Zpravodaj 2/2007: Jozef Baláž, 2. část

Balážovým nebetyčným ateliérem, do kterého se vystupovalo po 17 strmých schodech z červeného smrku, byl tenkrát výsostný prostor nad jeho bytem v bratislavském činžáku – Budovateľská ulica 19. Odtud jsme spolu navštěvovali nedaleké ateliéry Imra Weinera-Kráľa, který tvořil i velmi skromně žil v malém ateliéru po Balážovi na Záhradníckej a Ernesta Zmetáka, tehdy ještě v ulici Vuka Karadžiča. V ateliéru Baláže vládl Vůdce Mús Músagetés. Mezi sugestivními kresbami a ručními otisky kontrastovala krása mořských lastur, příbojem okulacených kamenů, kusů dřeva, hvězdic a předmětů vrhnutých mořem. Velké i menší zbytky baňatých a ušlechtilých amfor vylovil, když se toulal za bouře pobřežím u Sozopolu, aby bez vybavení v pětimetrové hloubce, 120 metrů od břehu, zachránil starý poklad ztroskotané lodi. Málem přišel o život. Ale radil mi, abych reportáž filatelistům začal přípitkem skleničky vína. Jenže s Jožkou jsme většinou pili mléko, smetanu a limonády.

Balážův vztah k moři a přírodě vůbec byl až bytostně záhadný. Dvě rozdílné stránky této bytostnosti se mohou přirovnat jeho touze z proměn objevů a toulek - od Černého moře ke Karibskému moři a Atlantskému oceánu. Pobřeží u Sozopolu umocnila pustá pobřeží Kuby a nedotknuté pláže na Varaderu, zvláště u Dupontovy vily. (Jenom na okraj: Jožka se svými toulkami býval sám jen sporadicky, většinou také ve společnosti nejen krásné, či zajímavé ženy). Šest dní před srpnovou okupací na pohlednici s velkými formáty známek Cuba correos mi připsal: „Milý Ruda, Buenos dias. Túlanie sa svetom, obklopený morom v dobrom na Tebe spomínam.“ Z Balkánu na Sibiř k jezeru Bajkal cestoval s Milanem Ferkom, autorem „statečné, ačkoliv kuriózní“, ale zkritizované a „vzápätí zošrotované“ knihy Prežil som Sibír (s Jožkovými ilustracemi a fotografiemi), kde, jak mi napsali, bylo „všetko iné – vzdialenosti, počasie, príroda… Prečo by nebol posvätný Bajkal záhadný, keď sa v ňom vyskytuje tak mnoho rastlín a živočichov, ktoré sa nikde inde nevyskytujú?“ Tuhle pohlednici Bajkalu Jožko s Milanem ofrankovali známkami 2+4 kopějky. Razítko nečitelné.

V USA prožíval jiné zážitky s tvůrcem známek, Lacom Gudernom, posrpnovým emigrantem. Z Tokia poslal pohled s posvátnou Fudžijamou: „Zdravím Ťa Ruda aj tvoju rodinku srdečne“. Cartao Postal s otiskem červeného strojového razítka Sao Paulo Brasil: „Bon dia, Rudolf! Ešte nedávno spolu a už som zapadol do kolobehu tohto sveta v čudesnej zemi. Tvoj Jozef. P.S. Na Bienále starý pán (Jan Zrzavý, pozn. R. F.) nevystavuje – a Jandová (NG) zmenila svoju koncepciu – ani môjho Zmetáka, navzdory. Aj tak je mnoho krásy na svete…“
„Pokial´ ide o tvorbu samotnú, dôležitý je talent, poznanie, lebo len ono obohacuje a dáva možnost´ vyjadrit´seba, potom pevná vôľa a tvrdá robota“. Z tohoto Balážova pohledu má vývoj jeho umění poštovní známky několik směrů, kterými se probíjel k úspěchům. Jasně v nich rozhodoval čas. První etapou bylo sedmileté období 1957 – 1963, v kterém vytvořil 22 příležitostných známek (TANAP, Pionýři, výstava poštovních známek Bratislava (letecké), spřátelené armády, Slovenský ráj). „Emisia TANAP je významným medzníkom.., lebo od tohto dátumu (28. 8. 1957) trvá kontinuita… aj keď nejde o prvé vystúpenie slovenských výtvarníkov v tejto výtvarnej disciplíne českosloven-skej známkovej tvorby. Na prelome rokov 1992 a 1993 (Baláž) stál pri zrode slovenskej známky“ (Antónia Paulinyová).

Od své první známky Baláž patřil mezi elitu autorů: Švabinského, Svolinského, Švengsbíra, C. Boudu a Hudečka. Počtem známek „předběhl“ Lieslera (s jeho 8 známkami). Téměř jediný, skutečný reprezentant Slovenska – a ze slovenských umělců také nejproduktivnější a nejvšestrannější autor známek. Již jeho vstup byl ojedinělý a rušný i v dalším směru. V historii poválečného Československa neexistuje případ autora, který by se současně s první emisí svých známek stal členem sboru zkušených znalců (poradců šéfa resortu spojů), jemuž příslušelo návrhy známek hodnotit a doporučovat jejich vydání.
Zpravodaj 2/2007: Jozef Baláž, 2. část
Na zasedání komise známkové tvorby – vlevo J. Baláž, vpravo autor této eseje R. Fischer

