Zpravodaj 1/2006: ZAPOMENUTÉ VZPOMÍNKY k portrétu Josefa Lieslera

V zapomenutelnosti vzpomínek zůstává i neznámé poznání. Vše podstatné o Josefu Lieslerovi již bylo zaznamenáno. V záplavě bohaté bibliografie je nač vzpomínat.

Skoro se obávám, že tyto oživlé vzpomínky mohou působit poněkud neprůhledně. Nepodobají se navyklému zamýšlení o umělci. Při zpětném pohledu je to stále zřejmější. Šíři našich osobních vztahů pohltilo téměř sedmačtyřicet roků. Nejdéle – 28 let – nás pojila spřízněná služba ve prospěch poštovní známky. Potažmo 5 let předtím nás sblížilo partnerství v polygrafii, a později – vlastně donedávna – přátelské kontakty pamětníků. Dokládá to i naše korespondence. Po celou dobu čímsi základním, čím Liesler stvrzoval svou člověčinu, bylo jeho úžasné vypravěčství a moudrost s humornou úsměvností. A noblesa. Obzvláště v posledních letech střežil svou výsadní pozici komentátora vlastního díla. Břitký glosátor sebe sama a nahrávač všem sdělovacím médiím. Vstupoval do dějů svého dlouhého života poskytováním rozhovorů, besedami i vlastními texty. Ale neměl zapotřebí se propagovat vychytralou propagací své osoby.

První podivností a „protipólem“ dosažené stupnice Lieslerovy popularity do roku 1968 bylo přehlížení a faktické nedocenění jeho známkové tvorby. Kromě žurnalistické publicity z tiskových konferencí, pořádaných vydavatelem k 38 Lieslerovým emisím, kdy už měl náskok před ostatními tvůrci známek, umělecká kritika tuto část jeho práce ignoruje. Dlouho trvalo, než bylo pochopeno, že je také výrazným mistrem v tomto výtvarném oboru. O této profesi, která teprve později byla rovnocenně uznána jako plodné umění na objednávku, se vědělo a psalo pramálo

1/. Ke cti tomuto druhu užité tvorby a historického vymezení pojmu umění poštovní známky u nás přispěli odborníci a teoretici z okruhu emisní činnosti vydavatele cenin. A zůstává faktem, že premiéru o uměleckém profilu známkové grafiky Josefa Lieslera přinesl časopis filatelistů

2/. V praxi to mimo jiné potvrdila elita českých a slovenských výtvarných umělců a vydobytá uznání o hodnotách československých známek v zahraničí. Psal jsem o zdánlivé jednoduchosti, s jakou se mnozí umělci vypořádávají s poštovní známkou a její výtvarnou zkratkou, která je pro její moderní pojetí zjevem již příznačným. Tato jednoduchost vzniká stylizací složitosti, kdy zestručnění je také určitým projevem nedůvěry v malý formát známky a v její sdělovací možnosti. Rozdíly existovaly v obsahu i ve formě. Dejme tomu Švengsbír, všestranný tvůrce známkové grafiky, předváděl své záměry zadávaných témat podle konkrétních modelů (mosty, motýli, architektonické skvosty, domovní znamení a portály, apod.).

Naproti tomu Lieslerovy modely? Pokaždé jiný a objevný. Básnická fantazie složitých myšlenek a grafických nápadů, obsahově náročnější, filosofičtější a abstraktnější, a také s plným barevným a kresebným vyjádřením. Na první pohled a pro naše vnímání trochu přeplněné množstvím motivů, plných tvarů, těkajících z rohu do rohu, pro Lieslera pokaždé příliš malinké plochy. Porovnejte jeho výtvarná podobenství námětů, například Světový rok boje proti kolonialismu, rasovému útlaku, fašismu a apartheidu, Mezinárodní hydrologická dekáda, Výstava poštovních známek Brno 74, Boj proti kouření, 35.výročí OSN, Kongres OSN ve Vídni – Unispace 82, nebo Mezinárodní lety Interkosmu, Památník písemnictví v Praze, Olympiáda v Mexiku, a další náměty s básnivě vymyšlenými modely.

