Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
Jinak známý pod signaturou s letopočtem AH (1902 – 1973). Loňská umělcova značka AH 07 by znamenala připomenutí sto pátých narozenin. Hoffmeister však zemřel předčasně ve svých jednasedmdesáti letech. Ani při výročí stoletého AH 02 jsme se nedočkali pamětní desky na domě ve Spálené ulici číslo 4, kde se v jednom a témž bytě v Praze u Hoffmeisterů přes padesát let scházívali umělci, spisovatelé a kulturní činitelé od nás i z celého světa, ale kolik z nich bylo sběratelů? Totéž se dodnes týká i pamětní poštovní známky. Komu jinému z filatelistů-umělců by příslušela, ne-li AH. Podle vlastní zkušenosti tvrdil, že se nadšení ze sběratelství může stát hnidopišstvím, vášní a nikdy naopak: „Byl jsem zasvěcen do tajemství filatelistického zednářství…Mezi filatelisty není hranic věků ani povolání, plemene či vyznání. Filatelistou může být každý a každý filatelista se s druhým filatelistou dohodne, i když si nerozumějí. Mají společnou lásku: známku.“ Když byl ještě žákem na pražském reálném gymnáziu „Křemencárna“, sbíral známky dost vášnivě, ale jalově. Později alba Československa předal matce, která je potom a zejména po smrti jeho otce pečlivě doplňovala. Byl to pro ni takový rodinný poklad; když Němci obsadili ČSR, zakopala je někde na zahradě ve Stránčicích v plechové krabici. Když po osvobození alba vykopala, byly některé známky zplesnivělé. Zůstaly v rodině celý život jako vzpomínka na dávno minulé mládí a na staré časy. Vím, že je Hoffmeister považoval za stejně hodnotné, jako když se najde řecká socha bez rukou a třeba bez hlavy, neztratí na své ceně krásy a stane se třeba ozdobou Louvru v Paříži, Ermitáže v Leningradě nebo Metropolitního muzea v New Yorku – jak o tom AH 68 napsal v Katalogu světové výstavy známek, konané právě v Praze.

Známka, podle AH, je hodnota, kterou lze počítat na koruny nebo na kilometry, na dopravní cesty vzduchem, potrubím, po zemi či pěšky. „Ale známka kromě své hodnoty má ještě řadu velice výstředních vlastností. Například je vzácnější a hledanější, je-li použita, prostě ztratila své panenství, což se děje na rozdíl od jiných kategorií panenství razítkem: ve velké většině případně razítkem kulatým neboli byrokratickým. Ale známce tato výjimečnost nestačí. Její cenu zvyšuje každý tiskový omyl, nepravidelnost, špatné zoubkování, nesprávně namíchaný odstín barvy a konec konců i to, co je na ní zobrazeno.“ V době, kdy psal tato libozvučná slova, již známky nesbíral, ale jako odborník nad jiné vzdělaný vstoupil do dějů a prostředí známkového světa jejich editora. Za šťastně pozdějšího pochopení začal známky také vytvářet – komponovat. A shromažďovat pro účely dárkové – nejvíce uctívaným osobnostem a recepčním v cizině, nebo jako úplatu za přízeň některých známostí. Trvalo několik let, než jsem ho přesvědčil, že vedle předsednictví známkové výtvarné komise vydavatele poštovních známek může – a musí – být i jejich autorem. Z mnoha důvodů. Už i kvůli tomu, že v jeho bouřlivém životě hrály dokonce rozhodující úlohu. Zachránily lidské životy - na jaře 1940, když po propuštění z vězení ilegálně prchal z Francie a na úhradu přepravou lodí nezbyly peníze. Nahradila je krásná a bohatá sbírka známek slečny Kelsenové, která tím pomohla i ostatním uprchlíkům. O čtyři válečné protektorátní roky později - mne a spolužáky v grafické škole na Smíchově - nás známky zachraňovaly od zkoušení přísného profesora Rudolfa Gilberta. Měli jsme ho na optiku. Proslavil se krakonošsky dlouhým plnovousem až na prsa, ale hlavně profesionálním známkoznalectvím. Jakmile vešel do třídy, podstrčili jsme mu nějaké známečky a předstírali spor o jejich filatelistickou hodnotu. Ve zbylé části hodiny nám o známkách přednášel až do zvonění.

Historik a vykladač umění František Dvořák, dlouholetý člen komise známkové tvorby, a také utajený filatelista, charakterizoval AH jako angažovaného cestovatele, všestranného umělce, který byl schopným advokátem a nadaným výtvarníkem i spisovatelem. Ale o modernosti československých známek Dvořák nepsal, to byla výsada AH. Ten ji viděl v tom, že jsme se v mnoha směrech stali „průkopníky nového pojetí známky jakožto výtvarného díla. Naše známková tvorba má už řadu umělců, které si vychovala a kteří na oplátku už vychovali a přesvědčili schvalovací místa.“ Umožňovala to především Hoffmeisterova autorita diplomata, elegantního světoběžníka, přítele snad všech osobností naší i světové kultury a pamětníka generací, který spojoval Prahu se světem, s předválečnou avantgardou a s československým uměním a kulturou oněch blahodárných let šedesátých.

