímu pokračovateli.

„Nabídku pracovat v oblasti vydávání a tvorby státních poštovních cenin jsem dostal pár měsíců po světové výstavě PRAGA 1962. Ani jsem to neočekával. Zřejmě tomu napomohly grafické zkušenosti, znalost oboru polygrafie, moje redakční a novinářská praxe, ale i studium estetiky a historie. Také jsem měl štěstí, vlastně od prvopočátku působení na tehdejší ÚSS, v roce 1963. Můj nezapomenutelný šéf, Jaroslav Zavřel, známý i filatelistům, byl totiž vášnivým milovníkem umění. Aby dosáhl určité výše důchodu, převzal nepatřičnou funkci vedoucího propagace resortu. Potíž byla v tom, že mu ubírala spousty času. Z tohoto důvodu jsem měl na starosti prakticky celou proble-matiku známkové tvorby. Jaroslav odcházel koncem roku 1966; vedoucím jsem se stal rokem následujícím. Sumarizováno: do doby nástupu dalšího pokračovatele ve společenství poštovních známek -1991- uplynulo skoro osmadvacet let. Jaroslava Zavřela jsem „služebně překonal“ o deset let.“

Za tu dlouhou dobu jste se ve své funkci setkal s řadou ministrů a náměstků, kteří měli spoje na starosti. Na kterého z nich vzpomínáte nejraději? Byl některý z nich filatelistou?

„Nejraději? To mě nikdy nenapadlo. Znal jsem je dobře. Z počátku mnozí z nich byli dokonce mými funkčně rovnocennými kolegy, postupně dosahovali postů náměstků – až po křesla ministrů. Ale s klidným svědomím potvrdím, že ve srovnání s ostatními měl jsem nejraději – on mě asi také – Juraje Maňáka, prvního náměstka pro poštu, citlivého a poctivého člověka. A po něm Ivana Lašku, odborníka s vědeckou důkladností a širokým rozhledem. Pokud si vzpomínám z celé té šéfovské plejády – již z principu svého poslání a „nefilatelistické“ profese v resortu – myslím, že filatelistou nebyl nikdo. Ano. Přeci jen tuším výjimku: polistopadový ministr nového typu, Robert Martinko. Usuzuji tak podle jeho neobvykle příznivě vstřícného a zasvěceného vztahu k činnosti, kterou jsem vykonával. Na rozdíl od mého formálního a snaživého vedoucího kabinetu, který tomu nerozuměl.“ V šedesátých letech se ve známkové tvorbě setkáváme se spoustou, pro sběratele zajímavých, novinek. Barevné papíry, zlatou a stříbrnou barvou, novými formáty známek, aršíků, úpravami tiskových a výsadních listů, novoročenek, přítisků i kupónů, atd. Dalo Vám hodně práce zavádění těchto novátorských praktik? Jak se s těmito nápady vyrovnávala tiskárna? „Možná, že těch „novinek“ bylo ještě povícero. Dlouho jsem nevěděl o tom, že se jim mezi sběrateli říkalo „fišeráty“. Problémem nebylo „hodně“ práce, ta nás bavila. Spíše šlo o nápady a jejich realizaci. Podněty přicházely od přátel z řad umělců, filatelistů, novinářů – také ze zahraničí od kolegů z poštovních správ (mnozí z nich povzbuzeni našim příkladem nás kopírovali, nebo záviděli, pokud sami takovou možností nedisponovali) – ale obvykle nám bylo souzeno vyhovět ministrovi, přestože žádnou konkrétní představu neměl. Jak jinak by to pak schválil než - normálně? Pokud jde o naší tiskárnu, k té jsem měl profesní vztah nejbližší. Představte si neomylně proslulé fachmany v zaběhnutém systému zvyklostí. Absolvoval jsem s nimi obvyklou proceduru kombinace nervů a postupného zklidnění. Z počátku brblali: co nám to majestátní ouřada z ministerstva zase servíruje! Poté se mi pokusili vpravit do hlavy technickou neproveditelnost. Vzkázal jsem: pokud to nejde, přijdu vám poradit. K takovému prestižnímu posilnění nikdy nedošlo. Někdy naštěstí i pro mne. Ani právo příkazů cestou příkazů cestu neotvíralo. Byli (a dodnes jsou) báječní. Dokonce někdy i výmysly z ministerstva zajímavě vylepšovali. Na konkrétní příklady rozsah Zpravodaje asi nestačí; dostatečnou stručnost stále neovládám.“

Předpokládám, že jste se jako zodpovědná osoba za známkovou tvorbu setkával s výtvarníky, rytci a celou řadou umělců. Určoval Vám někdo z vyšších míst, se kterými umělci můžete spolupracovat a se kterými ne?

„Vaše druhá část otázky zřejmě zavání obdobím normalizace (první představuje samu podstatu činnosti ve známkové tvorbě). Ta éra odkrývala lidské charaktery. Myslím na donašeče a udavače. Mluvit o nich jsem si nejprve nepřipouštěl. Až později jsem byl schopen si uvědomit k čemu by to asi bylo. Jsou ale události, které ani z paměti vypudit nelze. Odpovím jinak, mnohé zlé momenty měly občas své kladné stránky. Ať vzpomínám, jak nechci, mohu potvrdit, že u nás neexistoval žádný písemný seznam ani jiný dokument, či ústní příkaz výběrů a zákazů, což jinde (redakce, vydavatelé, nakladatelé a ostatní zadavatelé) tyto soupisy platily téměř jako ustanovení zákona. V našich podmínkách se výkonem tohoto legendárního opatření vedoucí strany cítili pověřeni dva představitelé ideologicky obrozeného svazu výtvarných umělců - a to přímo v komisi známkové tvorby. Pravomoc a povzbuzení jim poskytl i oficiální název: Komise pro posuzování ideové a umělecké hodnoty československých poštovních známek. Co všechno v obou horlivcích, posvěcených normalizovaným svazem, podporovalo lidskou špatnost, to po tolika letech nechci zde dokládat. První z nich poctivě přiznal křivé svědectví, druhý se stal horlivým i po sametové revoluci. Podal trestní oznámení na umělce, kteří zveřejnili důkazy pravdy z doby minulé. Soudní řízení žaloby zamítlo a v odůvodnění rozsudku je žalobce charakterizován jako zkompromitovaný aktivista a prominent totalitního režimu.“