Tehdy také málokdo věděl, že byl básníkem i literárně. Tou dobou – od 1. prosince 1967 po zadání série olympiády v Mexiku – jsme se setkávali v jeho atelieru na rohu Malostranského náměstí a Mostecké ulice několikrát v týdnu. Navštívili jsme spolu Piccasovu výstavu v Mánesu a připravovali stať Lieslerovo vyznání a pozvání ke světové výstavě PRAGA 68. Častokrát se rozpovídal: „Rád píšu, a básničky taky“. Jednu měl dokonce na desce a tak jsme naslouchali. „Ptáčku můj ve hnízdech svatého Floriánka hnízdící/ skleničko má převrhnutá, víno z ní nedopité/ vodičko má ve zpěvech lásky plných ulpívající/ lodičko má za času lásky vyplouvající/ má žlutá žárlivosti…“

Když Pepího přátelé vzpomínali jeho sedmdesátin 3/, Miroslav Horníček napsal: „Je jedním z mých malířů. Ale čím – ptám se – čím se stává malíř „našim“? Tím, že odpovídá zkušenosti našeho zraku a že ochotně potvrzuje ve svém díle to, co vidíme i my? Malíř vidí to, co jiní nevidí. A tam, kde to vidí svým způsobem a kde to svým – nezaměnitelným – rukopisem sděluje, stává se i naším“. Josef Herčík si zas přál, „aby ministerstvo spojů Lieslerovi zadalo známku většího formátu s volným tématem, aby mohl vytvořit svou nejkrásnější známku a já ji mohl vyrýt“. Sám jsem přispěl úvahou o secesi, kterou mnozí zatratili pro její ornamentálnost a přebujelou dekorativnost, i na poštovní známce. Josef Liesler však prokázal, že ornament tvoří vlastně grafičnost známky, jež plyne z organického spojení jejích výtvarných složek, z logiky a důslednosti pojetí, shodného s propracováním.

V Lieslerových návrzích vidíme právě onen souhrn určující grafičnost, spolurozhodující o jejich nepřetržité oblibě. Vládne v nich složka ornamentální a dekorativní, s osobitými nuancemi kreslířského rukopisu, prostoupeného barvou. Liesler jimi známky nezdobí, ale zvýrazňuje, co chce vyjádřit. Proto je asi lépe tyhle známky prohlížet a střádat, než je posílat na dopisech. Nejlepší je zřejmě – pokud jich máme dost – mít je pro obojí. Nevybíral jsem je přesně ani neřadil. Stačilo potvrdit objednávky a realizace, určené naléhavostí doby i okamžiku, jak prostě prošly naším i Pepího životem. Ale položíte-li všechny známky vedle sebe, uvidíte, že to je jeden jediný kvas, ve kterém nekončí toto služebné umění – vyžadující občas jistě velmi pokorné podřízení zásadám produkce – ze kterého vyrůstá nejen široké sdělení, ale s ním i jejich tvůrce, prožívající s námi dějinné chvíle. Protože doba i lidé si vždycky vybírají svoje básníky a malíře. Lieslera jsme si vybrali už dávno, protože je Malíř i Básník, který kreslí a básní krásné známky.

Nepříliš radostným srovnáním ovšem zůstává, že první umělecké monografie, jejíž předmluvu si Liesler o sobě napsal sám, se dočkal až k jubileu svých 76 let! 4/ Dnes už je dostatečně prokázáno, že trvale nepomíjející kouzlo Lieslerovy tvorby strhlo pozornost i na prestižní umění poštovní známky. I jeho ukončenost života před třiadevadesátkou to mnohonásobně potvrdila. Dokonce v posledním rozloučení přítele Vladimíra Preclíka ze Spolku Mánes, koncem srpna 2005 ve Strašnickém krematoriu, dospěl i kumšt známky k podobenství nejvyššímu 5/.

