Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Na tomto poli, rovnocenně s mistrovstvím malby, patřil mezi avantgardní umělce s mnoha výrazovými formami zobrazení v jejich vzhledu – konstrukci. V tom se Hložníkovy grafiky, kresby, ilustrace či malby shodují. Nejdůležitější a dodnes nepřekonaný text monografie Vincent Hložník, vydané před deseti roky vydavatelstvím Slovenský Tatran v Bratislavě, rozlišuje rovněž některé druhy jeho umění, kterému se věnoval jen v určitém období svého života. Právě v kontextu užitého umění chybí známková tvorba (poštovní grafika). A to i přesto, že autor této vynikající publikace, můj přítel Ľudovít Petránsky, je zkušený filatelista a pedagog. To není výtka, naopak, respektuji zvolený způsob pojetí monografie historikem umění.

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Z tohoto důvodu Ľudo Petránsky ve své knižní publikaci o životě a díle Hložníka připomíná jeho poštovní známky jen sporadicky: v části II. Dokumenty (články, recenze) konkrétně odkazuje na mou studii Známková tvorba, Výtvarný život, 29, 1984, č. 8-9; nebo v oddílu Ceny a uznání uvádí: Čestné uznání za návrhy na poštovní známky (1967) a Nejvyšší cena za šestikorunovou známku a za grafické řešení listu a obálky k 1. výročí Helsinské konference, udělené při příležitosti Dne československé poštovní známky (1976).

Hložníkovi grafika poštovní známky imponovala: představou o nejmenší výtvarné kompozici, o dalších složkách její použitelnosti a zájmu o ní. Prožíval své první střetnutí s reprodukcí Goyova obrazu „ležící Maja“ na známce vydané ve Španělsku už v roce 1930. To mu bylo jedenáct let. V jednatřiceti vytvořil první svůj návrh známky s budovatelským námětem, s kterým v rámci soutěže neuspěl. V tomtéž roce (1950) rovněž vytvořil pozoruhodný grafický list – barevnou linoleorytinu Ukrižovanie. Záměrnou souhrou okolností jsme právě tuto grafiku vybrali pro ryteckou transkripci na známku v emisi Umění 1969 k autorovým padesátinám (Liturgická současnost, Filatelie 19/1969). Stala se mostem porozumění mezi jeho známkovou tvorbou a moderní volnou grafikou. Ale současně působila i skrytým významem Hložníkova odmítání závaznosti a podřízení duchovně mravního základu tehdejší ideologii. Největším jeho „prohřeškem“ jako rektora VŠVU v roce 1968 byla osobní audience u papeže ve Vatikánu, což bylo ideologicky neúnosné. Tak ho ze školy vyštvali. Uchýlil se tudíž do svobodného soukromí a veškerou energii věnoval svému umění a rodině.

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Poněkud jsem předběhl události; naše přemlouvání Hložníka ještě ve funkci rektora ke spolupráci na poštovní grafice započala v roce 1963. Ale vlastní tvorbě známek dlouho nemohl přijít na chuť. Zdálo se mu, že kdyby se známkami příliš zabýval, ublížil by svému snažení, kterému se věnoval převážně.

V této situaci, která nesvědčila o jeho vlastní tvorbě známek nic s určitostí, jsme s Hložníkem věnovali spoustu času rozborům různých našich známek z hlediska jejich výtvarné formy. O těchto otázkách, jak se později ukázalo na konkrétním vyobrazení vlastních známek, měl jasnou představu. Ze způsobu vnější konstrukce - tedy tvaru, který dával poštovním známkám Vincenta Hložníka osobitně specifický ráz - lze vyvodit jejich konkrétní formu: určité črty tohoto projevu užité grafiky se nejblíže podobají jeho ilustrační tvorbě a knižnímu umění. Zdůrazňuji onu naznačenou dílčí podobnost. Právě tyto tvořivé disciplíny vyžadují větší respekt a podporu zadanému obsahu ilustrovaného díla nebo tématu příležitostné poštovní známky. Známka ovšem není ilustrace ani miniaturní plakát, ale může mít ilustrativní i plakátovou formu.

Umění poštovní známky Vincenta Hložníka se vyvinulo celkem zákonitě jako grafické mistrovství. Vyústilo zejména kresbou a kompozicí ve zcela samostatnou součást umělcovy představivosti k tomuto druhu společenské zakázky. Tímto způsobem otevřel nový přístup k řešení státní ceniny. Nebyla to příliš bohatá škála různého zaměření, do jisté míry zůstával v okruhu spíše reprezentativně vážnějších námětů. Sám to považoval za užitečné – i když se často vyznával z obdivu k motýlům, květinám, k sériím zvířeny, lidového umění, krojů apod.

