Zpravodaj 1/2008: Byla či nebyla retušována desková vada...

Byla či nebyla retušována desková vada „Zářez ve chvostu lva“ na velkém státním znaku ČSR u Košického aršíku (A 360/362) ?


V čísle 3 ze srpna 2007 našeho časopisu „Zpravodaj SSČSZ“ uveřejnil editor Josef Fronc v souladu s dlouhodobou dohodou redakcí tohoto „Zpravodaje“ a „Merkur Revue“ článek specialisty Ing. Jaroslava Čtvrtečky „Košický aršík A 360/362 – výrazné terciární vady“. Tento článek byl otištěn již dříve v „Merkur Revui“ č. 2 (duben 2007). Kupodivu Čtvrtečkova verze ve „Zpravodaji SSČSZ“ byla rozšířena o doplněk „Košický aršík A 360 / 362 – odlišný názor na retuš deskové vady AP 8 (RE AP 8)“, čímž původní článek, otištěný v MR, získal zcela novou a – nutno říci – diskutabilní podobu.
Každý autor má samozřejmě právo zveřejnit své texty, kde uzná za vhodné. Pokud však má zájem publikovat stejný text ve dvou či více rozdílných periodikách, měl by se o tom předběžně dohodnout s redakcemi všech těchto listů, a to tím spíše, pokud hodlá na svém textu pro některý z listů něco měnit. To se však v tomto případě bohužel nestalo. Zásadním způsobem by to nevadilo, nebýt skutečnosti, že zmíněný „doplněk“, v němž je zpochybněno retušování známé a dnes již populární a hledané deskové vady (DV) „Zářez ve chvostu lva“ z velkého státního znaku ČSR na Košickém aršíku (osmé aršíkové pole – AP 8), není argumentačně přesný a přesvědčivý.
Ač nechci vyvolávat neplodné polemiky (což v tomto případě bohužel hrozí), které zbytečně omezují a zabírají prostor kteréhokoliv časopisu, domnívám se, že za zmíněných okolností se detailní odpovědi na Čtvrtečkův text vyhnout nelze! Tuto odpověď tedy uveřejňuji na tomto místě (předtím již v „Merkur Revui“ č. 6 / 2007).