Znali jsme se téměř dvacet let, patřil jsem k jeho přátelům. V pozadí dějů rozmanitostech života AH jsem také občas býval zasvěceným pomocníkem a organizátorem. Například, když Jan Zrzavý z obav o onemocnělého Jaroslava Seiferta bezradně vybíral vhodnou osobnost, která by místo básníka uvedla výstavu, na které mu velmi záleželo. Proti všem zásluhám o litografovaný katalog se Seifertovým textem jsem se ocitl v nejistotě. Zrzavý při své podivínské skromnosti by si na tehdejšího Hoffmeistera ani nevzpomněl. A Hoffmeistera by to prostě nenapadlo. Oba se vzájemně ostýchali. Jak jsem očekával, obzvláště AH měl z oživění dávných vztahů radost. A pak tu výstavu 13. května 1965 v Kabinetu Purkyně Na Příkopě - společně se Seifertem - posvětili (viz foto).

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel

Seznámil mne také s Erenburgem, když se rok před smrtí přijel na zapřenou loučit s milovanou Prahou. „Loučí se s minulostí“, řekl mi AH. Utajenou návštěvu dokumentuje fotografie v bytě u Hoffmeisterů od syna Martina H. (1966).

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel

Při jednom setkání na večeři ve třech, v apartmá hotelu Alcron ve Štěpánské, ironik Erenburg zpochybňoval světovost české literatury. Ale kapituloval, když přišla řeč na československé známky. Dožil se ještě světové premiéry a ocenění známkové Guerniky, kterou jsme s AH iniciovali. Erenburg i Hoffmeister byli u Picassa, když slavný obraz maloval. Vydání známky s rytinou Guerniky provázela úskalí dobrodružství, v kterých jsme spolu s AH dosahovali střídavých výsledků. Picasso se neozýval, nebo byl operován na žlučník, zprostředkování se nakonec ujal Daniel-Henry Kahnweiler. Ten uspěl a v korespondenci se mnou nezapomněl končit prosbou, abych Hoffmei-sterovi vyřídil přátelské pozdravy. V tu dobu se poměry začaly oteplovat také přispěním Adolfa Hoffmeistera. Myslím, že totéž platilo ve známkové tvorbě. „Je třeba mít krásy života v úctě. Žít rychle. Žít naplno. Žít svobodně.“ – psal AH 67 v knize Paříž & okolí. Připsal mi v ní zeleným inkoustem surrealistů: „přání šťastné cesty do Paříže s tímhle průvodcem v kapse.“ S potěšením pak sepsal známkový aperitiv: Československá známka, do katalogu světové výstavy Praga 1968. Jakkoli nadále pátrám popaměti, nyní si už dovoluji jen matně vybavit prvotní čtení tohoto rukopisu a připomenout několik málo posluchačů. S určitostí Mirek Lamač, neúnavný vykladač výtvarného umění a díla AH (také Zrzavého), vášnivý filatelista – specialista na Muchovy Hradčany. Zřejmě i teoretik známkových porot Jiří Šetlík. Ještě se v této přítomnosti objevuje hostitelka paní Lilly, sotva mohu rozpoznat, naprostý neznalec, jaké to bylo manželovo oblíbené víno. Dříve ani později jsem zajímavější vyznání o poštovní známce neslyšel (snad kromě posvátné promluvy papeže Jana Pavla II. při audienci a požehnání ve Vatikánu, kam pozval zahraniční představitele poštovních administrací a filatelistů na výstavě Italia 85). Krom toho ocituji dalšího obdivovatele geniálního AH, Čestmíra Císaře Paměti politika a novináře, kandidáta na post prezidenta a rovněž filatelisty: „Nikdy jsem nic výstižnějšího, vtipnějšího a shovívavěji kritického o filatelii nečetl.“ Nesejde na tom, co měl přítel Císař ještě dodat: nejen o filatelii, ale i o poštovní známce, kterážto filatelii – neboli sběratelství známek – dala vzniknout. „Hofík“ by mu to také určitě připomněl.

Zůstává dost živě v paměti, s jakou chutí prožíval své pozdější znovuzasvěcení. Obnovenému sblížení se světem známek předcházely mnohé aktivity. V listopadu 1964 mi přislíbil příspěvek do katalogu a také zahájil výstavu známkové tvorby Karla Svolinského. Což představovalo jakýsi první pilíř vytvářející optimistickou atmosféru o tvůrcích známek: „Tato výstava je opravdu podivná, nebo řekneme raději svým způsobem jedinečná. Sejdou se zde totiž milovníci umění, tak filatelisté, ohnutí a s lupou nad necelými 6 cm2 koncentrované grafiky…Nevím, je-li Karel Svolinský filatelista, ale vím, že grafik je na slovo vzatý…je doslova všeuměl. Jako byli umělci renesance, umělci od Leonarda po Picassa. A nezapomeň-me na V.H.Brunnera… nejméně 90 % všech návrhů Svolinského bylo provedeno. Jen několik málo si autor nakreslil pro šuplík – jako například Husovu pamětní…Možná, že se této výstavě dokonce podaří probudit z mechanické lhostejnosti i ty, kteří si dosud neuvědomují, když olizují známku na milostný dopis nebo třeba i na obchodní, že jde o umělecké dílo. Že umění vstoupilo už nevyhostitelně do našeho každodenního života.“

