Zpravodaj 2/2005: Ofsetem k vítězství ocelotisku

Během své novodobé historie byl ocelotisk poštovních známek ke konfrontaci s ofsetem a hlubotiskem většinou donucen. Stačí připomenout nedávné hádky kolem zatracení ocelotisku a vítězství tisku známek ofsetem na Slovensku. Vliv ocelotisku v nedávné minulosti byl z obou těchto způsobů výroby rozhodně větší; a jako osvědčený druh tisku státních cenin měl – a dosud má – dva úhlavní nepřítele. Spořivé ekonomy a ziskuchtivé obchodníky. U těch druhých především ve spojení s filatelií. A pokud jde o ofsetové emise známek v Československu, kolem jejich osudů zůstává řada otazníků. 1) Snahy obchodu o prosazení litografické reprodukce s vícebarevnou technikou ofsetu a úsilí vydavatele známek o zachování ocelotisku nebyly nikdy tak vyhraněné jako v letech 1964 – 1967. Byl to stav výjimečný, stejně jako vynucený. Tehdejší příběhy ofsetu nebyly nic tajuplného, jen čekaly na odhalení skrytých souvislostí a málo známých příčin.

Drzá svrchovanost ekonomů vyrukovala na povrch pokaždé, když státní pokladna neposkytla resortu spojů dostatek finančních zdrojů na tzv. plánovaný rozvoj pošt a telekomunikací, ostatně již na tak malý a ukrajovaný rozpočet. Poštovní ceniny v celku žádné ztráty nevykazovaly, naopak, podle ekonomických měřítek dosahovaly nadprůměrných výsledků. Stejně tak tržba z prodeje známek k účelům sběratelským; v roce 1963 v tuzemsku činila 28,192.000 Kčs, 2) v roce 1965 již 35,825.000 Kčs, to bylo o 5,274.000 Kčs více než v roce 1964, přičemž se zisk zvýšil o 1,050.000 Kčs. Pro zahraniční prodej bylo dodáno PZO Artia filatelistické zboží v ceně 6,808.000 Kčs, což bylo o 1,768.000 Kčs více než v roce 1964. S finančníky přesto nebyla žádná domluva možná. Neradi ustupovali, zvláště když uspěly naše rozbory a důkazy, namířené proti jejich demagogii. 3)

Kromě permanentně kýžené ziskuchtivosti obchodníků nic konkrétního jejich nespokojenost s dosavadní praxí nesignalizovalo. Skutečné prapříčiny zvýšeného zájmu o prosazování ofsetu vyvolal úspěch světové výstavy známek PRAGA 1962. K novému podnětu využili nepředvídané popularity sběratelství. Ekonomové spolu s obchodníky zvětřili možnosti filatelie k nebývalým ziskům. Nebývalého tlaku se dočkal i vydavatel známek. Střetávaly se protichůdné zájmy. Pravdu měly obě strany; ta obchodní získala podporu strany vládnoucí. Na stranu vydavatele se nepřidaly ani nadřízenné státní orgány. Naopak. Plán dodávek postupně zvyšovaly: v roce 1966 počítaly s filatelistickým zbožím pro vývoz v hodnotě 8,200.000 Kčs, což bylo o 1,392.000 Kčs více než v roce 1965.

Potíže narůstaly ve výrobnětechnické sféře. Omezená kapacita polygrafického zařízení tehdejší tiskárny známek ve staré budově holešovické „mautnerky“ se nadouvala na doraz možností. Podle obchodníků atraktivnosti známek chyběla barevnost. Nutnost líbivé pestrosti dokumentovali „oblíbeností“ vícebarevného ofsetu a hlubotisku, převažujícího v zahraničí. Přidala se i organizace filatelistů. V takovéto atmosféře mocenského postavení zahraničního obchodu začíná být někdejší jednobarevný rotační ocelotisk nebo jeho kombinace s druhou barvou hlubotisku vážně ohrožen. 4) Přesto průběh událostí zůstával více věcí jedinců než střetem institucionálním. Nadto šlo o jednání natolik odborná, jak právě v odlišných pozicích probíhala. Že měly spolehlivé spojence na obou stranách, je těžké uspokojivě vysvětlit. Ve skutečnosti zásadní roli v celé záležitosti sehrály osobní vztahy. Přičemž pro všechny jednotlivce - bez rozdílu jejich profese – to byl zájem přirozený, podpořený osobním fandovstvím. Taková aktivnost spojená se zkušeností bylo to určující, co vytvářelo jakousi surovinu pod povrchem emisní činnosti. (Tímto návratem překračuji hranice anonymity, jež opomíjela ocenění podílu našich skromných příznivců, které nikdy nenapadlo, že jejich profesní přístupy mohou posloužit zvídavým filatelistům a tím méně dožadovat se proto pozornosti či uznání.)