V úvodní reakci na tento text čtenářům připomínám, že již v prvním odstavci Jaroslav Čtvrtečka (dále jen J. Č.) konstatuje (a správně!), že závěr Z. Fritze (dále jen Z. F.) o retuši DV dosud nebyl v literatuře zpochybněn či vyvrácen (celých 19 let od uveřejnění! – pozn. Z. F.). Přesto nebo snad právě proto však J. Č. „úvodem podotýká“, že tento názor (již tehdy!) autorovi vyvracel – bez úspěchu, protože Čtvrtečkovu argumentaci nepovažoval za dostačující! Je otázkou, proč tuto věc J. Č. připomíná hned v úvodu... Snad aby poukázal na autorovu „nepoučitelnost“ s cílem „retušovou teorii“ od počátku zpochybnit?
Dále J. Č. uvádí rekapitulaci názorů Z. F. z „Filatelie“ č. 5 /1988 o DV a její retuši. Bohužel se hned v této „rekapitulaci“ dopouští několika zjevných chyb: především DV na AP 8 nepochází z otisku desky „2“ pro olivově šedou barvu (zásadně odmítám označovat tuto barvu nesprávně jako „šedočerná“!), nýbrž z otisku desky „1“ (podle původního dělení; viz Kassay, Pásztor: „Košické známky“). Z. F. se sice skutečně nezabývá vznikem vady (bylo by to značně spekulativní!), nicméně není pravda, že by se nezabýval časovým vývojem vady – uvádí přece dvě fáze: původní vzhled vady (zářezu ve chvostu) a její následnou retuš.
Z. F. se tehdy dopustil jen jedné chyby: pod dojmem neustálého přesvědčování kolegou J. Č., že ofsetové vady – a zejména tuto – prakticky nelze retušovat a že retuš v ofsetu je věcí neznámou, připustil, že to ve většině případů může být pravda. Dnes, za současného stavu informací nutno říci, že tato „these“ není zcela pravdivá.
Nyní se však postupně věnujme jednotlivým odstavcům Čtvrtečkova článku (doplňku) a zkoumejme, nakolik má či nemá pravdu. Hned v úvodu je však třeba předeslat, že celý řetěz svých názorů, odmítajících možnost retuše, staví na předpokladu, že zkoumaná DV v celém časovém průběhu své existence „sama postupně mizela“. Máme-li tomu správně rozumět, mizela bez jakéhokoliv vědomého zásahu zvnějšku.
Na obrázcích, jimiž J.Č. svůj text doprovází, rozlišuje několik fází vývoje DV na AP 8, které označuje A, B, C, D (viz „Zpravodaj SSČSZ“ č. 3 / 2007). Ty mají dokumentovat postupný zánik této vady až téměř „do ztracena“ (nikdo však nikdy nepředložil „úplně čistý chvost“). Výskyt fáze „A“ (což je původní tvar zářezu ve chvostu lva) oceňuje počtem cca 300 kusů. I když je to dost odvážný odhad, proč ne? Může být správný, ale také nemusí. Podle malého počtu evidovaných nálezů aršíků s touto původní vadou se dokonce zdá, že toto číslo bude spíše nižší, mj. i proto, že aršíky nebyly spotřebovávány v poštovním provozu jako běžné známky. Kam by se tedy poděly další aršíky?!
J.Č. pak uvádí fázi „B“ s (cit.) „minimální četností výskytu“. Co to je? Jeden, dva, deset kusů? Tvrdí, že zde je již vada menší a méně sytá. Neviděl jsem takový exemplář (i když aršíky s původní vadou – pokud je to možné – pečlivě eviduji), takže jej nemohu dostatečně dobře posoudit, zejména ne podle uvedené reprodukce. Má však právě ten být důkazem „začátku“ mizení vady? Takový exemplář („B“) mohl přece vzniknout i jinak, např. díky menšímu nánosu barvy na desku (kovolist) a nakonec na papír (třeba těsně před tiskovou mezipauzou – viz dále). Může to být tedy méně sytý, relativně nedokonalý tisk.

