Zpravodaj 2/2007: Jozef Baláž, 3. závěrečná část

Pro potřeby této eseje uvedu několik pozoruhodných událostí. Na jedné z řady „nacionálních“ patálií v tzv. polednovém vývoji roku 1968 se Jožka Baláž podílel s tehdy horlivým Antonom Hollým (spolu se v roce 1957 poprvé zúčastnili a úspěšně vyhráli soutěž na sérii známek TANAP – tři návrhy Baláž (viz obrázek), dva Hollý).

A. Hollý v týdeníku ŽIVOT č. 25/1968 pod názvem Československé – alebo české známky? začal předhazovat, jak je na tom utiskované Slovensko, podléhající mocensko-pražskému diktátu vydavatele známek. Právě on, který nebyl příliš úspěšným autorem známek (ale báječný kamarád), pod záminkou obhájce slovenských zájmů si vymýšlel nepravdy, které Baláž přesvědčivě vyvracel. Fakticky. Žádný z tvůrců známek, pokud vím, veřejně nikdy nehájil vydavatele – svého chlebodárce – tak viditelným a naléhavým způsobem jako právě Jozef Baláž. Anton Hollý se s vysvětlením nespokojil. Začal tím, že československé známky „sú vlastne českými, vytvorili ich v Čechách, je na nich prevažne česká tematika, ako čisto pražská záležitosť. Zdộrazňujem: nie českú, ale pražskú tematiku. Aj vy ste v komisii urobili chybu, keď ste nezainteresovali viac výtvarníkov.“ Atd. Ten dialog ještě dnes stojí za přečtení. Vyrukovala s ním i Filatelie (č. 17/1968). Zfalšovaná skutečnost se demokraticky papouškovala dál. Ponechám stranou, že se mi všichni autoři citovaných článků později omluvili. Jenže papír zachová to, co je napsané nebo nezodpovězené. Ve skutečnosti jsme naopak z našeho vlastního podnětu začali usilovat o zvýšení zájmu ze strany Slovenska. Nikdo také neprotestoval proti „privilegiím“ českých zemí.

Vždyť již před několika lety začalo i naše putování s Balážem po ateliérech bratislavských aj. umělců a hledání nových tvůrců slovenské známkové tvorby. Neměli zájem. V Praze žilo a tvořilo na 3000 výtvarných umělců, zatímco v Bratislavě kolem 300. Přičemž většina z nich nacházela daleko větší (i honorářově) možnosti uplatnění jinde než byla oblast známkové tvorby a než byly možnosti českých a moravských kumštýřů vcelku. Vybral jsem řadu konkrétních příkladů a další, velmi podrobná fakta, zveřejnil: Ani české, ani slovenské, ale ČESKOSLOVENSKÉ (Filatelie č. 20/1968). Shodou okolností byly vytištěny na stejné straně s vyobrazením a informací o vydání příležitostných poštovních razítek ve všech krajích s heslem, které se pamatuje dodnes: „Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský – jsme s Vámi…“ s datem 3. 9. 68. Doklad tíživých a vzrušených dnů.

O ryzí povahu příběhů Jožky Baláže nemohu ochudit jeho vztah k osobnosti jemu nejvýraznější. Ještě dnes, po šestatřiceti letech, pořád vidím Balážovu kresbu výrazného profilu Jiřího Trnky (viz obr.).