Ve své funkci jste prožil v pozici vedoucího známkové tvorby všechny události politického vývoje u nás, od pražského jara, přes srpnovou okupaci, normalizaci až po listopadovou revoluci v roce 1989. Jak se promítaly vlivy těchto událostí do známkové tvorby? Vzpomínáte si na nějakou emisi, kterou vláda a strana „protlačila“ přes námitky komise a musel jste jí realizovat?

„Přisuzujete komisi práva, která neměla. Měli je spíš silní jedinci s formálně vymezeným, ale omezeným přístupem. Zasahovat do průběhu vlastní realizace schváleného emisního plánu bylo problematické z obou stran – komise i mocipánů. Komise totiž byla posudkovým a poradním (nikoliv rozhodujícím) orgánem ministra. Tomu se například na jedné známce nelíbila černá barva, bez vědomí autora ji změnil na červenou. Komise se autora zastala a její vliv se zásadně posílil. Vliv strany i vlády měl jinak vymezené mantinely: v čase i způsobu uplatnění (např. málo známý případ zatracení emise Judaica). Zaklínadlu ochrany práv vydavatele – dnes kupodivu - sloužil emisní plán, který schvalovala vláda a vrcholný orgán vedoucí strany. Tomu se podřizovala veškerá rozhodnutí. Samo zbožnění tohoto dokumentu si právě vynutil tehdy vládnoucí totalismus. Když funkcionář strany nebo vlády z titulu své důležitosti, vyžadoval známku mimo plán, vydavatel odpovídal: požadavek nebyl včas uplatněn v připomínkovém řízení; není v pravomoci ministra porušit usnesení strany a vlády. Podobně, jako ve změnách politického vývoje událostí, nerespektoval se ani závazný plán. Například, když jsme v osmašedesátém s Jurajem Maňákem mohli poprvé vstoupit do okupo- vané budovy, prvním rozhodnutím bylo okamžité ukončení příprav emise k výročí smlouvy o česko-slovensko-sovětském přátelství a předání dokumentace k archivaci.“

Která emise naopak byla „problémová“ a musel jste ji složitě obhajovat u nadřízených orgánů?

„Známé jsou případy: Generálský aršík (1975), XIV. sjezd KSČ (1968), letní OH v Los Angeles (1984), nepříliš známé: politicko-diplomatický průšvih kolem výročí V.I. Lenina (1970) a moje první politické střetnutí s výročím smlouvy ČSR-SSSR (1963). Nejoblíbenější demagogie provázely emise s náboženskými motivy. Proti byli z počátku aparátníci strany, ale vytrvaleji brojili a káravě zdvihali prsty především – vlastně potom jediní - skalní aparátníci svazu filatelistů (rovněž si přisoudili „národofrontovské“ právo k odsouhlasení návrhů emisních plánů). Nebo: V průběhu vydávání sérií Umění pozval mne na kobereček příslušný referent aparátu ÚV. Vyslýchal a vyhrožoval: Kdo dal souhlas s vydáním náboženských námětů? Komise a ministr. Proč nebyl vyžádán politický souhlas? Nešlo o téma politické, ta jsou předkládaná. Jak všeobecně známo, jde o vrcholná díla starého českého a slovenského umění, především doby gotické, z našich galerií. Bylo jasné, že dělnický kádr i po dalších argumentech svou představu těžko změní. Konečně: Trvalo mnoho let, než mě náhoda přiměla k návštěvě policejního archivu v Pardubicích. V zachovaném svazku vedeném StB jsem o sobě nalezl imponující záznam: vehementně na známkách prosazoval náboženské náměty.“

V šedesátých letech se několik našich emisí tisklo ofsetem. Stalo se tak proto, aby naše známky byly barevnější nebo tu hlavní roli sehrála ekonomická hlediska a snaha vyrovnat se okolním státům, kde ofsetový tisk známek převládal?

„Vyrovnat se ostatním státům? V žádném případě. Odpověď přináší moje stať Ofsetem k vítězství ocelotisku.

Sběratele našich známek trápí celá řada nezodpovězených otázek. Sám bych jich mohl napsat celé stránky. Vidíte reálně, abychom v našem Zpravodaji zavedli pravidelnou rubriku „Otazníky známkové tvorby ČSSR“, ve které by jste Vy dostal také slovo?

„Kdo konkrétně v čem a proč brání filatelistům odpovídat na otázky? Já jsem se tomu v minulosti ani dnes nikdy nebránil.“

Za všechny čtenáře Vám pro dnešek děkuji za zajímavý rozhovor a současně zvu čtenáře na stranu 35 - 40 Zpravodaje, kde se od Vás dozvědí, jak to bylo s tiskem našich ofsetových známek ze šede-sátých let.

S bývalým vedoucím oddělení známkové tvorby FMS Rudolfem Fischerem rozmlouval Josef Fronc.

Autor: Josef Fronc | 23. 11. 2005

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2020 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223