Fáze „C“ a „D“ (včetně možných mezistupňů) podle J. Č. dokumentují vlastní „zánik“ vady (až do konce tisku touto deskou). Kritizuje termín „tři šedočerné skvrnky“, který podle autora „není v pořádku“. Není prý jasné, kde jsou ony tři skvrnky. Zde dlužno jasně říci, že uvedené označení použil Š. Kassay (přesněji slovensky „tri čierne škvrnky“), který jsem já pouze převzal pro jednotnost textů – není tedy mou formulací. Tento termín však nepovažuji za špatný – na inkriminovaném místě po prvotní vadě velmi často bývají tři skvrnky, někdy i o několik více. J.Č. si však protiřečí, protože i na jeho obrázcích fází „C“ a „D“ jsou nejméně tři skvrnky stále a přesně na stejném místě. Proč by tedy Kassay nemohl ve své monografii užít uvedeného označení, dobře vystihujícího stav u velké většiny exemplářů aršíků z AP 8 (samozřejmě s výhradou, že skvrnky nejsou šedočerné ani černé, nýbrž olivově šedé)?
Příčiny vzniku a časový průběh DV komentuje J. Č. ve třech odstavcích. Odstavec 1. se zabývá možnostmi vzniku vady. Zde se nemůže obejít bez dohadů (proto se Z. F. touto věcí v článku ve „Filatelii“ č. 5 / 1988 záměrně nezabýval). Slova „pravděpodobně“, „mohla“ atd. také mj. dokazují, že jednoznačně přesný důvod vzniku vady je dnes prakticky nezjistitelný. Nemá smysl tedy z dohadů závazně vycházet včetně „existující úvahy“o drobné vadě na TD 2 (J. Č. tuto desku označuje podle svého systému jako „ŠČ 1“). Zjišťovat přesný původ není ostatně nutné, neboť samotná deska (kovolist) vznikla v dané podobě při procesu kopírování a tudíž s vadou existovala – to je nesporné a jen to je pro nás v dalších úvahách podstatné. Jak se však dále vadě „vedlo“ na desce, je věc jiná. Pro J. Č. je naprosto jasné (proč?!), že sama zanikla. Z. F. naproti tomu tvrdí, že vada byla velmi brzy identifikována a následně mohla být a také byla retušována.
V odstavci 2. J. Č. téměř postuluje předpoklad 5ti minutového tisku – při údajné rychlosti tisku 3 600 archů/hod. mělo být vytištěno (mohlo, ale také nemuselo!) oněch J. Čtvrtečkou výše zmiňovaných 300 archů (a tudíž 300 aršíků s počáteční vadou). Poté prý vada začala mizet (cit.): „vada se změnila na několik nepatrných skvrnek“. V textu J. Č. pak následuje věta, kterou je obtížné vůbec komentovat (souvislosti?!?): „Právě tolik času by měla obsluha stroje k nalezení vady, kterou specializovaní filatelisté objevili až po více než 40 letech“ (!). Pomineme li fakt, že tento filatelista byl jen jeden a nalezenou vadu následně podrobně popsal (F 5 / 1988), lze říci, že zmíněná věta je dost neobvyklým, účelově zpochybňujícím argumentem.
K odstavci 3. nutno říci toto: přípustnost či nepřípustnost vad hotového výrobku (výtisku), nalezených obsluhou stroje, a následné konání po takovém nálezu je věcí předpisů i nepsaných zvyklostí v dané tiskárně. Jaké byly tehdejší předpisy a zvyky v tiskárně „Neografia“ v Martině, zejména v tehdejší převratné době, si netroufám odhadnout (pokud někdo vlastní průkazné materiály tohoto druhu, nechť je předloží!). Pokud však J. Č. chce aplikovat současné předpisy z dnešních moderních tiskáren, asi se pouští na tenký led. „Zářez ve chvostu lva“ je zajisté malou vadou (0,5 x 0,7 mm), to však automaticky neznamená, že v případě zjištění byla vada ignorována. Rychle zjištěna být mohla, dokonce i náhodou (je totiž dobře patrná pouhým okem!), a náprava mohla následovat. To, že předchozí výtisky s vadou nebyly zničeny, nepochybně znamená jejich přijatelnost. Tím však není a nemůže být „opět vyvrácena teorie o retuši vady“, jak píše J. Č. – to je příliš přímočaré, účelové, až provokativní tvrzení.
Jako oponent názorů J. Č. a jako autor tohoto rozboru se dostávám k závěru, který považuji za nejdůležitější z celého zde publikovaného textu. Domnívám se totiž, že kolega J. Čtvrtečka – při vší úctě k obrovské práci, kterou vykonal při výzkumu Košického aršíku – ve věci odmítání inkriminované retuše nemá pravdu. Neboť:

(1) Retuše (korektury) v průběhu ofsetového tisku jsou v některých případech možné; toto tvrzení vychází z názoru několika odborníků na tento druh tisku, názoru nejen obecného, ale i zcela konkrétního po prohlídce inkriminované vady aršíku. Retuše jsou a vždy byly snadnější zejména u vad malých (a to je právě náš případ „zářezu ve chvostu“), obtížné či neproveditelné jsou a byly naopak u velkých poškození kresby na desce (kovolistu) – potom se samozřejmě neprovádějí (v tom případě jsou další opatření tiskárny věcí úvahy).
(2) Retuš se prováděla ostrým, jemným štětečkem, dnes spíše korekční tužkou. Opatrné bodové dotyky těchto nástrojů na inkriminovaném místě (výskytu vady) jemné povrchové vrstvy desky naruší toto nežádoucí tisknoucí místo (které přijímá barvu). Čím jemněji a pečlivěji se operace provede, tím více se dané místo vyčistí a dále netiskne. Následující vzhled vady na AP 8 do kazuje právě tuto operaci, byť neprovedenou do důsledku (proto ony drobné skvrnky!).
(3) V každé mezipauze mezi tiskem určitých částí nákladu je tisková deska (kovolist) omývána, aby byla zbavena případných – i malých – nečistot a zbytků barvy; pokud má tisknout až po určité době (např. i hodin či následujícího dne), je zakonzervována (konzervační činidlo se před znovuzahájením tisku omyje a kovolist se pečlivě otře). Tam, kde je však deska narušena (např. právě retuší), způsobí omývání její postupné zeslabování a tudíž další následnou částečnou redukci tisku v daném místě (až případně k jeho úplnému zmizení). V této souvislosti je třeba vidět důležitý zásadní fakt: ono Čtvrtečkovo „samovolné mizení vady“ je právě důsledkem tohoto procesu zeslabování desky. Jinými slovy: to, co J. Č. považuje za důkaz samovolného mizení vady, je naopak důsledkem a tudíž důkazem provedení retuše této vady. Ještě jednodušeji lze říci: Bez retuše by nenastalo žádné „mizení“ vady.
(4) Proti teorii samovolného mizení vady kromě argumentů, uvedených výše, nepřímo svědčí i některá další fakta, která zmíním formou „otazníků“:
Proč například nezačne „sama mizet“ kterákoliv část kresby aršíku v olivově šedé barvě?
Odpověď je jasná: samozřejmě proto, že deska není na drtivém rozsahu plochy aršíku nijak narušena.
Proč samovolně nezmizela jiná výrazná a mnohem větší terciární vada Košického aršíku, tzv. „zlomená tlapa“ (AP 2 podle Kassayova rozlišení)?
Odpověď je stejná jako výše; navíc proto, že ač pravděpodobně v tiskárně brzy nalezena, ne byla podrobena retuši právě proto, že je natolik velká, že retušování nebylo možné.

Tolik tedy k článku (doplňku) J. Čtvrtečky. Ze všeho, co bylo uvedeno, také plyne, že Čtvrtečkův závěr „Označení RE AP 8, uváděné ve speciálních katalozích, je chybné“ neplatí a tudíž na těchto i podobných katalogových označeních není třeba nic měnit. Jako autor této stati, kterou nebylo možné neotisknout, dodávám jediné: nepatřím k lidem, kteří mají ctižádost mít vždy a ve všem pravdu. Dám se dokonce přesvědčit o opaku svých tvrzení věrohodnými a přesvědčivými argumenty. Pokud takové J. Čtvrtečka nalezne, nebude důvodu je neuznat a dokonce za ně nepoděkovat. Nicméně jsem v tomto ohledu velmi skeptický.

Poznámka na závěr: Vzhledem k mimořádné délce tohoto textu (bohužel vynucené) neuvádíme v něm podrobnější informace o principech a technických okolnostech ofsetového tisku, ač mezi filatelisty není důkladná znalost o tomto druhu tisku příliš rozšířena. Informace však lze nalézt v řadě speciálních odborných publikací. Dále chceme znovu zdůraznit, že bychom neradi o problému vady na AP 8 Košického aršíku rozvíjeli širokou polemiku, zejména neplodnou. Proto případné další texty na toto téma budeme pečlivě zvažovat. Šanci na zveřejnění mají pouze podstatná a průkazná sdělení, která by přinesla zásadně nové a pravdivé pohledy na tuto problematiku.
Redakce

Autor: Zdeněk Fritz | 8. 6. 2009

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223