To je také důvod k pochopení, že i ta trocha osobního úsilí dvou pracovníků příslušného útvaru vydavatele proti umělé efektivnosti ofsetu sama o sobě nestačila. Pro jejich dva šéfy v Ústřední správě spojů, co přirozeně plnili příkazy nadřízených, poté když neuspěli, technickou kvalitou známek se nezabývali. Ale situace ofsetu žádala řešení: Rozlišit mezi žádoucím a možným, protože má-li se něco prokázat, je nutné to nechat fungovat. Na tom byl založen taktický únik s dobrým marketingovým tahem; jinými slovy – neohrozit samu podstatu ocelotisku a podpořit ofset jako dočasné řešení.

Vedení ÚSS takový postup podpořilo. Podle diktátu pokřivené logiky stal se ofset málem novou superkvalitou. Jenže zaklínadlo pomyslné exkluzivity barevnosti kontrastovalo se zastaralým vybavením tiskárny spojů. V té situaci vznikla myšlenka uplatnit své vlastní zkušenosti.

Obchodníkům jsme nabídli výrobu ofsetem v tiskárně závodu 02, grafického podniku SVOBODA, v které jsem působil a šéfoval před nástupem na ÚSS. Tuto bývalou tiskárnu A. Haase 5) v Anenském dvoře na Anenském náměstí č.2 v Praze 1 neprovázela jen tradiční pověst z počátků čs. známky (v roce 1919 vytiskla přetisk POŠTA ČESKOSLOVENSKÁ 1919 na rakousko-uherských známkách a v roce 1923 Jubilejní známky TGM tištěné z poocelených galvan; ty se staly mezníkem ve vývoji od dosavadního knihtisku k nesnadno napodobitelnému ocelotisku). Provozovna v Anenské - známá jako „házovka“ - stále ještě disponovala vynikajícími polygrafy. Bezesporu mezi ně zařadím reprodukční grafiky, tiskaře a technology, s kterými mě pojila letitá zkušenost a přátelství. Zůstali nadčasoví: neztratili smysl pro experiment; jen se organizačně rozptýlili v několika závodech podniku, což zaručovalo silnější vliv na zdárný průběh tisku známek. Z tohoto úhlu pohledu i důvody pro obnovu tisku čs. známek ofsetem (od roku 1945) vypadaly docela jinak.

Především šlo o taktiku: proti nebezpečí likvidace ocelotisku (což bylo krajní i možné současně). V praxi to znamenalo oddálení; získat čas alespoň do doby nákupu druhého vícebarevného rotačního stroje Wifag. 6) Tímto určujícím směrem konkrétně prokázat, že hodnotu známkové grafiky nelze nahradit ani uchovat fotomechanickou reprodukcí, nebo udržet „laciným“, snadno napodobitelným, ofsetem. O takovou razantní změnu jsme nestáli. (A vývoj tyto principy kvality bezpochyby potvrdil.) Odlišný byl přístup k emisnímu plánu. Přes všechny střety s obchodem a výrobou, v mnohém – kromě zvyšování počtu známek 7) - jsme se účelově shodli. Časté změny emisních plánů se všemi důsledky se nejzjevněji projevily v neustálém zvyšování objemu vývozních úkolů. Zvláštním momentem byla skutečnost, že větší počty emisí nevyžadovali pracovníci Státní plánovací komise, nýbrž obchodníci z Artie. Tehdy to ovšem byly jiné přístupy než dnes. Předně, v organizaci sběratelů, mezi řadovými filatelisty, vůči neúměrnému množství emisí probíhala silná revolta. Ale představitelé SČSF přání svého členstva nerespektovali. Společně s obchodníky požadovali navýšení emisní a z prodeje známek, vydaných navíc, financovat výstavy poštovních známek.

