Zpravodaj 4/2006: ZDENĚK SKLENÁŘ a poštovní známka (k úmrtí před 20 lety)

Datum vydání: 29. 10. 2007




Vztah Zdeňka Sklenáře k umění poštovní známky byl velmi ctihodný – a ojedinělý. Považujme to dokonce za mimořádnou službu. Ale dodnes, když se obnovil obecný zájem o jeho malířské a grafické dílo (k tomu významně přispěla svým vlivem pražská Galerie Zdeňka Sklenáře na Smetanově nábřeží), o té službě a vztahu k poštovní známce nikde ani zmínka. Náleželo by právem žádat, aby i tyto neznámé souvislosti jeho uměleckého životopisu byly v paměti zachovány. Jaká duchovní a společenská hodnota výtvarného směru to asi byla, jež Sklenáře tak neobyčejně zaujala? Přikládal ji obzvláštní důležitost. Známka bez umění je jen polygrafickým výrobkem. K tomuto poznání dospěl Sklenář již v mládí. Ale téměř nikdo z předních tvůrců našich známek nevykonal pro tento druh užité grafiky tolik, jako Zdeněk Sklenář – právě když se stal profesorem na škole, kde sám kdysi studoval. Z pedagogů nebyl ovšem jediný. Na VŠ UMPRUM už dříve přispěl výukou i osobním příkladem Karel Svolinský. Analogicky následovali Milan Hegar, Jan Solpera, v bratislavské VŠVU Albín Brunovský, později Martin Činovský. Známková tvorba se stala novou součástí školní výuky, pořádali jsme semináře a přednášky s praktickými ukázkami v ateliérech profesorů a asistentů obou škol. Sám Sklenář se stal bezděčným, avšak uznávaným reprezentantem. A jako takový si to ve jménu užitého umění mohl dovolit. Nic nepředstíral, spíše s rozpaky naplňoval své skutečné poslání. Například, když ve svém ateliéru (až s kýčovitě kouzelným výhledem na Hradčany) přijímal ohlášené i náhodné návštěvy známých a uznávaných osobností. Známe-li je, pak pochopíme. To byla příležitost, která se v historii známkové tvorby nevyskytovala často, pravděpodobně se již nikdy neopakovala. Ve mně dodnes nalézá odezvu. Ta setkání měla obvykle tentýž průběh: nešlo jen o rozmluvy z pouhého zájmu či záliby – odnášeli jsme si ze vzájemně získaných poznatků ještě něco navíc. Bylo v tom zvláštní kouzlo určité profesionality, kvůli kterému strůjci setkání vlastně přicházeli. Zdeněk Sklenář byl v jejich pohledu pokládán za jakousi záštitu, spojnici, odhalu-jící i obhajující praxi uměleckého procesu, prostupujícího celou oblast zrodu československých poštovních známek. Mnohé bylo bohužel už zapomenuto.



Avšak i neúplný přehled účastníků neformálních schůzek podává více než dost důkazů: Mohamed Ibrahim Sobhi, generální ředitel Světové poštovní unie (UPU) z Bernu, obdivovatel a ve vší tajnosti sběratel česko-slovenských poštovních známek; Gilbert Svenson, ředitel Poštovního muzea ve Stockholmu; Karel Seizinger, tvůrce a rytec známek a bankovek z holandského Harrlemu; Irena Zielińska, vedoucí emisního oddělení polských poštovních známek z Varšavy; Lev Michaelovič Šarov, mnohonásobný tvůrce známek a vedoucí Ředitelství vydávání a distribuce poštovních cenin z Moskvy; Czeslaw Slania, královský rytec Švédska, Norska a Monackého knížectví ze Stockholmu; Vincent Hložník, tvůrce známek a rektor VŠVU v Bratislavě; Lucien Berthelot, prezident Mezinárodní federace filatelistů (FIP) z Paříže; Imro Weiner-Král, pozoruhodný protiklad Sklenářovy povahy; ovšem jako jediný skutečný představitel surrealismu ve slovenském malířství, dávno spřízněná duše ovlivněná čistotou kubismu a fanstastikou surrealimu (podobně jako mladý Sklenář, kterého surrealismus zprvu uchvátil a vnitřně neopustil do konce života). Vymýšleli jsme podporu dalších emisí s díly reprezentantů moderního umění, které oba umělci znali i osobně (Ernst, Miró, Muzika, Toyen ad.).



Zdálo by se, že Sklenářova iniciativa měla určitou nevýhodu - že totiž jeho vlastní tvorba známek navenek představuje „pouze“ šest realizovaných emisí. Nemusím snad ani připomínat, v jak časově dlouhých intervalech. Přičemž z toho čtyři emise podle původních návrhů. Jsou precizní. Převážně v nich uplatnil charakteristické prvky kaligrafie, tvar znaku a pevnou kompozici s využitím písma pro organizaci obrazu známky (Pražské jaro 1967). Určující je právě umělecká hodnota písma, které profesor Sklenář studoval a uplatnil v tématech své celoživotní výtvarné a pedagogické činnosti. Přesto mu vybrané náměty známek také poskytly vhodnou příležitost k využití symbolů (Mezinárodní rok knihy – UNESCO 1972) a ornamentů (30. výročí zahájení činnosti UNESCO 1976).