Získat Hoffmeistra pro vlastní tvorbu známek jsem se pokoušel již koncem třiašedesátého roku. V lednu 1964 jsme se téměř dohodli na autorství emise k Mezinárodnímu filmovému festivalu v Karlových Varech, jehož byl předsedou. Ale vyhnul se i dalším nabídkám. Ve stejném roce ilustroval ještě Langrovy Filatelistické povídky. Zas mi je doplnil dedikací: „bývalý filatelista a ilustrátor této knížky srdečně na památku“ AH 65. Do třetice ještě uspořádal výbor svých statí a portrétů generačních druhů ze „sešitu pamětí“ Čas se nevrací - „S přáním, aby čas neplynul tak rychle R.F. přeje AH“. Jenže plynul, a naplno i Hoffmeisterovi. Vedle dvanácti funkcí předsedy různých komisí a kulturních institucí podlehl našemu naléhání a 10. května 1965 přijal tu třináctou: předsednictví umělecké komise vydavatele známek. (Nikoliv tedy až v roce 1966, jak uvedeno v dataci monografie Adolf Hoffmeister, vydané ke stejnojmenné výstavě roku 2004.) Stále jsem přesvědčen, že lepšího, duchaplnějšího a profesního předsedu komise známkové tvorby, než byl právě on, jsme nikdy neměli. Jen tak mimochodem, kdo by se dnes z našich vysoce postavených kulturních osobností ausgerechnet a natolik věnoval nejmenší poštovní cenině - jejíž samotná existence má zaručenou jen nepatrnou budoucnost – jako právě AH? V přetíženém času „úřadoval“ na chalupě: „V Říčkách, dne 19.7.1966. Vážený příteli, píše mi, nepřijedu na příští zasedání, protože nemohu jezdit mezi Prahou a Říčkami sem a tam. Nemám na to ani čas, ani peníze, ani zdraví. Prosím vás, abyste laskavě posoudili sami předložené návrhy…Vodák dělá dále své návrhy. Včera mne navštívila zde paní Sylva Vodáková a ukázala mi jeden z návrhů, který připravil podle rozhovorů, které měl s vedením EXPO 67. Mně se ten návrh velice líbil a myslím, že byste se s panem Vodákem měli domluvit na nějakém přesném datu, protože se mi zdá být dost nesmyslné, aby udělal všechny návrhy do několika dnů. Kromě toho, jak sám víte, nemáme pro EXPO 67 ještě ani dostavěný pavilon, takže času máte dost. Velice bych neradil unáhlené řešení této věci. Náměty, které Vodák zvolil, pokládám za velice dobré. Srdečně vás zdravím AH.“

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
Na fotografii ze zasedání komise zleva: Josef Lhota (SČVU), Vladimír Kovářík, Jan Chudomel, Rudolf Fischer a AH.

Není v možnostech článku reagovat na všechny Hoffmeisterovy podněty a připomínat jeho mimořádné schopnosti. Stačilo by pročíst všechny zápisy komise, kterou řídil nepřetržitě od roku 1965 téměř šest let! Tedy poměrně dost dlouhá životní situace, aby mu zvláštní kouzlo známky přirostlo k srdci až do konce života. A zvláště pak dopisy a záznamy mezi zasedáními. A pokud odmítal vlastní tvorbu známek z důvodu svého předsednictví, argumentoval ve prospěch možností přijmout či odmítnout kritiku. Nátlakové rozhovory nepřestávaly. Jednomu předcházel dopis potvrzující mou u něj objednanou návštěvu v srpnu 1967: „Nemohu si odpustit, abych Vám nepřipomenul, že spolu vymyslíme vhodný námět známky se signaturou AH. Ale už nyní, bez Vašeho vědomí, jsme zakomponovali AH 67 do transparentu před budovou Mánesa – pod československou vlajkou na Vaši počest, a to v obrazu Prahy Lukavského příležitostné letecké známky 5 Kčs na počest světové výstavy Praga 1968, která vyjde letos 30. října.“ (Těch dodatečných skrývaček doplněných až v rytině – třeba v popředí části vyšehradského hřbitova - bylo povícero; objevili je filatelisté daleko dříve než já na prvním kontrolním otisku rytiny známky.)

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živelZpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
Československá komise pro spolupráci s UNESCO požadovala a prosadila – vládla tehdy taková solidarita - vydání známek k výročí světových kulturních osobností 20. století (emisním plán původně předpokládal sérii fauny). Ale nikoho, ani organizátory Oldřicha Kaisra s Chroustem z československé komise nenapadlo, že by autorem mohl být právě „jejich“ Hoffmeister, dokonce stálý čs. delegát na generálních konferencích UNESCO v Paříži. A podoby vážených osobností v karikaturním podání na cenině?! Tentokrát, mezitím už vyhlášený národní umělec, náš předseda „Hofík“ u toho nebyl. Překvapen a potěšen, což mi hned nepřiznal, nechal se přemlouvat. Pracoval na nich neuvěřitelně rychle, hnán daleko více svým zaujetím pro námět než lhůtou.