První příslib realizace ofsetem (nad svůj výrobní plán) potvrdili vedoucí pracovníci Svobody koncem srpna 1963; postupná spolupráce ostatních následovala. 8) Způsob jejich přístupu překvapil obzvlášť. Přesahoval běžnou rutinu i ochotu polygrafů, což však nevyloučilo působení „objektivních“ problémů tehdejší ekonomiky. Být úspěšní neznamenalo jen výhodu mezi přijetím specifické zakázky státních cenin - navíc bez zkušeností – a mezi určujícím mechanismem národohospodářského plánování. Jak spojit obojí?

Zajímavější je jiná výsada: Co znamenal pro náš ocelotisk zkušený rytec, tutéž hodnotu měl jediný autor původní fotolitografie všech dvanácti známek prvních dvou emisí - reprodukční grafik, Miroslav Vistořín. Znal jsem kolegovu pečlivost i způsob litografické kombinace barev z vlastní zkušenosti. 2. listopadu 1963 předáváme Svobodě kompletní podklady k první emisi Lesní a zahradní ptactvo podle návrhů Vladimíra Kováříka. 20. prosince Vistořín dokončil litografie prvních dvou známek (hodnoty 80 h, 1,60 Kč) a 9. března 1964 tiskař Břetislav Hrabal „rozjíždí“ tisk ptactva na ofsetovém stroji Planeta – „Tertia“. S autorem známek pravidelně, téměř každý druhý den, dojíždíme ke stroji schvalovat soutisk jednotlivých barev. Není v možnostech článku probírat celou řadu – byť poučných – složitostí ve výrobě. Například nekvalita a odsouvání termínu nátisku, problémy v montáži při technologických změnách postavení známek na archu k perforaci (mezery 4 mm), dovoz kvalitnějších barev, „faldění“ a satinování pogumovaného papíru fermežováním (tisk fermeže s bělobou), apod. (Nepodařilo se realizovat nápad technologa Mühldorfa o povrchovém zušlechtění známek: lakovat vytištěné archy v závodě 06 Praha – Troja.) Tisk poslední známky probíhá v červenci 1964. Technická ústředna spojů v Holešovicích ve své další pozici kompletujících úkonů, dokončuje technologii třídění a perforaci vytištěných archů celého nákladu emise. Atd.

Rozsah problémů posvěcených ofsetem neumožňuje popisovat detailní údaje o každé z následujících emisí. Jsou si obecně podobné, navíc i zaznamenány v časovém sledu svého vzniku v nejroz-manitějších podrobnostech, se vším všudy. Ze stejných stop výrobního procesu sloužily filatelistům poznatky člena redakční rady Filatelie (přičemž vybíral údaje podle toho, jaký význam jim sám vložil). Například technické informace o první (1964) i druhé (1965) sérii již v březnové Filatelii č.6/1966, s.117 – 118 (o tisku, úpravě použitého papíru, postavení známek na archu, o způsobu a rozměrech řádkové perforace – vodorovně, svisle i obráceným postupem, rozřezání na přepážkové listy, vytřídění vadných tisků a filatelistických objevech - odchylky a nedokonalosti, jak v tisku, tak u perforace).

U druhé emise Horské ptactvo k připomenutí Krkonošského a Tatranského národního parku překvapila zdánlivě nesourodá rozdílnost dvojího autorského pojetí výtvarných návrhů, přestože společný námět to samo sebou nevylučuje. Spíše měli Mirko Hanák s Jozefem Balážem to štěstí, že se takto setkali. Své výtvarné způsoby vnímání živé přírody prezentovali s vědomím využití barevnosti ofsetu. V dialogu se střetla Hanákova úzkostlivě jemná citlivost rozmývaných akvarelů s robustnější plastičností barevné tempery Baláže, původem litografa, pro ofset přímo vzorová. A přesto tiskárně přivodila starosti (nekvalitní kopie tiskových desek, prodlužování termínů tisku) i renomé současně (zapůjčené tiskové listy známek podniku Svoboda - přede dnem platnosti z TÚS - posloužily jako doklad ke zprávě pro nejvyšší partajní orgán). Také emisní plán na rok 1965, schválený vládou, oficiálně jejich vydání ofsetem posvětil. Z celkového pohledu při tisku známek žádné vážnější proměny kvality nebyly, což nelze oddělit od kvality litografické reprodukce. Pokud jsme s Mirko Hanákem určité korektury vyžadovali, většinou šlo o opakování nekvalitně provedených kopií tiskových desek. Tím spíše to platilo o intenzitě nakopírované kresby ve výrazných barvách, jež vystupovaly zřetelněji, než vzniklé vady tisku slabších odstínů barevné škály. 9)