I v odeonské monografii Simeony Hoškové, kde naznačený mýtus Lieslerovy poštovní známky dokumentují pouze seznamy udělených uznání a cen, včetně vyjmenování tematických okruhů emisí - což nepatří mezi malířovy zásluhy a tvůrčí inspirace jejich výtvarných realizací – chybí jakékoliv autentické hodnocení či vlastní autorčiny kritické rozbory. Chybným mýtem se známky stávají ve chvíli, kdy výtvarná teoretička riskuje neověřenými údaji nebo když je nekriticky opakuje z převzatých pramenů. Pomiňme, že první Lieslerova známka nevznikla roku 1974. Horší je tvrzení, že „Lieslerovy návrhy na známky přepisovali grafici Josef Herčík a Jindřich Schmidt“. Je a není to pravda. V měnících se poměrech v průběhu let 1947 – 1988 se zrodilo 98 lieslerovských známek, a rylo je deset rytců: Herčík (26), Schmidt (23), L.Jirka (14), Ondráček (11), Mráček (8), Housa (6), Švengsbír (4), Roule (2), Goldschmied a Fajt po jedné rytině. V rozhovoru pro Český deník 6/ oslavovaný osmdesátník zavzpomínal: „Začal jsem se známkami v pětačtyřicátem roce“, což je vyloučené. „Nějaký pan Zavřel u mne objednal vůbec první známku, kterou jsem dělal - byla k mezinárodnímu studentskému kongresu“. Šlo o I.světový festival mládeže 1947. (Jaromír Hořec to v Lidové demokracii nesmyslně přetlumočil: „Začal vytvářet československé známky záhy po květnu 1945 – první jeho známkový návrh zobrazil mezinárodní festival mládeže v roce 1947“.) V zápětí dotazovaný Liesler líčil složitost situace po osmašedesátém roce a význam ceny za nejkrásnější známku v roce 74, která - podle redaktorky – mu „asi dost pomohla.“ „Je tomu tak „ – potvrdil - „bylo to jediné, co jsem mohl dělat. Byl jsem tehdy dvakrát za sebou předsedou známkové komise na ministerstvu. A i tam zřejmě – jako všude – dostali dispozici, co všechno nesmím dělat. (Složil jsem stranickou legitimaci a odmítl likvidovat jako jeden z pěti vybraných členů starý Svaz výtvarných umělců, a tím jsem z něho vypadl. Od té doby jsem podle příkazu ÚV nesměl dělat ilustrace, výstavy...prostě jsem neexistoval.) To, že jsem tuto známku vytvořil a dokonce za ni byl vyznamenán mi morálně velmi pomohlo. Navíc, kdybych v té době neměl mezinárodní pocty, asi by se byli pokusili mě úplně utopit.“

Co si s takovým vzpomínáním dnes počít? Oživená paměť neznamená záludnost a nikomu nekřivdí. Nebylo by objektivní zamlčet, že předsedou komise známkové tvorby na ministerstvu spojů v letech 1965 – 1968 byl Adolf Hoffmeister. Vystřídal ve funkci předsedy komise Josefa Lieslera (1963-1965). Liesler byl jejím členem již předtím, ale tehdy práci v komisi zanedbával.

Nebylo ovšem samozřejmostí, že Hoffmeister zůstal předsedou ministerské komise i v období 1968 –1970! Tehdy již jako zkompromitovaný, od roku 1969 z politických důvodů zakázaný, všech funkcí zbavený a vyloučený revizionista a kontrarevolucionář. Hoffmeistera vystřídal Liesler (1970 - 1973). Vyvstává citlivá otázka. Proč se, na doporučení normalizační umělecké Rady ministra kultury Brůžka, stal opět předsedou? Dokonce i přesto, že zůstal umělcem bezpartijním? Cituji z oficiálního hodnocení: „Komise za předsednictví prof. Lieslera a 1. místopředsedy Jozefa Baláže sehrála významnou roli v konsolidačním procesu a v další anga-žovanosti ideového a výtvarného zaměření čsl. známkové tvorby“. Z druhé strany, vedle této absurdity, stačí si přečíst (viz obr.,) rovnou Lieslera - toho času ve švýcarském Schaffhausenu (4.9.1970) - tváří v tvář funkci, kterou nepředvídal: „Milý Rudolfku, právě jsem se od ženy dověděl, že mi chcete připnout šerifskou hvězdu. Funkci, jak jsem slíbil přijímám a už se nemůžu dočkat jak Vás tam všecky budu terorisovat. Do Prahy se vrátím ovšem až začátkem října až tady dodělám svou práci. Pěkně teda zdravím a líbám. Váš Liesler s chotí“.

Následně v naší komisi působil nepřetržitě i v dalších obdobích (1973 - 1975, 1975 - 1980).

Mezi neznámé záludnosti ze zákulisí kolem Lieslera patřila právě léta 1970 - 1971. Tehdy pocítil skutečné obavy z dogmatismu proti své osobě. Skrytá demagogie – a zřejmě i závist - působily mezi funkcionáři svazu výtvarníků. Týkaly se Lieslerových cest a prodeje obrazů na Západ, a především pobytů ve Švýcarsku: „Arbon Schweiz 3.8.1971. Milý Rudolfku, tak tady tvrdnu jako vězeň. Mám hausarest...Jsem divnej, už se těším domu. Holt dědek! Srdečně Váš Liesler, který má pocit, že je světem opuštěn.“ Potřebovali „důkazy“, jak ho dostat na index. Hodila se jim i známková tvorba: málo se politicky angažuje. Těžko se to vyvracelo. Totiž, do roku 1969 kromě jediné emise (Vítězný únor, 1958), mezi 39 Lieslerovými známkami nenajdete žádnou s politickým námětem. Pepí nepadl. Pro rok 1971 přijímá emise UNESCO k výročí Pařížské komuny a Boje proti rasovému útlaku, kolonialismu a apartheidu.

