Zpravodaj 3/2005: Jak vzniká poštovní známka?

Ze seriálu článků „Povídal jsem si s…“jste se již dozvěděli mnoho o tom, co je třeba udělat pro to, aby nová poštovní známka spatřila světlo světa. V první řadě musí zasednout „ministerská“ komise – poradní orgán ministra informatiky (od května 2005 ministryně), a schválit emisní plán poštovních známek na patřičný kalendářní rok. Kdo v takové komisi zasedá jste se dočetli ve Zpravodaji č. 3/04. Následuje jednání další komise, tentokráte Komise pro výtvarné řešení poštovních známek, která je poradním orgánem generálního ředitele ČP. Ta rozhodne, jaký námět bude přidělen kterým výtvarníkům, rytcům,…viz Zpravodaj č.1/05. Je-li vybrán konkrétní výtvarník, ten musí předložit svoje výtvarné návrhy ke schválení a to v šestinásobném zvětšení oproti skutečné velikosti známky. Je-li výtvarný návrh schválen, předá jej pošta k realizaci tiskárně. Nyní se pokusím podrobněji vysvětlit tu realizační část, která se odehrává přímo v tiskárně v závislosti na použité tiskové technice. Jak již víte, převážnou část produkce našich známek realizuje Poštovní tiskárna cenin




PTC Praha, a.s. sídlí v Praze 7 – Holešovicích, Ortenovo náměstí 16. V současné době tiskne známky technikou rotačního ocelotisku v kombinaci až se čtyřbarevným hlubotiskem na stroji Wifag 3, technikou vícebarevného ocelotisku z plochých desek na strojích Waite, technikou ofsetu na strojích Heidelberg nebo kombinací obou posledních technik. Od března 2004 PTC zprovoznila perforační zařízení Wista WS 90, které umožňuje rychlou perforaci ofsetových známek. A právě ofset je technika, se kterou vás dnes seznámím.

Tisk poštovních známek v PTC Praha, a.s. - ofsetem

Česká pošta zadávala od roku 1994 tisk známek, pro které zvolila tiskovou techniku ofsetu, společnosti VSP Praha, a.s., jak jsem vás informoval ve Zpravodaji č. 3/04. Po zakoupení a uvedení do provozu perforačního zařízení Wista WS 90 společností PTC Praha, a.s. se i tato tiskárna mohla začít vážně věnovat tisku známek ofsetovou technikou. První vytištěnou ofsetovou emisí ČR společností PTC Praha, a.s. byl aršík Osobnosti Osvobozeného divadla v roce 1995. V té době tiskárna ještě perforační zařízení neměla, provedla proto rozřezání TA na dvojice, ty perforovala na Bickelu blokovým perforátorem pro ocelotisk z plochých desek a nakonec je rozřízla na požadovaný rozměr jednotlivých aršíků. Tento postup byl však velice zdlouhavý, proto byl tiskárnou později zakoupen nový perforační stroj Wista WS 90 – informace ve Zpravodaji č. 2/04, který je schopen pomocí zahrádkové lišty perforovat hřebenovou perforací celé TA po krocích najednou. Ty se pak rozřežou na jednotlivé PL. Perforuje se po krocích, proto se tento typ perforátoru nazývá také „krokový perforátor“. První vytištěnou emisí na vícebarevném ofsetovém stroji Heidelberg SM 74-4 byla známka Pofis č. 396 EUROPA 2004 – Prázdniny. Přestože tiskové zkoušky proběhly relativně bez závad, dozvěděl jsem se, že u tisku známek je „řídícím“ faktorem pro výrobu vždy způsob perforace. Ta byla příčinou toho, že rozměr TA 640 x 480 mm byl použit u této známky naposledy. Relativně velké archy papíru se v perforačním zařízení vlnily, perforace nebyla pravidelná, vznikal tak větší počet nežádoucí makulatury, proto u druhé emise (Pofis č. 395 Deset nových členských zemí EU) byl použit poloviční formát 480 x 320 mm, který proběhl bez závad, a u kterého PTC zůstane i pro další emise známek.

Na vlastní úvod si řekněme pár slov o ofsetovém tisku. Ten patří mezi techniky tisku z plochy. Znamená to, že oproti technice tisku z výšky nebo tisku z hloubky jsou tisknoucí i netisknoucí prvky v jedné rovině. Předchůdcem ofsetu byla technika kamenotisku. Byla vynalezena na přelomu 18. a 19. století němcem Aloisem Senefelderem. Tato technika se neustále zdokonalovala (hlavně po vynálezu fotografie) až do současnosti, kdy je nejpoužívanější tiskovou technikou. Vlastní kamenná deska je dnes nahrazena kovolistem (lehký zinkový nebo hliníkový plech – deska). Principem ofsetu je stále vynález kamenotisku, tedy mastná tisknoucí místa a vlhká netisknoucí místa v jedné ploše. Aby se vlastní tisková forma rychle neopotřebovala, začla se v průběhu vývoje této techniky měnit metoda přímého tisku na metodu nepřímého tisku, která se používá dodnes. Co to znamená? Prohlédněte si obrázek se zjednodušeným schématem tisku v ofsetovém stroji. Na pozici jedna je znázorněn vlhčící válec, který má za úkol nanášet na netisk-noucí místa tiskové desky vlhčící roztok. Na pozici dvě je znázorněn barvící válec, který má za úkol nanést barvu na tisknoucí místa tiskové desky (ve skutečnosti se jedná o soustavu válců, která barvu dokonale rozmělní a rozprostře). Na pozici tři je znázorněn formový válec, tedy ten, na který se umístí vlastní kovolist (tisková deska) s obrazem tiskové formy. Aby se tento brzy neopotřeboval, je z něho přenášena barva na přenášecí ofsetový válec – pozice čtyři – který je pogumovaný. Teprve z něj se barva přenese na potiskový papír, který prochází mezi přenášecím válcem a protitlakovým válcem – pozice pět. Uspořádání válců v ofsetovém stroji a jejich počet je sice ve skutečnosti složitější, ale pro vysvětlení principu ofsetu je naše schéma dostačující.


Z něj je patrné, že se jedná o nepřímý ofsetový tisk. Ve vlastním ofsetovém stroji jsou ve skutečnosti až čtyři tiskové sestavy (věže), každá pro samostatnou barvu. Černou, azurovou, purpurovou a žlutou. Spasováním a tiskem těchto barev přes sebe vzniká vlastní požadovaná barevná reprodukce. Jak to tedy vypadá při tisku známek ofsetem v PTC Praha a.s.?



Schválený výtvarný návrh v šestinásobném zvětšení je nejprve neskenován do počítače. V počítači jsou upraveny barvy, doplněn text a tyto úpravy se nechají autorem výtvarného návr-hu odsouhlasit. Poté se výsledný obraz zmenší na skutečný formát známky a provede se jeho vyřazení podle tiskové formy (šestiblok, osmiblok, …ve víceprodukci). Výsledný obraz se dále rozloží na jednotlivé barvy CMYKu (C = cyan, azurová; M = magenta, purpurová; Y = yellow, žlutá; K = black, černá). Je-li ve výsledném tisku část obrazu specifická určitou barvou (např. nominální hodnota známky), není vhodné ji rozkládat do CMYKu, volí se pak tisk přímou barvou. Potiskový papír pak neprochází strojem jedenkrát (přes čtyři tiskové jednotky najednou), ale vícekrát, podle potřeby. (Uvedu příklad. Aršík Osobnosti Osvobozeného divadla byl dvoubarevný, proto se tiskly dvě přímé barvy, žlutá a černá. PL Europa – Prázdniny byl barevný, rozložený do CMYKu (čtyři pozice) s pátou přímou červenou barvou, papír tedy prošel strojem dvakrát). Když je tedy výsledná vyřazená tisková forma takto zpracovaná, pošle se z počítače do osvitové jednotky, kde se každá barva přímá a barvy CMYKu nasvítí na černobílý film. Ten se z osvitové jednotky vyjme a vyvolá. Po vyvolání se film nařeže na archy podle jednotlivých barev.



Část filmu pro černou barvu, vyvolaný a položený na desce stolu. Z filmu je patrná tisková forma se 4 PL.

Nyní je na řadě důležitý úkon. Film je třeba umístit - namontovat na astralon. Jedná se o čirou fólii, která má standardní formát s kovolistem. Pro upnutí na formový válec ofsetového stroje je proto opatřena v dolní části určitým počtem otvorů, které slouží jako šablona (stejné otvory má na sobě i kovolist). Každý film pro jednotlivou barvu se umístí na samostatný astralon, přičemž se filmy spasují tak, aby se přesně překrývaly. Když je vše hotovo, nastává další důležitý krok, a tím je kopírování astralonů na kovolisty = ofsetové desky. Jedná se v našem případě o hliníkovou desku 0,2mm tenkou se světlocitlivou vrstvou. Kolik barev (filmů) tisk obsahuje, tolik desek se musí nakopírovat. Po vyvolání těchto nakopírovaných desek se na nich vytvoří oleofilní a hydrofilní místa, tedy tisknoucí a netisknoucí místa. Tisknoucí místa jsou mastná, odpuzují vodu, přijímají barvu. Netisknoucí místa zůstávají vlhká, ta barvu nepřijímají. Takto připravené kovolisty = ofsetové desky se upnou na formový válec. Obvykle je první barvou ve stroji černá, následuje azurová, purpurová a žlutá. Podle potřeby se můžou při druhém průchodu strojem natisknout jedna až čtyři další (přímé) ofsetové barvy. Vraťme se k našemu schématu. Když je ofsetová deska upnuta na formový válec, je z vlhčícího válce na desku nanesen vlhčící roztok. Tisknoucí místa roztok nepřijímají, zůstávají suchá, proto přijímají barvu z barvícího válce. Ta se dotykem přenese na pogumovaný přenášecí válec a z něho se barva přenese na papír, který je protitlakovým válcem tlačen na válec přenášecí. Takto prochází strojem asi 6000 archů papíru za hodinu. Na začátku stroje tedy vstupuje čistý arch papíru (jeden za druhým), v první věži se na něj natiskne vše, co je černé, ve druhé věži vše, co je azurové,… nakonec vše, co je žluté. Výsledkem je barevný potištěný papír. Dnešní moderní materiály umožňují z jedné ofsetové desky pořídit 40 až 100 tisíc otisků. Stačí proto při tisku známek vyrobit jednu sadu ofsetových desek. Máme tedy za sebou hlavní fázi výroby – vlastní tisk, který je relativně rychlý. Co následuje? Protože ofsetový tisk jako takový neskýtá ochranným prvkem jako reliéf ocelotisku, jsou budoucí PL opatřeny ochranným hologramem. Potištěné archy papíru jsou převezeny k dalšímu stroji – Cavomitu. Do tohoto stroje se zavedou pásky s fólií aktivní vrstvy loga hologramu, která se při teplotě 120°C nalepí pomocí tavného lepidla na určené místo archu papíru.



Část TA s natištěnou čtyřprodukcí budoucích PL Europa -Gastronomie



Na stroji Cavomit se na archy potištěného papíru „nažehlují“ při teplotě 120°C hologramy.

Tento postup se uplatňuje na našich dopisnicích, v současné době i na PL u ofsetových známek. Po „nažehlení“ hologramů se archy převezou k dalšímu stroji a tím je krokový perforátor Wista WS 90.



Všimněte si nakládacího rohu, který je důležitý pro všechny fáze výroby. Zde se provádí perforace.

Opět se archy papíru naloží do stroje a jeden po druhém se opatří hřebenovou perforací. V tomto případě postupuje arch papíru otočený o 180°, tedy perforace postupuje zprava doleva (s levým výběhem při pohledu na PL). Zbývá předposlední krok výroby a tím je nařezání archů na přepážkové listy. Na tiskový arch se nejprve provede zákres výsledného formátu. Ten se změří a podle něho se seřídí dorazy tabulové řezačky – viz obrázek vlevo. Vlastní ořez se provádí ve štosech asi po 500 arších najednou. Posledním krokem je vlastní prohlídka PL a vyřazení makulatury výstupní kontrolou. PL se nabalíčkují a předají Postfile k distribuci a dalšímu zpracování (výrobě FDC, NL, …). PTC pak předá veškeré podklady k tisku do Poštovního muzea k archivaci, kde se s těmito materiály podrobně seznámíme, abychom mohli podle konkrétních specifik určit jednotlivá pole TF.



Zeptal jsem se v PTC také na nejčastější výrobní vady, se kterými se při této tiskové technice pracovníci tiskárny setkávají, a které tedy my, sběratelé, můžeme na některých PL nalézt. VV můžeme tedy logicky rozdělit podle fáze výroby do několika skupin. Tiskové vady, vady hologramu, vady v perforaci, vady rozměru PL. Asi nejjednodušší vady jsou z posledních tří jmenovaných fází. Můžeme se teoreticky setkat s vynechaným nebo poškozeným hologramem. Můžeme se setkat s nepřesným krokem perforátoru (posunem archu papíru), který se projevuje nestandardní mezerou mezi PO u jednotlivých řad hřebenové perforace, posunem perforace v případě, došlo-li ke špatnému naložení archu do perforačního zařízení. Při ořezu lze teoreticky objevit PL se šikmým řezem na některíé ze stran PL, či odlišným formátem PL, je-li chybně nastaven doraz řezačky.

Asi sběratelsky nejzajímavějšími VV jsou tiskové vady. Vyskytuje-li se „odchylka“ v celém nákladu u konkrétní pozice PL v TF, lze hovořit o vadě na filmu, vadě na astralonu, či vadě na kovolistu = ofsetové desce a lze tedy i u této tiskové techniky hovořit o „deskové vadě“. Taková vada se těžko prokazuje, neboť vlastní filmy a desky se nearchivují. Lze tedy problematicky dokazovat, došlo-li k vadě v osvitové jednotce nebo přímým mechanickým poškozením vlastního kovolistu. K nežádoucím čárkám a skvrnám může dojít v případě, že při položení filmu na astralon se mezi obě plochy dostane smítko, vlas, zrnko prachu,… To se nakopíruje s obrazem i na kovoilst a tiskne se v barvě patřičné desky. Nejčastější VV jsou takzvané „pecky“ . Vznikají tak, že sraženina barvy projde přes sadu barvících válců a ulpí na formovém válci. Vzniká tak barevná skvrna ohraničená světlým kroužkem a většinou pomalu putuje k okraji, až zmizí. Přenese-li se sraženina na válec gumový, skvrna nemizí, ale ztratí světlý kroužek („auru“). Může z válce odpadnout, nebo být setřena, jedná se tedy o vadu odstranitelnou.

Každý papír se předem řeže na požadovaný formát. My už víme, že ofsetové známky v PTC budou tištěné na formát papíru rozměru 480 x 320 mm. Při řezání ulpívají na břitech papíru mikroskopická zrnka, která se oddělují z papíru v první věži vlivem tlaku protitlakého válce. Část z nich může ulpět na přenášecím válci, ty se pak chovají jako zrnka přijímající barvu a otiskují na papír barevné tečky (tento jev lze hojně pozorovat u přímých ofsetových barev u kombinované techniky ofsetu s ocelotiskem z plochých desek). Další VV je intenzita barevnosti. Tiskař používá ke snímání odstínu přístroj – denzitometr, kterým zjišťuje sytost odstínu použité barvy. Pokud dojde během tisku k od-chylce sytosti (ovlivňuje to teplota okolí, vlhkost vzduchu), změní se výsledný barevný soutisk. Můžeme tak pozorovat v rámci jednoho nákladu barevné odchylky. Sytost barev může také ovlivnit opotřebení kovolistu = ofsetové desky. Další VV může být špatný soutisk barev. Projeví se jako odchylka v rastru při osvitu předlohy. U známek se používá rastr 200.

Ve Zpravodaji č. 3/04 str. 22 - 24 publikoval pan R. Oppolzer výrobní vady na ofsetových známkách tištěných ve VSP, a.s. Vzhledem k tomu, že se jedná také o ofsetový tisk, jsou na přiložených obrázcích v tomto článku typické VV (pecky, skvrny, posun tisku přímých barev,…) dobře zdokumentované. Neuvádím proto v tomto příspěvku žádné obrázky VV. Navíc musím konstatovat, že mi nebyly tyto typické vady na známkách tištěných ofsetem v PTC doposud předloženy. Třetí ofsetovou známkou byla v PTC vytištěna známka EUROPA – Gastronomie (viz obrázky k tomuto článku), kromě barevných odstínů u známky EUROPA – Prázdniny, jsem „pecku“ nebo jiné nahodilé skvrny neviděl. Vlastní-li někdo ze čtenářů zajímavé VV na ofsetových známkách z PTC (nemám na mysli ofsetový podtisk pro kombinovanou techniku ofsetu a ocelotisku z plochých desek), prosím o zaslání skenů nebo vlastního materiálu pro naskenování k možnému publikování.

Přeji všem sběratelům VV na ofsetových známkách úspěšný „lov“. Příště si popíšeme techniku vícebarevného ocelotisku z plochých desek.

autoři textu a fotografií Jaroslav Štefek a Josef Fronc