V době předložení návrhu emisního plánu na rok 1966 vládě, nastaly neočekávané machinace. (EP původně obsahoval tři další emise ofsetem: Mistrovství světa v rybolovné technice - ryby sochaře Vincence Vinglera, Lovná zvěř v návrzích Jozefa Baláže a Vodní ptactvo v autorství Oty Janečka. Poslední emisi Květiny botanických zahrad, v provedení Ludmily Jiřincové, místo ofsetu měl nahradit vícebarevný hlubotisk.) 10) Až dosud spolehlivá Svoboda po vytištění první a druhé emise jakoukoliv spolupráci odmítla. Celé to vázlo na ředitelství Čs. polygrafie. O to větší byl paradox, že tentýž ústřední orgán pověřil podnik Svoboda novými exportními zakázkami publikací pro PZO Artia! Toho využila ÚSS. V důvodové zprávě pro vládu apelovala: jediným perspektivním východiskem z obtížné situace bude výstavba a dokonalé technické zařízení tiskárny známek v TÚS, jež bude však uvedeno do provozu po obdržení nového ocelotiskového stroje s kombinací vícebarevného hlubotisku pravděpodobně až od ledna 1967. Jakýmsi „protipólem“ neřešitelné situace byla orientace na polygrafický průmysl v druhé části republiky.

Historie třetí emise Mistrovství světa v rybolovné technice - Vinglerovy RYBY - nemá obdoby. Vezměme třeba existenci studijních pozoruhodností pro sběratele – specialisty. Spolehlivé informace jim poskytoval, jak bylo již řečeno, jejich kolega – zaměstnanec Tiskárny spojů. Například ve Filatelii č. 10/1966, s. 228, pohotově napsal o nové hřebenové perforaci emise RYBY (1966). Miloslav Protivenský znal každý zoubek každé známky, jež z této dílny v TÚS vzešla. Teprve po jeho smrti (1970) byly prozrazeny veškeré jeho pseudonymy, jimiž glosoval vady, chyby a nahodilosti nových čs. známek: Petr Marek, P.M., P. Sérii s námětem ryb v rozsáhlé odborné studii nejdůsledněji prostudoval Zdeněk Fritz. (MR v číslech 3/2000 a 2001). Tentýž autor byl také z filatelistů první, kdo zasvěceně zhodnotil tematickou i výtvarnou přitažlivost emise, graficky řešenou velmi čistě a originálně.

Výběr ofsetových tiskáren znamenal bludnou pouť, během níž docházelo k různým zvratům. Úspěšná jednání se Státní tiskárnou cenin Praha, v Růžové ulici, o tisku dvou emisí ztroskotalo na krátkosti závazných termínů emisního plánu. Opravdový zlom znamenala podpora nejvyšších orgánů v Bratislavě. Potvrdily plné využití kapacity barevného ofsetu také v Martině a v Košicích. Jiný názor zastávali na ředitelství Polygrafických závodů. Generální ředitel doporučoval jiné podniky, jako Pravdu, vojenskou tiskárnu v Harmancích, zatímco jeho vývojový závod provedení přípravných prací reprodukčních uvítal. Výsledek nezávisel na kontaktech s vládnoucí elitou polygrafického průmyslu. Přednost měly názory odborníků s přizvaným Jozefem Balážem, zástupcem sloven-ských umělců ve výtvarné komisi známkové tvorby a znalcem poměrů v polygrafii. Pomohlo společné uplatnění i našich zkušeností z původní profese litografů, což v praxi, jednoduše řečeno, umožnilo získat k provedení reprodukce, nátisku a tiskových desek (folií) závod 01 Polygrafických závodů n.p. Dukelská 4/c v Bratislavě. Vlastní tisk nákladu emise RYBY, z dodaných podkladů z Dukelské, provedl Kartografický a reprodukční ústav Bratislava – Krasňany, Pekná cesta 19. 11) Je také pochopitelné, že pro Baláže to byla současně příležitost být nápomocen prosadit Lovnou zvěř, jejímž byl autorem, jako poslední emisi s využitím ofsetové techniky na Slovensku.

Vraťme se k zakázce s náměty ryb. Její vývoj měl neočekávaně negativní průběh. Závažné potíže s řadou stále týchž zmetků ohrožovaly celý proces výroby. Z nich prvním vadným byl nátisk v prosinci 1965, následují: nový nátisk podle individuální barevné škály, potíže při strojovém nátisku u hodnoty 1,40 Kčs (změna vyřazení na archu podle nové perforace 2x po 100 ks známek, u zelené barvy obráceně postavený „greif“, nutný dotisk na ručním lisu, jen částečné provedení korektury litografie, během tisku zjištění trojího druhu zabarvení papíru a rozdíly v překrývání barev soutisků). U hodnoty 1,60 Kčs dvakrát opakovaný nátisk, neprovedené korektury litografie pro II. nátisk, chybné vyřazení na archu - 2x po 50 ks odděleně. Termíny prodlužovala úprava nové perforace z TÚS Praha, fotografu Kissovi chybí kvalitní fotoreprodukční materiál (zapůjčením krabic GEVAET O81 p Litholine vypomáhají kamarádi z n.p. Svoboda, další objednávku zařizujeme v Grafotechně), v únoru vadné kopie tiskových desek, změna technologie – úprava z malého formátu a postavení 200 kusů známek na archu, při zkušebním tisku ve stroji praskla součástka nakladače (urychlené svaření nové zajišťuje Svářecí ústav v Bratislavě). Atd.

K přijetí v pořadí čtvrté emise Lovná zvěř Polygrafickým závodem 01 v Bratislavě, Dukelská 4c, stačilo odvolání na usnesení vlády, příslib cílových prémií a podmínky k zhotovení reprodukce, montáže, nátisků a tiskových desek (folií) zaslané 19. dubna 1966 z Technické ústředny spojů Praha. 12) Na jiné, oficiální, rozhodnutí nikdo nečekal.

Z povahy sběratelského zájmu mohou být zajímavé také informace o situacích vážně ohrožující postup prací. Některá řešení v praxi vyžadovala více odvahy, než bylo obvyklé. Připomenu dva telegramy z 25.8.1966. /1./ Jozef Baláž, Budovatelská 19, Bratislava: „Na známkách chybí slovenské názvy zvířat. Zajdi, prosím, okamžitě do tiskárny a zařiď doplnění slovenského a latinského textu na každé známce. Telegrafuji do Polygrafických závodů, aby texty doplnili podle Tvých pokynů. Prosím zprávu o výsledku. K imprimatur přiletím v úterý 30.8.1966. Čekám na Tebe u Aerolinií v 7,00 hod.“ /2./ Polygrafické závody Bratislava: „Na poštovních známkách chybí slovenské názvy zvířat. Doplnění proveďte podle pokynů J.Baláže. Na každé známce musí být slovenský a latinský text. Nátisk dokončete s původním označením. K imprimatur přiletím v úterý 30.8.1966 ráno.“ Poslední věta telegramu, aby z časových důvodů dokončili nátisk „s původním označením“, přivodila nekontrolovanou chybu u hodnoty 80 h - zajíc polní - v nápisu EUROPAENS místo EUROPAEUS (viz I. a II. typ). Od prvního kontaktu s výrobou Lovné zvěře (duben 1966) podléháme realitě nepředvídaných obtíží a nepříslušných požadavků nad rámec smluvní dohody (nedodržení termínu reprodukce; nové požadavky na pogumování válců; proplácení mzdy tiskaři; podmínka devizového podílu; tiskař Dunda si zlomil prst na ruce, náhradní tiskař nemá zkušenosti; potíže s papírem; místo odpovědných odborníků tiskárny schvaluje barevnost tisků Baláž, který v průběhu onemocní; tolikeré „rozmanitosti“ prodlužují výrobu a vedou ke změnám termínu vydání, atd). Překvapující skutečností byla okolnost, že Polygrafické závody odmítli převzít k reprodukci známky Květiny botanických zahrad, jak bylo původně dohodnuto s poukazem, že pracovníci přecenili možnosti podniku a mají zajistit zakázky pro export. 13)

Výrobu páté a šesté emise Vodní ptactvo (návrhy Ota Janeček) a Květiny botanických zahrad (návrhy Ludmila Jiřincová) ovlivnilo její rozdělení. Technologii a reprodukci zajišťoval nově vzniklý grafický závod 08 Svoboda n.p. S. M. Kirova 43, Praha 5. 14) Tisk známek (včetně zhoto-vení tiskových desek) opět převzal závod 02 v Anenském dvoře. Vhodnou podmínkou pro úspěšnou práci vytvořilo proplacení cílové prémie zúčastněným pracovníkům a tiskařům za práci v přesčasových hodinách. To vše souviselo se stavem, kdy ostatní tiskárny v republice buď zásadně odmítaly nebo nechtěly převzít závazek vytištění k určitému termínu.

K Vodnímu ptactvu, v pořadí páté emise ofsetových známek. Nejprve technolog Šebor při zpracování výtvarných návrhů objevil jejich nestejné velikosti. Okamžité opravy formátů trvaly autorovi tři dny. Pak už se nic závadného nekonalo. Potvrdilo to schválení bezchybné litografie již v květnu 1966. První nátisk k imprimatur (počátek června) putoval z Janečkova ateliéru k odbornému posouzení názvosloví dr. Hanzákovi do Národního muzea. Opakování smluvního nátisku II. je zbytečné. Průběh tisku v Anenském dvoře ovlivnila nutná změna postavení na archu a formátu o 1 mm. Konečný výsledek před započetím tisku nákladu schvalujeme s Otou Janečkem při strojovém nátisku (září 1966). Atd. V polovině listopadu nastává zvrat, výroba přerušena a řešení závisí na cílové prémii závodu 02, na změně termínu vydání a „náhradních“ emisích.

Totéž, daleko dramatičtěji, postihlo šestou, poslední emisi ze všech ofsetových známek - Květiny botanických zahrad. Odmítnutí a přesunů se dočkaly třikrát. (S tím nesouvisí umělecké hodnocení. Výtvarná komise známkové tvorby je řadila k slabším dílům celého cyklu ofsetových emisí. Nesoudila, pouze konstatovala. Když v prosinci 1965 schvalovala realizaci zbývajících tří návrhů současně doporučila: v případě požadavku vydání známek s náměty květin v následujících letech, požádat o spolupráci výtvarnice Kaplickou, Dagmar Černou-Sedláčkovou, event. Bílkovou.) Objednávka výrobě ponechávala zcela na úvaze a možnostech tiskárny využití tiskové plochy a stanovení počtu známek na archu (za předpokladu dodržení tiskových listů nejméně po 50 kusech, nebo 2 x po 50 kusech, tj. 100 ks na archu). K vytištění dodal závod 03 Tiskárna známek TÚS vlastní gumovaný papír, formátu 60 x 80 cm po 500 ks složkách, který se používal při tisku čs. poštovních známek a byl opatřen ochranným balením proti povětrnostním podmínkám. Množství potřebného papíru (včetně 20% přídavku pro hřebenovou perforaci – mezery 3 mm mezi známkami) sdělila tiskárna na Anenském náměstí ihned po stanovení technologického rozpisu. Vytištěné archy byly prokládány po menším množství (po 100 ks) lepenkou pro expedici do TÚS. Kromě nové litografie a doplnění další – šesté – barvy u hodnoty 1 Kčs bylo ukončení tisku (5.5.1967) plynulé a bez vážnějších závad.

A je ironií osudu, že původ prvních poválečných známek Košického vydání 1945 poznamenala zbytečná ostuda, vynucená politickou situací. Zbytečná, včetně poprvé použitého ofsetu: lokálně kompetentní iniciátoři pominuli po všech stránkách zdařilé známky z Londýna; současně s příjezdem Košické vlády ignorovali jejich distribuci na osvobozená území. Stačilo málo. Usměrnit expedici připravených známek Londýnského vydání na pošty (i poté, co byly v bednách zaslány z Liverpoolu do Košic). Nikoliv obsahovost námětu rudoarmejce Košického vydání ani to, že vznikalo přímou pomocí sovětských důstojníků, nebylo ostudné. Takovým se dá označit návrh autora, který byl prokazatelným plagiátem staršího německého plakátu s vyobrazením říšskoněmeckého vojáka. 15) O nevhodnosti ofsetu rozhodla čs. exilová vláda v Londýně již počátkem roku 1944. V mnohém směru námětově a výrobně (ocelotiskem) originální, oficiální (schválené i ÚV KSČ v Moskvě), celostátně pravomocné a funkčně okamžitě použitelné poštovní známky, měly také symbolizovat společensko-politickou prestiž nové vládní reprezentace. Tedy žádná ani „revoluční“ provizoria. 16)

Aťsi měl ofsetový tisk československých známek jakýkoliv původ, jeho klamný i dočasný projekt neměl jiný smysl než, že prvenství ocelotisku nakonec posvětil. Ofset znamenal přechodnou etapou známkové tvorby – nejde tu o ukončenost ve vztahu k zajímavostem ve filatelii - aniž by v čemkoli přispěl novým rozměrům její skutečné kvality.