Pojetí i provedení známek AH bylo od počátku sympaticky avantgardní. Na mezinárodní poštovní sféře senzace! Vstoupily i do politických dějin – tak jako naše emise s Guernikou. Samy o sobě byly téměř vlasteneckým činem, ještě něco jako dozvuky Pražského jara. Ale současně vycházely v nastupující nenávisti normalizačních plenitelů a s politickou likvidací svého autora! Když začala narůstat sláva známek AH 68 a AH 69, začala prudce klesat možnost jeho jakéhokoliv dalšího veřejného uplatnění. Claus-Dietrich Möhrke napsal v obsáhlém článku, s vyobrazením, Cena za originalitu („Düsseldorfer Nachrichten“, 26.9.1968): „V případě, že by se ve filatelii měla vyskytovat cena za originalitu, přiznal bych ji československé sérii Kulturní osobnosti 20. století v karikatuře Adolfa Hoffmeistra.“ Trnem v oku byly strážcům ideologie v týdeníku Svět sovětů. Vadily dokonce v čase, kdy měly teprve vyjít. Vylhanou pomluvu „Známky s mnoha otazníky“ otiskl 3. srpna 1968. Autora i vydavatele se zastal náš přítel a šéfredaktor Filatelie Vítězslav Houška: „Anonym jednoduše deklaruje, že jsou Hoffmeisterovy známky nezdařilé, aniž objasňuje čtenáři proč. Jen prostě povídá, že tyto známky se rovnají sedmi otazníkům naši známkové tvorby. To není, prosím, čestné počínání… Tyto známky se mi nesmírně líbí, protože mají formu, styl, zkratku, myšlenku, protože jsou svěží, objevné, novátorské a originální. Jsem hotov přijmout jakoukoli sázku, že jimi uděláme díru do světa.“ Sotva nemohu jinak než s obdivem potvrdit Hoffmeisterovu vynikající paměť: věděl, kdo byl tím veřejným zastáncem. Poprvé poznal Houšku v porotě pro hodnocení známkové tvorby 12. prosince 1967. Nezapomněl ani, že úspěšně řídil Filatelii a v porotě zastupoval Svaz novinářů. Podruhé, tuším, že na tiskové konferenci 18. listopadu 1968 k vydání první části Světových kulturních osobností – UNESCO. Podrobnosti o všech známkách jsem mj. popsal ve stati Stoletý Adolf Hoffmeister a poštovní známka (Merkur revue 8, 2003, č.1).

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
Ale zpět k srpnové intervenci 1968. Nebylo na škodu, že jsme se s předsedou umělecké komise výjimečně neradili. Totiž: Ještě tentýž den (28.8.1968) po odchodu okupačních vojsk z obsazené budovy ÚSS vedení resortu smetlo se stolu Lukavským vypracovaný návrh známky k 25. výročí smlouvy ČSSR - SSSR. Ale již v průběhu pondělí 2. září tři opakované telefonáty s paní Lilly Hoffmeisterovou potvrzovaly platnost dokončení celé zakázky. Práci na návrzích známek AH potvrdil druhý den ráno. A ještě písemně opakoval a navíc přidal již dohodnuté osobnosti: „na vaše vyzvání“ – píše mi 17. září 1968 – „posílám vám jmenný seznam návrhů karikaturních známek. Je to 29 jmen z různých oblastí, z nichž nebude těžké vybrat sedm pro rok 1969, eventuálně i 7 dalších pro rok 1970. Prosím, abyste mi napsali po svém zásadním rozhodnutí o pokračování ve vycházení podob velkých osobností dopis, který by nahrazoval smlouvu, nebo mi přímo poslali smlouvu. Váš AH. P.S. Pro další výběr by bylo možno zajisté ještě zařadit: 30. Vladimír Holan, 31. Ilja Grigorjevič Erenburg.“

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
Po 21. srpnu se Hoffmeisterovi zhroutil svět. Ztrácí svou víru v možnost pozitivní změny v duchu Pražského jara a jeho ideálů. Nesmí vystavovat ani publikovat, mnohé jeho knihy byly vyřazeny z knihoven. Ztratil místo profesora na UMPRUM, zbavili ho všech funkcí a zbytek života prožíval ponižující odsudky nebezpečného „pravicového exponenta“, jak ho nazvali normalizační likvidátoři. Ale poutavou první sérii známek Kulturních osobností, nám nikdo nezakázal (E. Hemingway, K. Čapek, G. B. Shaw, M. Gorkij, P. Picasso, T. Yokoyama, Ch. Chaplin). Nejen to, stačili jsme mu zadat další (P. O. Hviezdoslav, G. K. Chesterton, V. Majakovskij, H. Matisse, A. Hrdlička, F. Kafka – první poštovní známka světa s jeho portrétem).

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
A tak AH zůstal mezi nimi zachován bez jakéhokoli omezení. Chráněn v centru jejich tvorby, nemusel ani abdikovat z trůnu umělecké komise – poradního orgánu šéfa resortu spojů, tehdy i člena předsednictva ÚV KSČ - a odešel teprve s ostatními poradci vydavatele teprve po uplynutí dvojího funkčního období komise v polovině roku 1970; přičemž kontakt s AH jsme fakticky nepřerušili až do jeho úmrtí. Je málo známá skutečnost, že Picasso vysoce ocenil ryteckou transkripci vlastního por-trétu na známce (Umění 1972), když ještě předtím od Hoffmeistera obdržel svou a Hoffmeisterovu známku s emisemi osobností UNESCO, včetně známkového autoportrétu H.Rousseaua s baló-nem, Kupkovy Herečky z kabaretu, Zrzavého Kleopatry a Gudernova Přízraku. Poslední životní období Adolfa Hoffmeistera jistě ovlivnilo těžké onemocnění, deziluze a ponižující stavy pronásle-dovaného. Ale myslím, že hlavním důvodem však nebyla beznaděj: Vedle trvalého zájmu o emisní činnost poštovních známek píše tři nové divadelní hry, mj. současně oživuje tvorbu velkolepých barevných koláží AH 70 až AH 73 s patetickými, často tragickými náměty – včetně úspěšných návrhů tří rozměrných koláží pro bar Mars v hotelu Kladno. Podstatné poslední oblasti jeho zájmu a energie se vzájemně prolínají. Hlavním sdělovacím pojítkem mezi námi se stávají osobní dopisy. Přišlo mně účelnější ocitovat alespoň útržkovité jedinečnosti. Některé fragmenty jsou myšlenky bez rozuzlení, jiné prosbou o pomoc, až se ustálily na úchytkách vzpomínek.

27.5.1971: „Vážený příteli“, píše mi, „podal jsem žádost na přenos obou mých telefonních stanic na mou novou adresu… Dokonce již mi byla přislíbena nová čísla pro můj dům… Pod Bruskou. Byl bych vám vděčen, kdybyste ve chvíli, jak sám uznáte, zjistil na dotyčné obvodní ústředně, zda skutečně o převodu těchto stanic, bylo rozhodnuto... Mám totiž obavu, že do této uličky nebyly dosud zavedeny žádné linky… Nezlobte se, že vás obtěžuji, ale vy jste mi tuto laskavost nabídl… Váš AH.“

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
18.6.1971: „Vážený příteli, jako předseda Čsl. kardiologické federace posílám ti dopis Mezinár. ústředí s dotazem, zda Československo vydá známku 7. dubna 1972 ke Dni svět. zdraví. Obrací se na mne ředitel Mezinár. ústředí, který je asi původem Čech a jmenuje se Žofka. Sdělil mi, že už několik států se zavázalo známky vydat. Neodpovídej už mně, protože já s tím nemám už co dělat, ale laskavě uvažte tuto iniciativu.“
12.9.1971: „Vážený a milý… skončily prázdniny a já se vrátil do Prahy, kde mezitím adaptace našeho domečku tak pokročila, že je nejvyšší čas, abych věděl, jak to bude s výměnou mých telefonních čísel. Vy jste byl tak laskav, že jste mi dovolil, abych vám připomněl, až to bude naléhavé. Činím tak tedy teď … Doufám, že jste měl krásné a slunné prázdniny a že jste na mne a na naši někdejší spolupráci nezapomněl.“
9.10.1972: „…doufám, že čas tak neletí, abyste na mě už zapomněl a, že se nezlobíte, když vás zase jednou a něčím obtěžuji. Žádal jsem o přidělení osobního telefonu… v 1. patře v domku, kam jsme se přestěhovali… po infarktu, který jsem prodělal letos koncem jara, nesmím pořád běhat do schodů a náš nový byt má celkem čtyři malá patra, takže o schody není nouze… V červnu jsem byl v nemocnici… Prosím vás proto, abyste… použil ještě jednou v můj prospěch svého vlivu… Jsem většinou doma, moc nevycházím… S velkou pozorností sleduji vývoj našich známek a byl bych rád, kdybych si s vámi někdy mohl popovídat o starých zašlých časech, kdy se nám naše společná práce dařila.“
24.10.1972: „…dostal jsem dopis maltézského filatelistického úřadu, který vám posílám. Snad byste ho mohl použít.“ Kontakt s Hoffmeistrem probíhal příležitostně; také vyřizováním zdánlivě drobných banalit. V jeho nedobrovolné osamělosti to vlastně maličkosti nebyly.

Do závěru života AH vstupuje nová obdivovatelka, historička umění z Bratislavy, a také autorka několika článků o známkové tvorbě. Je mladší o šestatřicet let a jejich korespondence, zvláště Hoffmeisterovy dopisy-zpovědi, byly bez zábran: „Posílám vám pozdrav z Paříže… Před třemi dny tu nastalo jaro. Výstava mne pohltila. Jsem strašně sám. Napište opuštěnému.“
Z pětistránkového dopisu 17.11.1969: „Především neždímat ručník sentimentality. Nestýskat si… jako bych šel na rande… A jít na aperitiv do Café des deux magots a cestou lelkovat. Upřímně řečeno nevím, jak se to dělá! Přál jsem si, aby se zastavil čas. (S časem mám vždycky potahování.) Přál jsem si, aby trval. Aby nebylo toto, co bylo, ani toho, co bude… Mám nad hlavu práce s výstavou a ještě mi náhoda přeje, že se jen tak mimochodem setkávám s lidmi, kteří mne zajímají. Ve čtvrtek celé odpoledne s Maxem Ernstem, dnes kafe na letišti s Dukem Ellingtonem. Teď honím Becketta. Ale pak přijde chvíle, kdy sedím u okna do dvora a dívám se na špinavé roury… Počítám nepořádně rozestavené komíny. Nad třetím a čtvrtým komínem vlevo bývá ráno slunce. Měsíc mne ještě nenavštívil. - Je mi zle. Nervy. Srdce. Vůle. Všeho se mi nějak nedostává. Stárnu a samotím. Víte přeci sama, co je uvědoměle samotnět, a co to je protiprávně stárnout.“
29. 11. 1969: „Jste vlastně jediná, které se svěřuji, jak mi někdy opravdu je nedobře. Jinak to tajím. I před sebou. - Je tu teď celá Bratislava. Kára, Lembovič, Klimo, Ferko. Šaňo Matuška bydlí v hotelu co já. Mám před nimi záviděníhodné tajemství. A naschvál je vyhledávám, abych mohl je nevyzradit. Tajemství poesie je právě její tajemství… tak tedy tu je také náhodou nádherná výstava Paula Kleea a já jsem prodal jednomu kritikovi titulek, který mne napadl při třetí whisce: „Ľexposition Klee est une exposition clée.“ Je tu nádherná výstava Giacomettiho a 3. prosince půjdu na výstavu životního díla Chagallova. Chodíte se mnou… Jinak jsem ztratil už dva nepostradatelné deštníky, mnoho ilusí, pár nadějí a předpoklady duchovní rovnováhy – skoro do jednoho. Abstrakce se vytrácí ze života i z galerií.“
4. 12. 1969: „Jsem tu jak zavřený deštník v dešti… Rozhlížím se koho potkat… Balím kufry. Pomalu. Připadá mi to, jako bych dělal dočasný testament. Závěť jedné cesty, 40 dní. Udělal jsem tu hodně práce… Byl jsem u Pepyka Šímy – (jedině u Josefa Šímy se píše zdrobnělina, Pepík, s tvrdým ,y, - ,Pepyk,. Toto pravidlo nebo vlastně výjimka z pravidel českého pravopisu platí už od roku 1920). Vypadá jako stařec. Ale jak mu to myslí! Začíná znovu malovat. Mám děsnou chuť lepit koláže, kreslit podoby a psát… Jen ty pevné body, které určují rovinu, zaručují, že člověk neupadne. Zachraňují. A vaše mládí, které mi došlo poštou až do Paříže… Jsem strašně rád pověrčivý a dojdou-li pověry, vymýšlím si jiné, ale listům není dobře všecko svěřovat.“
Prosinec 1969, Praha: „O sobě nepíši. Je to spíš stále horší než lepší. Teď dokonce i zdravotně. Ale lidé zrození ve znamení Lva mají vždycky velké úspěchy nebo velké průsery. Uvidíme, co přinese čas. Nezapomeňte nezapomenout. Je štědrý večer. Mám chřipku a ležím“.
1.2.1970. „Bydlím až v šestém patře, vidím jen střechy, věž kostela St. Germain des Prés a docela na obzoru špičku Eiffelky… Pracuji na výstavě jako bobr a přednáším na universitě. Ale je mi i tady smutno.“
5.3.1970, Praha: „Miluji jaro u řeky, anebo v kvetoucím sadu. Bojím se jarní bouřky, protože mi příliš připomíná mládí. Ale Šrámka jsem už dávno nečetl. Už jsem ho zapomněl. Škoda.“
Šestistránkový dopis 19.4.1970: „Slova bloudí po Paříži a já je hledám, blbec, na svém psacím stole nebo pod polštářem. Vždycky ta nejhezčí se někam schovají ve městě, v ulici, v kostele, na trhu a já je nenajdu… Všecko co jsem dělal mi připadá zbytečné a mám chuť to dát do staré krabice od Coca–coly a postavit před hotelové dveře. Nejlíp je mi ve vzpomínkách. Někdy si zalezu i brzy po obědě do postele, jen abych měl teplo, ticho a přítmí: aby se mi dobře vzpomínalo. (Co bylo, to znám. To je jistota. Co jsem čet, viděl, pil, jedl, miloval, to všechno ještě mám. Nikdo mi to nemůže – ba dokonce neumí – vzít)… Procházíte mými vzpomínkami jako zahrada a mizíte za oblaky na nějakých letištích anebo nádražích, jako by vás maloval Delvaux. Odjel jsem, protože jsem musel začít přednášet v druhém semestru… Chtěl bych být jiný a jinde a jindy. Chtěl bych být doma.“

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
19. května 1970: „Paříž je nádherná. Obloha je modrá. Dívky průsvitné. Whisky na terase U Dvou magotů má chuť karbolu, kovu a hořké mužnosti. Ale mně není dobře samotnému. Starostí neubylo. Přibylo i nejistot a bezvyhlídek. Tento stav otupuje a stává se jednostejný. A včera o svatodušních svátcích jsem byl v Chatou, to je předměstí Paříže. Ležel jsem u kamaráda na zahrádce na zádech na trávě, jedl a pil jako o posvícení a bylo mi nesnesitelně. Nevím, co bude. Vlastně se těším domů. Je to rouhavá věta někoho, kdo je snad naposledy v životě v Paříži, ale rád ji opakuji: těším se domů.“
Červen 1970: „Jistě víte, že výstava v Paříži nebude. Pro mne to bylo veliké zklamání. Zůstane po ní v mém životě prázdné místo… Poslední dny v Paříži jsem tuto zprávu odstonal… Ale, prosím, nezapomeňte na mne...“
8.11.70: „Ztratil jsem smysl pro perspektivu. Měl jsem velice rád hluboké a daleké perspektivy, tak jako je na počátku maloval de Chirico. Jsou ty tam. Nevěřím, že se mnoho změní. Chtěl bych odjet do Paříže, ale nedostal jsem ještě výjezdní doložku… Byla by to Paříž zapomnění, na které se nezapomíná. Čekal bych na vás u letadla v Orly. Znám město důvěrněji než Prahu i Bratislavu a těší mne moci někomu ukazovat marnosti nádhery metropole umění a líhně talentů. Rozplétat s ním malichernosti světového významu. Překládat kouzlo slov přehnaně velkých osobností, s nůší svých slabostí na zádech. A spolu snít prchavý lehkomyslný sen o všem, co nebude. Ale, hle, to je klábosení pro tuto dobu už zbytečného člověka, který se těší neskutečnými a neuskutečnitelnými pohádkami, které si sám píše, protože je spisovatel a maluje, protože je malíř. Ale, tvrdá, normalisovaná realita´ je, že mi knížku odmítli, hru nepřijali, cesty do ciziny už po třetí zamítli. Co tedy? Musím čekat, ale nevím na co... Jediné o čem vím, že čekám, že se sejdeme tu a tam či onde. A přece stavím dům a přece tvrdohlavě sháním peníze na živobytí a přece se rvu o sebe se sebou…“ 24. 4. 1971: „Píši, abyste věděla, že ještě jsem. Všichni předstíráme dobrou náladu. I mně se to někdy podaří. Ale stavím, píši a kreslím... do šuplíku. “
2.9.1971: „– jsem teď na celé září přednostou vlastní domácnosti, protože k našemu překvapení, moje žena dostala výjezdní doložku a bude celé září v Paříži. Protože syn je na vojně, tak není nikdo, kdo by mne do Bratislavy dovezl vozem. Snad byste mohla vy přijet sem řekněme kolem 20 září… Teď jste vzpomínka, která se denně vrací. Buďte hezká a usmívejte se. V zimě se doufám přestěhuji… do nového svého bytu v našem domečku. Musíte pak přijet na návštěvu.“
Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
Září 1971: „Nevím, kdy přijedu. Nepište mi. Nejsem v dobré kondici. Mám starosti. Mám jít teď někdy k prověrce. Držte mě palce.“
Červenec 1972: „Už je to snad dva roky, nebo dvě století nebo dvě tisíciletí, co jsem vás neviděl. Kreslím si vás v Praze nebo v Bratislavě, ale už mi mnoho chybí do přesné podoby vašeho milostného půvabu a pozadí obrazu v barvách prostředí, ve kterém žijete, dnes bych už asi nedovedl namalovat. Dělí nás dlouhá mlčení a trampoty života na zapřenou. Jsem určen k zapomnění. Pracuji pro zásuvku svého stolu. Můj mladší syn už čtyřikrát udělal přijímací zkoušku talentovou na čtyři různé vysoké školy s vyznamenáním, ale nebyl přijat, protože nese mé jméno. V těchto znepokojených časech jsme dostavěli dům, došly nám peníze a zbyly dluhy. No prostě hromadily se obtíže a vršila zlá vůle, až jsem jednoho dne dostal těžký infarkt. Lékaři dva dni nevěděli, zda mne mohou zachránit. Zda vás ještě v životě uvidím. Dlouho jsem ležel v nemocnici. Moc dlouho, ale už jsem zase v naší chalupě v horách a daří se mi lépe. Přiznám se vám..., že jsem v těch těžkých chvílích čekal váš dopis. Nevím proč, vždyť jsme si slíbili, že budeme mít své společné tajemství a nebudeme si psát… Takové jsou ty poslední kapitoly života. Jsem starý, likvidovaný umělec a spisovatel v přísné rekonvalescenci… Nejsem sentimentální, nemyslete si, že sám sebe lituji anebo že si stěžuji. To ne. Chodím na důvěrné schůzky se vzpomínkami na krátké krásné okamžiky, tváře a úsměvy, které čas od času prosvítí stránky mých pamětí, které píši ač vím, že nikdy nemohou vyjít... Napište mi…“.