Zdeněk Sklenář začínal svou uměleckou dráhu ve válečných letech Protektorátu. Poprvé v životě vystavoval na přizvání E.F. Buriana v divadle D 34 v Praze Na Poříčí (společně s Františkem Grossem, Františkem Hudečkem, Josefem Lieslerem a dalšími mladými avantgardními tvůrci). V té době výstavy českého umění působily blahodárně i vlastenecky. Proto - díky mamince - viděl jsem i já poprvé Sklenářovy obrazy na vlastní oči právě na této výstavě v roce 1940. Bylo mi 10 let. Což mi o 19 let později Zdeněk nevěřil. To jsme se již setkávali v umprumáckém atelieru Františka Muziky. Od aktivní účasti v emisní činnosti poštovních známek mne tehdy dělily ještě 4 roky, Sklenáře od vlastní tvorby známek dokonce 8 let. Byl více znám jako knižní grafik a ilustrátor než jako malíř. V oněch čtyřech létech jsme se pracovně vídali v jeho ateliéru na Smetanově nábřeží. Z mého polygrafického působiště, v bývalé Hassově tiskárně na Anenském náměstí, to bylo pár desítek metrů. Při vzájemné spolupráci se náš vztah proměnil brzy v přátelství. Přímým našim pracovním dotekem bylo potěšení z úspěšného zrodu knihy Victora Huga Dělníci moře. Ilustroval ji Jan Zrzavý a Zdeněk Sklenář knihu graficky upravil. Když jsem se vrátil od Jana Zrzavého z Okrouhlice se schválenými nátisky litografií náročných ilustrací, redakce nakladatelství jásala a úpravce knihy nedokázal zatajit skutečnou radost nad spokojeností ilustrátora. Zrzavý patřil mezi jeho idoly novodobého umění.



František Dvořák, dlouholetý člen umělecké komise známkové tvorby editora, užil pro malíře Sklenáře označení „umělec tajně slavný“; svými žáky byl nazýván „maniak dokonalosti“. Potíž byla v tom, že vlastně nikdy netoužil být tvůrcem známek. Stejný princip uplatňoval jeho asistent Jiří Anderle (vloni 28.října vyznamenaný prezidentem republiky „Za zásluhy“), autor emise EUROPA až v roce 1995. Pokud byl Sklenář členem umělecké komise ZT, doporučoval za autory jiné tvůrce, nebo dával přednost svým žákům z Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Nejznámějšími se stali Pavel Sivko a Eva Smrčinová. Oba také společně studium ukončili.



V centru naší spolupráce na UMPRUM - ku prospěchu známkové tvorby - byly koncem června 1973 závěrečné státnice. Z Evy Smrčinové se vyklubala úspěšná autorka výtvarných návrhů poštovních známek s originálním námětem historických oken pražských paláců. Jako svou závěrečnou práci je předložila státní zkušební komisi, jíž jsem byl členem. Po obhajobě se tradičně oslavovalo. Seděl jsem obrácen zády k malířskému stojanu na nízké kožené sedačce. Mladý Sivko, syn známého tvůrce známek Václava Sivka (otec právě oslavoval své padesátiny), nemotorně zavadil o stojan s tabulí velkého skla, které se roztříštilo o mou hlavu. Bezprostředně před tím jsem stačil pochválit a ubezpečit autorku o možném vydání „oken“ v oficiální emisi. S trpkým úsměvem mi Evička na oplátku namítla: „To říkáte dnes; před panem profesorem Sklenářem. Vždyť i jemu jste vydali míň známek, než je oken mé série.“ Proč se podařilo známky Pražská historická okna vydat již v roce následujícím, je jiná historie.



A protože Zdeněk Sklenář působil na své okolí dobrotou, k připomenutí jeho 65. narozenin patří známka z emise „Umění 1975“, transponující oslavencův grafický list Máj 1973. Roku 1980, šest let před smrtí, Sklenář všechny překvapil šokujícím rozhodnutím: ukončil svou uměleckou dráhu – maluje svůj poslední obraz (portrét Guillaume Apollinaira), bez lítosti a sentimentální slabosti, bez nároků na slávu „láme svou paletu“. Zdeněk Sklenář, odjakživa nezávislý umělec - samotář, zůstává ovšem současně mimořádným, ba „kastovním“ představitelem umění poštovní známky. Proto si zcela přirozeně zasloužil naše uznání a pocty. V listopadové sérii „Umění 1981“ se námětem díla Jihočeské výšivky ze sbírek Východočeské galerie v Pardubicích ocitá mezi elitou velkých osobností. Velkým potěšením mu bylo nejmilejší „sousedství“ Hollarovo a Picassovo. Ta poslední „sklenářovská“ známka je úměrná velikosti autorova výtvarného díla a míře jeho životního úsilí. Kdo umí vidět a ctít hodnotu, pozná to i z jeho vztahu k poštovní známce.



Barevná fotografie z úvodu článku pochází z období kolem roku 1974 a byla převzata z Digitálního archivu ateliéru Šechtl & Voseček.

Černobílá fotografie zde vlevo pochází z autorova soukromého archivu. Z.Sklenář jako předseda poroty, která hodnotila nejlepší známku roku 1974, je na ní zachycen při četbě výsledků oceněných prací.



Na dalších barevných obrázcích jsou:
Dívka (suchá jehla) a litografie Dívka, Léto větří II a Květinové zátiší.

Napsáno pro Zpravodaj a časopis Merkur- Revue



Zdeněk Sklenář zemřel 19. dubna 1986 a autor napsal tuto vzpomínku k 20. výročí úmrtí. Z kapacitních důvodů se článek nevešel do čísel loňského ročníku, proto jej zařazujeme až nyní. Z jeho grafické tvorby reprodukujeme ještě litografie: Paleta (1983), Domky, hrušky, listy (1971) a Dívka s květy (1969).

Jeho „rukopis“ je nezaměnitelný. doplněno editorem Zpravodaje



Autor: Rudolf Fischer

Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz