Reportáž psaná na ... Dobříš 2010

Výstava v Dobříši se konala v místním zámku ve dnech 16.-19.9. 2010. Byla to výstava všech výstavních tříd, kde Národní byla uspořádána pro mládežníky. Moje příprava na tuto výstavu začala již začátkem roku, kdy se objevily první zmínky o jejím pořádání. To, že pro nás mládežníky byla vyhlášena jako Národní jsem velmi přivítala, protože jsem potřebovala získat kvalifikaci na zahraniční výstavy. Takováto akce se nekoná často a tak jsem přípravě podřídila vše. Sešlo se mi doma spoustu materiálu a když jsem rozmýšlela co použít, tak jsem dospěla k závěru, že musím udělat celý exponát znovu. Poslední šance na nákup materiálu byla na Sběrateli v Praze. Dávala jsem si tedy hodně na čas, protože tento veletrh se konal 5 dní před dodáním exponátu na Dobříš. Když jsem tam stála kolem poledne s panem Malečkem, tak taťka mimo jiné prohodil, že mi chybí udělat asi ještě 40 listů. Měli jste vidět výraz v jeho tváři. Materiál se mi podařilo dokoupit a tři dny práce do půlnoci a exponát se mohl hotový odeslat. V den odeslání mně zároveň přišel mail, že tento exponát byl přijat na Národní výstavu Trakoščan v Chorvatsku. Tudíž mě čekala další práce s překladem a kompletní předělání celého exponátu do angličtiny.

Ale zpátky k naší výstavě. Palmáre se konalo v pátek 17.9. 2010 v bývalé konírně zámku. Jeli jsme tam tři a půl hodiny, kde zvláště posledních 30km (od Benešova) bylo jak jízda v pohraničí v 50.letech. Zámek samotný je však nádherný a od pořadatelů to byl vynikající tah. Vstup na výstavu byl přímo naproti prodeje lístků do zámku, takže návštěvníci zámku čekající na prohlídku, se zatím mohli podívat na výstavu. Po příjezdu nás čekalo přivítání, jak v nějaké blízké rodině. Myslela jsem si, že si mě určitě nebudou pamatovat, ale zmýlila jsem se. Jak jsem se dozvěděla později, tak se hodně často vzpomínalo na pánské hodinky, které jsem vyhrála na Premiéře v Hluboši, kterou pořádali také příbramští filatelisti. Poté, co jsem netrpělivě vběhla do sálu a našla můj exponát, tak jsem byla překvapená z výsledku, kterého jsem dosáhla. Možná ten výsledek byl daný tím, že jsem k této výstavě přistupovala jako k NÁRODNÍ, což bylo pro mě zavazující. Poté jsme spokojeně mohli zajít na oběd do místní zámecké restaurace. Restaurace zrovna nevypadala ve stylu párek na stojáka, ale dva luxusní obědy s pitím dohromady za 200,- nás velmi mile potěšily. Ve tři hodiny začalo probíhat vyhlášení a převzetí cen a diplomů. Dost mě zamrzelo, že se sešlo málo lidí. Možná to bylo dáno tím, že se to konalo v pátek. Já jsem dostala krásný pohár, i když ta Becherovka na tom stole, která byla určena pro pořadatele by se doma vyjímala líp :-).

Měla jsem samozřejmě dost času na prohlídku exponátů mých soupeřů. Hned na kraji u vstupu, byly vystaveny exponáty sourozenců (aspoň myslím) Mojslových. Tyto exponáty obsahovaly vynikající a vzácný materiál, ale nemohu si odpustit jednu poznámečku. Mám pocit, že tito mládežníci možná ani nevěděli, že vystavují na výstavě. Přišlo mně to, jakoby za ně exponát dělal někdo jiný. Úplně jinak vypadal exponát Radka Vancla – Automobil. Co si ho tak pamatuju od minule, tak byl vylepšený a je na něm hned poznat, že to dělal on sám. Hned vedle mého exponátu byl umístněn exponát mé staré dobré souputnice Sáry Soukupové – Hudební velikání Evropy. Bohužel tento exponát podle mne ustrnul na půli cesty. Je to spíš taková encyklopedie hudebníků, která by ale zasloužila rozšíření. Vždyť každý z nich se musel někde narodit, někde taky skonat, někde musel napsat své velké dílo a také lze nějakým materiálem takové dílo doložit. Zastavím se ještě u exponátu Katky Doubravové – Deskové a výrobní vady známek ČR. Tento exponát jsem už viděla a zdá se mi být pořád stejný, což je škoda, protože materiálu musí být – podle toho co sleduju ve filatelistickém tisku – velká hromada. Dospělácké exponáty si netroufám hodnotit. Prošla jsem je však všechny. Jako velmi zajímavé mně přišly exponáty Radka Černého – Dulos a Velký půlměsíc, kde na ně stejně hledíte jako na exponát o Afghánistánu Jardy Petříka. Vždy mne první napadne myšlenka, kde to ten člověk všechno sesbíral. Nejvíc jsem však byla překvapená exponátem Jaroslava Pecha – Putování starou Prahou. Hned jak jsem se na něj podívala, tak jsem zavolala svého taťku a řekla jsem mu: ,,Vypadá to, jako bych to dělala já“! Kdyby někdo dal vedle sebe naše exponáty, tak by divák řekl, že pochází od jednoho člověka. Máme velmi podobné rozmístnění materiálu, popisu a celkovou úpravu- zřejmě jsme si zvolili stejný vzor.

Tak to je asi vše. Na podrobnější zhodnocení výstavy by musel tento článek napsat spíše někdo z jurymanů. K tomu, aby jste měli přehled o celkových výsledcích, přikládám Palmáre této výstavy.

Reportáž psaná na ... Dobříš 2010

Reportáž psaná na ... Dobříš 2010


Autor: Pavlína Ondrejková | 6. 10. 2010

Komentáře

Blahopřání

Blahopřání a poděkování za článek

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře


© 2002 - 2020 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223