Předám firmu. Zn. Rychle

Takovýto inzerát si mohl v roce 1914 podat pan Vaněk, umělecký fotograf sídlící na Ferdinandově třídě (dnešní Národní třída). Dnes bychom v této zprávě hledali zřejmě snahu najít si „bílého koně“, na kterého by se vlastník snažil přesunout firmu v potížích, aby se sám vyhnul zaslouženému trestu. Příběh, který se chystám vykládat, má však jiné pozadí – a možná zajímavější než nějaká vytunelovaná firma…

Již před první světovou válkou působila v Praze firma Vaněk a Kanderál, která vydávala umělecké pohlednice, obrázky atd.. Majitelé byli humanističní lidé, což potvrdili několikanásobným vydáním pohlednice oslavující práci zdravotních sester ošetřujících raněné vojáky (obr. 1a). Většina tehdejších pohlednic (čili „čumkaret“ jak je nazýval pan Vaněk) oslavovala vojenské úspěch a hrdinství rakouských vojáků, málokdo však ukazoval následky těchto „vítězných tažení“ a oslavoval i jiné vlastnosti než bojové hrdinství.

Předám firmu. Zn. Rychle


Leč rakouské úřady potřebovali každého vojáka, a proto povolaly do zbraně i pány Vaňka a Kanderála, aby měli zřejmě možnost poznat válku na vlastní kůži. Co bylo dobré pro Monarchii a císaře pána, nebylo dobré pro firmu obou pánů. Ze dne na den měli opustit Prahu, přitom však chtěli zajistit další fungování své firmy i během své nepřítomnosti. Pan Vaněk se tedy obratem kontaktoval se svým přítelem architektem Černým s žádostí, zda by nepřevzal jeho firmu do své správy, když byli on i jeho společník Kanderál odvedeni (obr. 1b).

Předám firmu. Zn. Rychle


Z textu zprávy můžeme vyčíst, jak hodně záleželo panu Vaňkovi na rychlé odpovědi a brzkém předání jeho firmy do rukou člověka, kterému může věřit. Škoda, že nevíme, jakou našla jeho prosba odezvu, tato nevědomost však zároveň dává volnost každému ze čtenářů v dotvoření našeho příběhu dle svého založení. Uvedený lístek je pěknou ukázkou nesmyslnosti války, lepší než čítankové příběhy hrdinů a antihrdinů. Proto je dobré, že se dochoval až do dnešních dnů!

Autor: Lubor Kunc | 31. 12. 2005

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2020 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223