Rudolf FISCHER

Poznámky
1) Josef Fronc, úvod k článku Petera Malíka Lovná zver 1966 : „Škoda, že u výčtu emisí z období let 1964 – 1967, které mají jedno společné – tisk ofsetovou technikou, katalogy obchodníků neuvádí též, kde se jednotlivé emise tiskly…Víte-li někdo z čtenářů, kde se emise ofsetových známek tiskly, dejte to vědět do redakce.“ Zpravodaj, časopis pro členy Společnosti sběratelů československých známek Svazu českých filatelistů, č.4, listopad 2004.
2) Ze záznamu z porady u místopředsedy vlády F. Krajčíra ze dne 3.2.1964.
3) O vysoké efektivnosti prodeje známek do zahraničí svědčí, že neupotřebené známky se prodávaly za intervalu-tární hodnotu nominální hodnoty, to znamenalo, že prodejní cena série v nominální hodnotě 7,20 Kč byl jeden dolar. Naproti tomu výrobní hodnota takové série se pohybovala od 5 do 10 hal. (za jednu známku méně než 1 hal.; u ocelotisku z plochých desek byla vyšší).
4) Kombinovaná technika ocelotisku a hlubotisku s použitím jediného vestavěného hlubotiskového agregátu nevyžadovala vybavení zařízením pro výrobu měděných válců. Tiskové formy pro hlubotisk se pořizovaly stejným způsobem jako formy ocelotiskové, tj. moletováním do ocelových válců ze samostatné originální destičky vyryté a dodané rytcem. Což byla v mezinárodním měřítku rovněž ojedinělá technická vymoženost specializované tiskárny čs. známek.
5) Zřizovatel vlastní tiskárny roku 1798 Bohumil Haase koupil schönfeldovskou tiskárnu v Anenském dvoře r.1835. Zachovala se v rukou jeho dědiců do socialistického vyvlastnění.
6) Volba zcela oprávněně padla na švýcarského dodavatele prvé rotačky. Wifag II byl objednán u firmy GRAPHICART v Bernu 22.11.1962. Cena stroje v obchodní paritě byla 2,100.000; cena SVC Kčs 4.100. PZO Kovo odeslalo objednávku 10. ledna 1963; objednávka byla potvrzena firmou 16. ledna 1963 s dodacím termínem v dubnu 1966. Intervence provedená u dodavatelské firmy prostřednictvím Švýcarské poštovní správy o dřívější dodání stroje nebyla úspěšná. Provozní premiéra (1967) byla součástí změn většího významu: po mnoha letech (od r.1952) různého provizorního rozmístění strojů byla pro tiskárnu (v sousedství „mautnerky“) postavena samostatná účelová budova (zprovozněna r.1968).
7) K podstatné změně došlo již v roce 1956. „Byl splněn slib poštovní správy snížit počet vydávaných známek v roce i jejich nominále. Proti 71 známkám vydaných v roce 1955 bylo vydáno v roce 1956 jen 50 známek, to je o 21 méně. U výše nominále je snížení ještě příznivější. V roce 1955 činilo Kčs 69,35, avšak v roce 1956 bylo Kčs 31,20, takže sběratelé vydali o více než polovinu méně, tj. o Kčs 37,85.“ /P.M./, Filatelie č.4/1966, s.73. Tento autor, filatelista a zaměstnanec Tiskárny spojů m.j. bez obav kritizoval vydavatele: „V roce 1965 bylo vydáno 88 poštovních známek v nominální hodnotě Kčs 87,25. Věříme, že uvedená částka se v roce 1966 podstatně sníží.“
8) Zaslouží si zveřejnění: náměstek Josef Klas a Josef Bílek, ředitel Václav Vinš, následně: šéf reprodukce, později závodu 08 Antonín Meltzer, vedoucí závodu 02 Stanislav Seifert, technolog Standa Znamenáček, Sláva Michera, Jan Šobor, vedoucí výroby Zdeněk Tolde, vedoucí ofsetu František Pokorný, fotografové Karel Nekolný a František Brabač, tiskaři Břetislav Hrabal a Karel Vlnas, merkantilní litograf Jiří Kulhavý, montážník Zdeněk Solař, kopista Karel Moravec, faktor Karel Polata, i další nejmenovaní .