Vznikla v Trnkově ateliéru v Konviktské ulici při oslavě Josefů – což Jožka, jediný tohoto jména mezi oslavovateli, považoval za jeden ze svých nejšťastnějších zážitků. Nepřeháněl. Svou vzpomínku zveřejnil v nekrologu (ŽIVOT č. 2/1970): Jedna noc a jedno ráno s Jiřím Trnkom, který zemřel 30. 12. 1969: „Smutná zvesť prišla ku mne cez telefón, splašila srdce a zastavila dych. Nespravodlivosť. Rúhať sa mi chcelo, aj skloniť pokorne, započúvaný do vzdialeného kódu umieráčika. Život a smrť, bim, bim. Bol večer, dlhá noc a ráno z 19. na 20. marca 1969. Praha driemala v poslednej snehovej perine, keď mi jozefovská noc priblížila Jiřího Trnku.“
Ale začalo to jinak. Oslava Josefa byla již na pořadu posledního bodu jednání umělecké komise. František Hudeček navrhl pokračovat v atelieru Oty Janečka na Uhelném trhu a tam také skončil. V průběhu Trnka zavolal Otu. Také slavili, ale Josefa mezi sebou neměli. Tak nás a Jožku přizval. S přikoupeným Beaujolais nám vyhradil místo mezi Zdeňkem Seydlem a historikem Hájkem u starodávného stolu, kterému v křesle vévodil. Když Jiří Trnka později prohlásil: „Pánové, unaven jsem velice, ale žízeň mám ještě větší“, vyrazilo se do ulic noční Prahy, což z části čteme v nekrologu. Skončilo se za svítání "… pri domových dverách sme si potriasli ruky a sĺúbili, že sa čoskoro stretneme…“, Jožku jsem doprovodil k rannímu rychlíku do Bratislavy a včas nastoupil v zaměstnání.
Také občas tvrdil, že v ateliérech prožil nejplodnější část své dospělosti. Neměnil je tak často, a sám od sebe. Mohly by také vyprávět. Kdyby se zachovaly. A co víc by dokázal připomenout jeho nejmilejší a étericky zabydlený ateliér v Kapitulskej ulici, v kterém se zrodilo nejvíc Balážových známek, od něhož jsem měl svého času klíče, a který byl zapletený do likvidace Židovského města při stavbě „dálnice“ k Novému mostu. Z tohoto ateliéru jsme zase navštěvovali nedaleké ateliery Miloše Urbáska a Miroslava Cipára, také společného přítele Antona Hollého. O něco výš nad Hradem stejná místa tvořivosti Oresta Dubaye, Janka Alexyho, honosné sídlo Vincenta Hložníka či atypicky ateliérový dům plný starožitností a obrazů neúnavného rebela a vegetariána Ernesta Zmetáka, vybudovaný z kamene a mřížoví ve Staré vinárské 10. Zdá se to podivné, ale jinak skutečných a trvalých přátel Jožo Baláž mnoho neměl.

Naposledy jsem Baláže viděl 12. srpna 2001 v Pezinku – respektive jen zahlédl – za okenní záclonou přízemního domku v Bernolákově ulici 11, v kterém mě hostívala jeho maminka a syn Branko kreslil magické pastely. Jožko pozval mne a Ivana Schurmanna na nedělní návštěvu. Ale marně jsme zvonili a klepali; musel nás vidět u zaparkovaného auta před bránou, jak mu dáváme znamení, ale okno ani branku neotevřel. Do schránky jsme vhodili pozdrav. Nedalo se nic jiného dělat. Nebyla to šťastná neděle. Později, když jsem mu to spíš humorně připomněl, odpověděl, že si nevzpomíná. Netušili jsme s Ivanem v jakém asi byl duševním a zdravotním stavu. Vyžadovalo to mnohem více času k porozumění. Vzájemnou spojitost nahradily oboustranné telefonáty.
Potom – již v péči své manželky - prožíval zápas s nemocí. Každé ráno otvírám e-mail. První byla zpráva od Martina Činovského z 8. července 2006: „Vo stvrtok zomrel Jozko Balaz.“ Náš přítel. A můj osobní – po Zmetákovi spolu se Schurmannem – třetí na Slovensku nejbližší.



Jak vidíte na posledním obrázku, Balážově karikatuře se nevyhnul ani sám autor Rudolf Fischer. Tato vznikla 25. června 1985 na zasedání komise.
Zbylé místo na této stránce vyplňuji náhodným výběrem Balážových návrhů známek s tématikou fauny. Člověk by snad ani neřekl, že je všechny tvořila jedna ruka. I v tom spočívá umění výtvarníka. Tyto emise charakterizují období let 1957 – 1983.