Hložník také cítil dluh, kterým byli slovenští výtvarníci v tehdejším společném státě povinni splatit známkové tvorbě. Důvodů bylo několik. Především naprostý, ačkoli „logicky“ pochopitelný, nezájem. Většina slovenských výtvarníků nacházela relativně i absolutně větší možnosti tvůrčího uplatnění v jiných oblastech umění, než byla známková tvorba a než byly možnosti českých a moravských kumštýřů vcelku. Známky jakoby v pojmu slovenských tvůrců neexistovaly. Chyběl také vztah k známkové tradici; na Slovensku, na rozdíl od českých zemí, nebyla téměř žádná. K tvorbě známek nevychovávaly ani slovenské výtvarné školy. V neposlední řadě tu hrála roli i otázka honorářová. Například v Praze žilo a tvořilo na 3000 výtvarných umělců. Vytvářet známky bylo ctí a výsostnou záležitostí. Zatímco v Bratislavě se toto číslo pohybovalo kolem 300 s plným vytížením této „kapacity“ a nízké honoráře v Praze byly pro ně nepřijatelné.

Teprve čas ukázal, jak obstála před tímto historickým měřítkem tvorba, spojená s jeho jménem, bez touhy po politickém angažmá ani jako potřeba veřejného uznání v první ucelenější studii vůbec: Profily, Vincent Hložník a známková tvorba (Filatelie 19/1967). A dokonce ve slovenštině. Psal jsem o tom, jak vznikla jeho první známka, vlastně z přesvědčení, že tento svérázný slovenský malíř a v posledních letech pracovně nejproduktivnější a nejintenzivnější umělec by měl mít trvalé místo mezi předními tvůrci československých známek. Pod zorným úhlem vděčnosti filatelistů prožíval novou zkušenost: „Najzaujímavejší bol pocit, keď som poznal krásu malej a dokonalej rytiny návrhu svojej prvej známky Academia Istropolitana. Rytina sa mi páčila oveľa viac než moja kresba návrhu – a potom vôbec asi nemáte predstavu, čo všetko, po vydaní známky, nasleduje. Dostávam veľmi zaujímavé listy od filatelistov, mnohokrát so všetečnými otázkami alebo s rôznymi požiadavkami a želaniami.“

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Pokud připomenu požadavky sběratelů tohoto typu, je třeba dodat, že Hložníkovy poštovní známky se liší od jeho volné grafické tvorby právě tím, že směřují, chtíc-nechtíc, k výtvarné tradici československých známek, odvolávající se na minulost, ale moderně cítěné. Hložník také není jen pasivním tvůrcem, ale zaníceným interpretem námětů, především slovenské historie (Devín – Štúr) a současnosti (Slavín, Prešov, Skalica). Z tohoto hlediska se jeho známková tvorba vlastně a zákonitě rozvinula souběžně s jeho mnohotvárnou aktivitou ilustrační tvorby a jakoby vedle jeho malířského a grafického díla. A není jistě náhodné a bez zajímavosti, že jeho výtvarný talent formovala pražská Umprumka – pokud zůstaneme u známky – s klasickými již tvůrci Jaroslavem Bendou, V. H. Brunnerem a dalšími, jakým byl například Hložníkův profesor František Kysela a další. Ale celá Hložníkova výtvarná činnost kotví v osudech Slovenska a slovenského člověka.

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Novými pohledy se vyznačují emise k půlstoletým výročím bratislavské Univerzity Komenského a symfonického orchestru čs. rozhlasu v Bratislavě. Těmto námětům prospívá podlouhlý formát, který vede k obohacení kompoziční skladby – promyšlená práce, podložená novou zkušeností. V dopise z 15.11.1978 mi píše: „Posielam Vám tri kresby poštovej známky. Ja myslím, že toto bude moja najlepšia známka. Práca ma veľmi bavila: práve pred chvíľou som skončil. Verím, že i Vy budete spokojný. Téma bola krásna – myslím, že je krok vpred v mojej známkovej robote. Predovšetkým som rád, že návrhy mi vyšli poeticky.“ Pozoruhodnými grafickými činy jsou miniatury poetických podobizen (Ľudovít Štúr, Janko Kráľ, J. M. Hurban). Také podobizna L. Svobody v uniformě není do široka rozvrženým oficiálním portrétem. Autor jím zesiluje symboliku pojetí bojových událostí u Dukly. Mohu jen potvrdit, že známka se moc líbila; pan prezident vyhověl přání, aby její návrh-rozkresbu opatřil známým energickým podpisem. V dopise z 19.3.1969 o návrhu známky 25. výročí SNP Hložník píše: „Všeliako som sa s tým trápil: zdá sa mi, že by to mohla byť obstojná známka. Myslím, že myšlienka známky je čitaleľná: Republika si ctí predstav, bojov SNP; drobné figury znázorňujú utrpenie ľudu, farebný fľak pri hlave Republiky znázorňuje horiacu zem – vojnu.“ 18. 5. 1969 k návrhu známky 25. výročie bojov pri Dukle píše: „Natrápil som sa na nej, ale to nevadí: myslím si, že pôjde pekne k tej známke k Povstaniu.“

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Můžu říct, že Vincent Hložník – protože jeho známky měly úspěch - měl jakousi bohatýrskou výsadu. Byl úspěšný, ale přesto nepatřil k příliš frekventovaným; byl opakem mnohých, kterým velmi záleželo na tom, aby se řadili mezi permanentní autory známkové grafiky. A všemožně o to usilovali. K přirozené Hložníkově skromnosti nepatřily jeho výmluvy o nespokojenosti s dosaženým. Viditelně to dokazují výsledky vysokých formálních i estetických kvalit emisí z let 1965 – 1969. Tento rozběh však oslabily nečekané události, které zasáhly umělcův život příliš osudově. Nejde mi o jejich přesnou chronologii. Jak vlastně vypadá čas účtování života - nad nekrologem Za Vincentom Hložníkem od Jožky Baláže - jsem psal v článku Poslední rozhovor o první známce, v Merkur Revue 5/1998.

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Svědectví dopisu (25.11.1972), který nelze zapomenout: „Prosím Vás, nehnevajte sa, že Vám zas takto oneskorene odpovedám: ale už viac ako dva mesiace nie som schopný ani pracovať ani iné povinnosti si dať do poriadku. (Totiž, onemocnel mi ťažko syn Pavel a nevieme sa dať doma z toho dohromady. No predsa len verím, že nemoc prekoná. Leží už tri mesiace; je po dvoch ťažkých operáciách). Dnes som sa vzchopil a dávam si do poriadku poštu. Neviem,či by nebolo najlepšie známku vyryť podľa linorytov k Ústave z r. 1960. Lepšie to neurobím. Nakreslil by som len kresbu na obálku. Verte mi, nie som v dnešnej osobnej situácii iné urobiť schopný. Ešte dnes sa pokúsim nájsť originál kópiu zmluvy a poslať Vám ju. Prosím ešte raz, nemajte mi za zlé, že som takto dlho nereagoval.“ Hložníkovi jsme připomínali: počítáme s Vámi! A nabídli mu další práci. Ale Hložník se nadlouho odmlčel – syn Pavel nemoc nepřekonal.

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Smutné vyznání přítele Jožky Baláže i nás symbolicky spojilo s poslední hložníkovskou známkou, vytištěnou v Praze. Nebylo mu už dáno ji vnímat. Ryzí záměr a umělecké vyznění slovenské emise Duchovní obnova (1.12.1997) vypovídá o tom, co nebylo o autorově duchovní tvorbě zcela známo: Známková kompozice vzkříšení Ježíše Krista mezi mučedníky, FDC s vánočním motivem narození Krista, na příležitostném razítku křesťanská symbolika Dobrý pastýř – kající hříšník, Kristus s ovcí, zachráněnou a navrácenou do stáda.

Ještě nedávno předtím mi Hložník vyprávěl o tom, jak sám bezpochyby uznával filatelii a neztratil s ní živé spojení. I o tom, jak se pro krátkost termínu natrápil s návrhem známky Státní hymna. Vždy ochoten navazovat důvěrný vztah k rytině, horlil: „Co říkáte té krásné práci s Nemesovým Křeslem pana Fajta?“ Potom, jako obvykle, vzpomínal a hodnotil: „Řadu let říkám, že naše známky jsou perfektní, shromažďuji je pro vnuka a pro sebe považuji za nejšťastnější ze všech Ukřižování. Pokus, který se tentokrát – díky Vám – vydařil,“ přemýšlel o té době, kdy se mocní chovali slušně, a pamatoval si článek o liturgické emisi. Ale bezprostředním důvodem byla zřejmá potřeba podělit se o radost z toho, že jsme jej vytrvale „nutili robiť známočky“. Není divu, že mě překvapil otázkou, proč jsem prý dosud nezveřejnil „neznámou skutočnosť, že stvárnil svoju prvú predstavu o poštovej známke už ako tridsaťjedenročný“. Všecko ostatní v naší rozmluvě byla osobní sdělení. Oslavil osmasedmdesátiny – ten den jsem se opozdil a on si mezitím vyšel na obvyklou procházku. Následující den byl pan profesor na rozhovor vlastně připraven. Žádné loučení, spíš naopak. Jeho ani mne určitě nenapadlo, že rozmlouváme naposledy. Jen se zmíním, že Hložníkovy emise na Slovensku ještě pokračovaly. Bylo by toho ještě mnohem více, při našem vzpomínání na minulost.

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Jenže pro současnou teorii o historii známkové grafiky v druhé části bývalé republiky platí poněkud jiné aspekty vnímání jejího (národního) vývoje, než byla skutečná minulost: Totiž jako již plně integrovaná součást slovenské výtvarné scény, s jakousi samozřejmou pozorností, kterou jí, jaksi automaticky jako z nebe spadlou, věnovali umělecké osobnosti – Baláž, Hložník, Brunovský. A to i navzdory tomu, že většina dalších grafiků neměla prý příležitost v té době se tvorby známek účastnit (!). V tomto duchu by pak mělo být stejně paradoxním nesmyslem téměř dvouleté úsilí, v kterém jsme s Jožkou Balážem přesvědčovali Hložníka o jeho nutné účasti na rozšíření podoby československých známek. (Totéž se týkalo i Brunovského, který odmítal.) Diář (12. ledna 1965) mi připomíná dvouhodinovou návštěvu v ateliéru v Lubinské 7 a nerozhodného pana profesora. Rozhodlo téma: zaniklá katolická univerzita, založená před 500 roky. Známka vysoké úrovně, jedna z nejzdařilejších vizí Vincenta Hložníka: Academia Istropolitana. Toho večera nám umožnil zhlédnout jeho ilustrace k alegorické Dantově Božské komedii.

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Pravdu má ovšem Antónia Paulinyová: „Že súčasná známková tvorba má korene v bývalej československej známkovej grafike.“ A pokud stále připomíná ono „málopočetné zastúpenie slovenských autorov a samostatný vklad jednotlivých osobností“, jde skutečně o „integrálnu súčást známkovej tvorby spoločného štátu.“ Ale autorčina poznámka - že „ani do konca 80. rokov nenadobudol príspevok slovenských tvorcov špecificky vlastný profil“ - si poněkud protiřečí. Proč by mělo jít o specificky slovenský profil? Vždyť šlo o náš společný, tedy československý profil, a to s charakteristickými črty jednotlivých tvůrců bez rozlišování národnosti. Nebo - jaké jsou to determinující činitelé („ako je zrejmé“), které mohou působit stísněně pro tvořivé typy, aby známková tvorba dokázala výtvarníky zaujmout? To se přece předurčit nedá; stejně jako vývojové nasměrování. Vždyť vlastnosti tvorby známek - jako užité grafiky vůbec – jsou v principu, včetně technicko-řemeslných daností, stanovené i známé.

Nechce se mi znovu podrobně připomínat a dokazovat doby putování s Balážem po ateliérech slovenských umělců, abychom je – z našeho vlastního podnětu a také odpovědnosti - podobně zaujali a získali. Svolávané aktivy svazem výtvarníků, řízené Ervínem Semianem, či porady náhodně sezvaných umělců. Zkoušeli jsme dokonce brnkat na city „nacionální“. Podpora - mimo jiných přátel - Karola Vaculíka, ředitele SNG, tajemníka MSGR Biednika; později rovněž Ivana Schurmanna, a další. Nebo zbytečné výmysly přítele, historika umění a také filatelisty, Františka Dvořáka, který mimo jiné uvěřil pomluvám v Rudém právu, a o filatelii a podílu slovenských tvůrců známek psal: „Popri národných umelcov A. Brunovskom a Orestovi Dubayovi sa na tvorbe známok podieľali slovenskí tvorcovia nezaslúžene málo…dosiaľ sa neuplatnili Vladimír Gažovič a Róbert Brož.“ Z mé odpovědi: „Pokiaľ ide o spomínané príklady, stotožňujem sa s ľutosťou aj nad neúčasťou napr. Vladimíra Gažoviča, ktorý sa na škodu veci známkovej tvorbe bránil.“ (Výtvarný život 1/1989 a 6/1989). „Bojoval“ i Jožka Baláž. Dialog Anton Hollý – Baláž v týdeníku Život o „neúčasti“ slovenských autorů a jejich právu na prostor pro rozvíjení talentů v oblasti známkové tvorby a podobné „úlety“ (viz mou reakci v článku: ani české, ani slovenské, ale ČESKOSLOVENSKÉ, Filatelie 20/1968). Stačilo by pouze dokumentárně sledovat proměny téměř již zapomenutého vývoje, u kterého jsme bezprostředně asistovali (a že jich bylo!). Krom toho jsme asi měli ono osudové štěstí a byli při tom tak říkajíc hned v první řadě v dobách společenského uvolňování, i když šlo o rozdíly v čase a politických poměrech. Možná, že bych měl být osobně skromnější. Ale v čem? Protože životně miluji Slovensko s mými nejvěrnějšími přáteli?

Zpravodaj 2/2008: Vincent Hložník – mistr grafiky

Rudolf Fischer

Autor: Rudolf Fischer | 10. 8. 2010

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223