Nedávno jsem se dotázal Martina Hoffmeistera po osudu pamětí: „Paměti AH nevyjdou, otec si je připravoval a sebral určité množství materiálu. Neuměl však sednout ke psaní bez tlaku termínů a smlouvy, a jelikož nakladatelství Československý spisovatel veškeré smlouvy vypovědělo, tak paměti zůstaly jen v plánech, osobně si myslím, že to je nenahraditelná ztráta, protože otec byl svědkem mnoha dějinných proměn a událostí, poznal spoustu lidí a dovedl dávat věci do souvislostí.“

11.11.1972 odborářský deník PRÁCE otiskl článek „Socialistické pozice opustili již před r. 1968 – Oč vlastně usiloval prof. Hoffmeister a jemu podobní“. V textu chybí jakýkoli konkrétní důkaz o destrukcích „advokátů umění manipulujících se socialistickým uměním a kulturou.“ Jediná „fakta“ o provokacích proti režimu totiž „zachraňuje“ kontrarevoluční poštovní známka: „Útočili na Sovětský svaz, jako pan Hoffmeister návrhem na známku s portrétem Gorkého, znovu útočili na socialismus… Pojišťovali si své mocenské pozice i pro případ destrukce socialismu. Proto např. vznikl onen návrh známky Gorkého plačícího v ruské krajině – provokace prof. Hoffmeistera v kontrarevolučním roce 1968.“ Na stupiditu článku jsem dost nepříjemně upozornil šéfredaktora Práce M. Novotného - ale neměl bych se mu snad omluvit? Ostudný článek byl otištěn pod tlakem a na pokyn pracovníků ministerstva vnitra. Autory pamfletu byli tři policejní důstojníci, které šéfredaktor nikdy neprozradil. Třeba se také změnili. Nevím. Vracím se k detailům ne proto, že bych případ pokládal za důležitější než osudy jiných známek, které o sobě vyprávět neumějí nebo nechtějí. Pan šéfredaktor mne bez přerušení vyslechl: Gorkij nepláče kvůli vstupu vojsk. AH návrh známky dokončil před 21. srpnem, rytec Schmidt předal její rytinu tiskárně 31. května. Gorkij nepláče ani nad Pražským jarem; použitou kresbu Gorkého na známce vytvořil AH v Moskvě jako člen delegace čs. spisovatelů na kongresu sovětských spisovatelů již v roce 1934! (viz obr.)

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
K pochopení symboliky charakteristické slzy jsem mu ocitoval Erenburga: „Gorkij plakal, když mu Jesenin recitoval verše… slzy dojetí jsem v jeho očích zahlédl nejednou, utíral si kapesníkem oči…“ Když se šéfredaktor vzpamatoval, požádal o oddychový čas. Jedenáct dní od zveřejnění článku se zástupce šéfredaktora „omlouvá za zpoždění nápravy článku“, ke kterému nikdy nedošlo. Ba právě naopak. Anonymové z vnitra v centrálním časopisu svého ministerstva bez zábran AH lživě pomlouvali: „Hoffmeister po dlouhá léta ovládal tu nebo onu část kultury. Řídil ji pomocí svých dobře rozmístěných přátel… Vystupovali jako největší borci za socialismus s lidskou tváří, najednou zase provokovali dělnickou třídu… jako Hoffmeister svým návrhem známky s portrétem plačícího M.Gorkého,… Byli smeteni dělnickou třídou. A když moc ztratili, teď pláči.“ Tímto nečekaným přechodem od suverénní pitomosti k naprosté demagogii vešla šedesátihaléřová známka na počest Gorkého do historie zvláštního druhu. V tažení proti poraženému politickému odpůrci AH si ji jako dar věnovala tajná policie (ke čtvrtému výročí emise).

Popisuji události, o kterých AH, ještě měsíc před tím, než mi 9.10. 1972 napsal, vůbec nevěděl. Zatímco o své a stejně tak o Lamačově „revizionistické agresivní aktivitě“ proprané na normalizačním sjezdu výtvarníků 20.12. 1972 už četl. Zbývá poslední dopis AH - 4.6.1973: „Chtěl bych několika svým přátelům ukázat své nové koláže z let 1972 a 1973. Těšila by mne Vaše návštěva v 16 hodin kterýkoliv den, od 11. června 1973 do 21. června Praha 1 – Malá strana, pod Bruskou 8, /Myší díra/, tel 53 86 40, 53 87 21. S pozdravem Adolf Hoffmeister.“ 27. 7. 1973 nese datum smuteční oznámení: „24. července 1973 zemřel v Říčkách, v klidu noci a spánku Adolf Hoffmeister“. Pabla Picassa přežil o čtvrt roku.

Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živelZpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živelZpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
Zpravodaj 1/2008: Adolf Hoffmeister – sběratel a tvůrce známek, světoběžník a nebezpečný živel
Česká pošta dala do oběhu emisi známek Osobnosti Osvobozeného divadla v roce 1995 u příležitosti 70. výročí založení Osvobozeného divadla. Tvoří ji karikatury hlavních protagonistů, které nakreslil Adolf Hoffmeister pro plakáty Osvobozeného divadla nebo dobový tisk. Známky výtvarně zpracovala Klára Istlerová, pro rotační ocelotisk vyryl Václav Fajt. Aršík byl tištěný dvoubarevným ofsetem (bez rytiny). Jednalo se o první ofsetové známky, pocházející z PTC. Do té doby zajišťovaly ofsetový tisk známek jiné tiskárny (VSP). PTC neměla možnost takové známky perforovat. Aršík byl perforován na stroji Bickel, perforující známky tištěné technikou OTp nebo kombinovanou technikou OTp + OF.
autorem dodatku Josef Fronc


Autor: Rudolf Fischer | 30. 3. 2009

Komentáře

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223