Nejúčinnější obranu jsme vymysleli známkami ke XIV. sjezdu KSČ, což skutečně pomohlo. Lieslera jsem o tom v jeho atelieru přesvědčoval dvě hodiny, další hodinu jsme uvažovali o jejich formě. Celkově tedy tato jediná změna „politického“ chování ve vztahu mezi Lieslerem a politickou mocí i dnes naplňuje zjištění, že další životní období do roku 1989 dopadlo pro něho úplně jinak, než se – včetně zmínky v rozhovoru s novinářkou – obával.

Zvláště vzhledem k jeho dedukci, že jsme na ministerstvu dostali dispozici, co všechno nesmí dělat. Na podobnou otázku jsem již obšírně odpovídal v časopisu Zpravodaj v květnu 2005. Dodávám: hlídací funkci v komisi – aniž bychom to tušili - zastávali prověření zástupci ideologicky obrozeného svazu výtvarníků. Nemohu nevzpomenout jejich jména 7/. Ale myslím, že Lieslerovi v ničem nebránili (naopak, Herčík s ním znatelně a výborně spolupracoval). Možná, že jim v tom zabránila úcta k nesporné osobnosti. Nebo jiný hodnotový žebříček jejich stranické ideologie. Mám teď také pocit, že ani toto srovnání není zcela přesné. Vždyť koneckonců – a to je pro Lieslerovo vítězství podstatné – celých 17 let, v rozmezí 1971 – 1988, se zázračně shodovalo s obnovením důvěry v umění poštovní známky - bez omezení a bez politických námětů! 8/ A také bez potřeby morální podpory za ocenění známky v roce 1974, jak si vymýšlel v odpovědi zvídavé novinářce 9/.

V rovině životopisných údajů malíře o prestižních ocenění každopádně vévodí dva akademické tituly; první ve florentské, druhý v Královské belgické akademii (Membre associé) – 1969 - jmenováním. Připadá mi dones nespravedlivé utajení v médiích, že čestným členem Akademie (Accademico onorario) ve Florencii byl totiž zvolen za známkovou tvorbu, a to již v roce 1964! Světová výročí UNESCO Michelangela Buonorottiho, W. Shakespeara a Galilea Galilei. Podle Jiřího Šetlíka: „Celá série přinesla osobité a ve známkové produkci světové i naší ojedinělá řešení daných témat, především řešení kompoziční, účinné posazení tvarů v prostoru i jejich spojení“.

Ze vzpomínání by nás u Josefa Lieslera pravděpodobně ještě měla zajímat jeho tvorba československých známek po roce1989. Nezávislá na ideologických kritériích. Málo již na tom záleží, ale obával bych se zkoumat skutečné příčiny toho, proč u vydavatele - bez závislosti na politických poměrech - jaksi demokraticky odpadla? A proč i v následujících šesti letech České republiky Lieslerova popularita i naděje svobodně tvořit poštovní známky jako by se rovněž rozplynuly? Na třiaosmdesátiletého nestora si vzpomněli emisí Ohrožený hmyz až v roce 1995.

Kvalita knihy memoárů – Adié Jolie 10/ je nedostižná a výjimečná i tím, že se Liesler k některým životním příhodám obrací zády. Vyšla v době, kdy jeho známková tvorba dosáhla jisté ukončenosti. Autorovo osobní svědectví vnímám daleko spíš skrze tu naroubovanou ideologii v souvislosti se „zapomenutými vzpomínkami“. Ta kniha v mnohém potvrzuje i můj nefiltrovaný obdiv a dlouho trvající lidskou spřízněnost s autorem. V memoárech - i když dost skrytě – vyznává celoživotní soužití s poštovní známkou. Ale v samostatné kapitole o její tvorbě vzpomíná pouze negativní zkušenosti se sběrateli a s odborníky, kteří mu vybírali podklady k námětům známek. A opět – k mému překvapení - čtu historkou o Zavřelovi: “Milej, ale vyplašenej úředník známkové tvorby na ministerstvu pošt, který chodil pilně na výstavy…svědomitě sbíral vědomosti o malířích, potřeboval to ke své funkci…Zavřel se bál, aby nebyl peskován od poštovní vrchnosti. Dlouho trvalo, než mi zadal další známku.“ Z tohoto úhlu pohledu však tehdejší postup vypadal docela jinak. Jarka Zavřel mu do roku 1962 zadal 14 známek (z toho 4 politické náměty). Přirozeně že nikoliv Zavřel, ale pravomocná komise soustavně, kromě úspěšného „nováčka“, vybírala Švabinského, Svolinského, Bendu a Švengsbíra, přednost měl i Lislerův profesor, C.Bouda. Nepochopil jsem ovšem základní volbu, která orientovala Lislerovy paměti. Onu jistou životní „filozofii“ s globální představou o tom, co on vidí a my ne.

Když jsme se setkali, jako občas v Divadelní kavárně u Tylova divadla, na můj zřejmě provokující dotaz začal mi tykat a s úsměvem odpověděl: „Podívej, Rudolfku, ve vyprávění o známkové tvorbě vzpomínám na neutěšené příhody. Na úspěšné známky, které se v milionech dostávaly mezi lidi, nevzpomínám. O tom a jak jsme to dělali, se vědělo. Ostatní bylo samozřejmostí v naší partě, jejíž součástí byls i ty – a dřív, než jsme spolu dělali známky. A ouřada jsi nebyl. Máš to i písemně“. A tak jsme pokládali za vhodné zveřejnit tyto zapomenuté vzpomínky, kterých se Jolio-Pepí už nedožil.

Rudolf Fischer

Poznámky

1/ Uměnovědná teorie a historie se hlouběji a cílevědoměji poštovní známkou nezabývala. Existovaly výsledky ojedinělých zájmů, nikoli však ucelené práce, rozbory a hodnocení, - ačkoliv pokusy vznikaly od samého počátku vydávání československých známek. Především V.V.Štecha, Antonína Matějčka a Karla Štiky. K nim i zajímavé postřehy Emila Pacovského, Josefa Čapka, Miroslava Rutteho a dalších. Vystupovali jako předchůdci ucelenější teorie známky u nás. Viz. Rudolf Fischer, Ke dvěma teoriím o poštovní známce (k rozvoji teoretického myšlení o známce a filatelii), Sborník Poštovního muzea 1980 + Některé problémy teorie a praxe známkové tvorby a její služebnost, Sborník PM 1981

2/ Rudolf Fischer, Lieslerovo vyznání a pozvání, Profily, Filatelie 5/1968, s. 120 –121

3/ Sborník k umělcovým sedmdesátinám (který jej doprovodil osmi kresbami), připravil Ladislav Loubal, vydal Spolek sběratelů a přátel exlibris v Praze v roce 1982

4/ Simeona Hošková, JOSEF LIESLER, Umělecké profily, Odeon, Praha 1988

5/ Zaznamenávám smutnou maličkost.S Bedřichem Housou jsme si uvědomili, že z rytců známek, kromě Jiřího Boudy, nepřišel se rozloučit nikdo z těch, kterým Liesler pomohl k životnímu povolání. Je v tom kus nechtěné ironie. Dá se to vysvětlit. Omluvit sotva.

6/ Poštovní známka a Šok v Louvru Josefa Lieslera (u příležitosti výstavy v Poštovním muzeu), Český deník 7.5.1992, ptala se Libuše Hofmanová

7/ Jaroslav Chudomel a Josef Herčík

8/ Pokud bychom za „politický“ námět nepovažovali 35.výročí založení OSN 1980

9/ O vyznamenání čs. známky 1,20 Kčs ze série UNESCO hydrologická dekáda 1974 jsme se dozvěděli v červnu 1975. Hodnocení otiskl časopis il Collezionista Italia Filatelica 17. května 1975, jako výsledek čtenářské ankety o nejlepší známku světa. Z celkového počtu 11 977 hlasů naše známka dostala 1525 hlasů, čímž se v pořadí 61 vybraných známek z 61 zemí Československo ocitlo na prvním místě. Informoval jsem o tom ČTK a novináře na tiskové konferenci 20.6.1975. A samozřejmě že doplnil o uznání tvůrcům známky - Lieslerovi a Mráčkovi. Ti pak byli mimořádně oceněni při udílení ceny ministra spojů za nejlepší známku roku 1975.

10/ Josef Liesler, Adié Jolie, nakladatelství HAK, v Praze 2000. Jolie je složenina počátečních slabik Lieslerova jména, tak mu po francouzsky - „žolí“- říkali jeho přátelé; pro jiný okruh přátel byl Pepím.