V této šestileté výsadní pozici (od roku 1959 do srpna 1965) sama osoba Balážova představovala téměř symbol umělecké tvorby druhé části republiky. V principu hlavně záleželo na získání dalších zástupců ze Slovenska. To se nám podařilo. Od 16. srpna 1965 přibyl druhý představitel v komisi: Albín Brunovský. Zlom nastává v březnu 1970. Baláž je zvolen II. místopředsedou a vedle Brunovského komisi posilují Ján Hraško (SNG), Jozef Chovan a Ernest Zmeták. V dalších třinácti letech fungování komise (1973 – 1985) Baláž již dosahuje postu I. místopředsedy. Společně s ostatními zástupci, nejvýrazněji s Ivanem Schurmannem (jedno období vystřídal Baláže ve funkci místopředsedy), slovenští představitelé si vedli dobře, získali respekt a postupně se po dvou letech střídali. Jediný Jožka Baláž zůstával v komisi trvale – nedotčen pravidelnými obměnami výtvarníků včetně teoretiků. Vliv slovenské části byl mnohdy i převažující, zejména při prosazení nových autorů. O aktivitě z Bratislavy svědčí jisté pozitivum – znamenala rozbití zažité praxe, velmi rychlý posun předchozí úrovně a uměleckého názoru, s kterým byly „tradičně“ spojovány práce starší generace českých tvůrců známek. Hlavně se zrodilo něco, co dříve nebylo vůbec, nebo existovalo jinak; vzniká tu partnerský vztah a přesné vymezení, jakým se v celostátní komisi předurčovalo tvůrčí i ideové směřování slovenského podílu.

V kontextu všech uvedených hodnot Jozefa Baláže – dosud nikdo se o takový obraz jeho osobnosti nepokusil – současně se ocitám v situaci objevitele nevídaného paradoxu. Totiž jediný on, jako jeden z pilířů nejvýznamnějších představitelů umělecké komise editora známek (počínaje A. Matějíčkem, V. V. Štechem, J. Kroftou, J. Švábem, J. Lieslerem, A. Hoffmeistrem, F. Grossem, a dalšími), v ní setrval (byť v rozporu s platnými předpisy) nepřetržitě 26 let (1959 – 1985). Neznám obdobný případ. A přece se tím násobí Balážovy mnohoznačné zásluhy. Proto byl ve svém postavení (nejen v Praze) skutečnou výjimkou. A málokdo má ponětí o tom, co vykonal pro uplatnění rodáků v našem oboru.

Po ukončení činnosti v komisi, v které nastupuje mladší generace, už ho do roku 1993 nikdo ze Slovenska za jejího člena nenavrhl (můj osobní pokus v roce 1990 neuspěl). Jožka, který ve většině případech v komisi kvůli vlastnímu prospěchu nic podobného nedělal, se cítil poraženým. Těch šestadvacet neohrožených let v komisi a nepříznivý vliv vyměněných – konfliktních českých členů komise ho zbavilo střízlivosti. Uvěřil pomluvám. Trvalo dost dlouho Jožku přesvědčit o opaku.

Prohlédněte si pořádně jeho známky, k přerušení jejich celoživotní tvorby nikdy nedošlo. Ze stejných důvodů posuďme i úspěšnou cestu Balážových počátků v padesátých letech. Mimochodem ji potvrzuje i zmíněný vánoční rozhovor s Petrem Závackým. Jenže v zápětí ji nelogicky vyvrací. Na otázku, kdo Balážovi pomohl v začátcích při tvorbě známek, čteme: „Skúšal som to u Rudolfa Fischera, ale moc som nepochodil... Takže som vlastne samouk.“ (!) Budí to údiv, ale i tak se dají po tolika letech vytvářet zmateční nesmysly. (V té době o mně neměl tušení – leda to, jak jsem slovenským umělcům, například M. Tillnerovi, Ľ. Križanovi aj., obstarával litografické kameny objevené ve sklepích bývalé Haasovy tiskárny, v které jsem v začátcích Jožkovy kariéry pracoval.)

Sotva kde byla naše započatá spolupráce od poloviny roku 1963 výraznější než právě tehdy. Její výsledky jsou spjaty se samotnou podstatou jeho životní hodnoty, kdy se stává i nejznámějším a zažívaným aktivistou v organizaci výtvarných umělců. A tu se mohu obrátit jen k faktům, jež zná málokdo, a dokumentovat je v jejich autenticitě: O stavu, v němž i Balážova tvůrčí síla narůstá a dokonce plodně kulminuje, zatímco funkce tajemníka svazu výtvarníků se vzdává, neboť ochromovala osobní svobodu, kterou vyznával. V roce 1981 se dočkal i zasloužené monografie svého grafického díla. Jen se mně v ní nelíbí pomyslná formulace o „známkovej mikrotvorbe“ – zjevně zaměňující Balážovu plnohodnotnou tvorbou známek s jejich malým formátem. Právě formátem můžeme rozlišit hodnoty jeho ilustrační tvorby – knižní i novinové (nejznámější ilustrace k povídkám v časopise Život). Vyjadřuje totiž silnější vyznání Balážových osobních nálad s tlumočením lyrických a melancholických stavů: „Tento tvorivý priestor mi umožnil bezprostredne vchádzat´ do ĺudských príbytkov a spolu s autorom poviedky zúčastňovať sa na radosti a vzájomnom pochopení. V takomto spojení a dotykoch sa kresba stala aj vecou môjho srdca… Stáva sa mi, že s osudmi hrdinov poviedky – knihy sa priamo stotožňujem a vnášam do kresby svoj svet, ktorý je vo mne a ktorý ma obklopuje.“ Dnes už zřejmě nikdo nevzpomene, že právě Balážova knižní tvorba, zejména pro děti, stála u kořenů jeho volné umělecké grafiky.
(pokračování)


Autor: Rudolf Fischer | 2. 4. 2008

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář

Související články


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223