9) Neznámou skutečností druhé emise byla autorská soutěž. Zúčastnila se jí pouze Jarmila Pavlíčková z Bratislavy (nepřijatý návrh známky 1,40 Kč, orel).
10) Z hlediska možných variant barevnosti, o kterých jsme uvažovali, byl také pokus o reprodukci a tisk známek hlubotiskem. Zkoušky se konaly v tiskárně Svoboda v listopadu a prosinci 1964 podle vybraných vzorů z Poštovního muzea. Byly určeny jako vzory PZO Artia pro nabídky našeho tisku známek zahraničním poštovním správám.
11) Kuriózní byla dodatečná reakce ředitele Ústřední správy geodézie a kartografie v Praze (nadřízená instituce Kartografickému a reprodukčnímu ústavu v Bratislavě Krasňanech). Ředitelovo alibistické znepokojení (Č.113-339.703529 z 9.dubna 1966) jednoznačně konstatuje: „tisk známek ,ryby našich vod´ byl v Kartografickém ústavu v Bratislavě uskutečněn zcela výjimečně na úkor tisku kartografických děl a bez mého vědomí. Pokud se týče možností dalšího tisku známek…a na konto našich plánovaných úkolů – pouze za předpokladu, že všechny další možnosti v ČSSR jsou vyčerpány.“ Spolu s ředitelem PZO Artia se dohodli „ další tisk známek nutno sladit s našimi vývozními úkoly v oboru kartografické produkce“. Oběma šlo o plnění závazných ukazatelů dolarového zisku. Souhlas (po prověření výrobních možností v Krasňanech) k tisku „Lovná zvěř“ v měsíci září a říjnu 1966 podepsal náměstek ÚS geodézie až v srpnu 1966.
12) „Každá známka bude vytištěna v listech o 50 známkách, tj. 2x po 50 kusech na tiskovém archu, třeba počítat s hřebenovou perforací 30 x 40 mm. Formát známky 26 x 36 mm, mezery mezi známkami v listu (pro perforaci) jsou 4 mm. Vzor hřebenové perforace připojujeme. K provedení nátisku dodá Vám náš závod 03 Tiskárna spojů v Praze vlastní gumovaný papír, který se používá při tisku čs. poštovních známek.“ Následují pokyny k zajištění všech bezpečnostních opatření. „Veškeré fotografické, litografické (materiálové) i tiskové zmetky je nutno předat Tiskárně spojů v Praze. Dohled na výsledky provede Ústřední správa spojů. Na ÚSS se rovněž obracejte v případě jakýchkoliv požadavků, dotazů a zásadních rozhodnutí. Konkrétní objednávku Vám zasílá současně náš závod 03 – Tiskárna.“
13) V ocenění zásluh za vytištění známek s námětem ryb byly vyplaceny odměny Štefanu Tothovi, náměstku ředitele, Jozefu Čačkovi, vedoucímu výroby, Vladimíru Dundovi, tiskaři, Lydii Blanarikové a Růženě Miklošovičové, pomocnicím u stroje..
14) Reorganizací závodu 02 v Anenské přešla oddělení fotografie a litografie do společného reprodukčního závodu 08 na Smíchově. Nelze opomenout další zarámovanou historicky ojedinělou originalitu reprodukčního grafika Miroslava Vistořína: úspěšnému autorovi fotolitografie dvou prvních emisí byla kompletně svěřena reprodukce obou emisí posledních. Říkali mu specialista na milimetrové titěrnosti.
15) Podrobnosti viz Rudolf Fischer: Půlstoletý plagiát, Merkur Revue 5/1997, s. 5 – 6.
16) Existují mnohá další vysvětlení, proč se v minulosti relativně málo hovořilo a psalo o Londýnském i Moskevském vydání, viz Rudolf Fischer: Po stopách Londýnské emise, desetidílný seriál MR od č. 1/2001 do 6/2001 (kromě č.3) a od č. 1/2002 do č. 5/2002.

Autor: Rudolf Fischer | 5. 2. 2006

Komentáře

Hrabal = Hrabák

RE: Hrabal = Hrabák

Tiskaři

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223