Vídeň válečná filatelistická

Datum vydání: 24. 8. 2011


Začněme na místech nejvyšších – přímo na tehdejším Ministerstvu války (Kriegsministerium). To se nacházelo ve vládní budově „Regierungsgebäude“ (obr. 1a) situované přímo na Ringstrasse nedaleko sídla Poštovní spořitelny (zde můžeme lehce navázat na trasu prošlou na stránkách Postilióna). Objekt postavil architekt L. Baumann v létech 1909-13. Jednalo se o skutečně gigantický projekt – budova má více než 300 000 m2 a během první světové války v ní pracovalo více než 2 000 vojáků a důstojníků !



Obr. 1b – lístek odeslaný důstojníkem sloužícím na Ministerstvu války roku 1917


Obr. 1c – služební obálka bývalého rakousko-uherského Ministerstva války v likvidaci z roku 1920

Pouze o dvě ulice dále na adrese Vordere Zollamtsstrasse 9 (obr. 2a) sídlila Námořní sekce (Marinesektion), která zajišťovala zejména styk námořnictva s  Ministerstvem války a lobovala ze jeho zájmy v rámci státní správy. Výkonné vojenské velení námořnictva se nacházelo především v Pule a dalších jadranských přístavech.





Obr. 2b – pohlednice odeslaná roku 1912 z námořního detachementu v Pekingu na příslušníka lodi SMS Franz Joseph kotvící v Šanghaji (jednotky dislokované v Číně po boxerském povstání)




Obr. 2c – pohlednice zaslaná roku 1917 z Vídně námořníkovi člunu 27 do Puly, Chorvatsko

Ve své snaze podporovat rozvoj válečného námořnictva nebyla Námořní sekce osamocena. Již roku 1904 přišel rada Vladimír Kuk s návrhem vytvořit veřejnou organizaci podporující námořnictvo. K jejímu založení došlo v témže roce, od roku 1907 se jmenovala Österreichischer Flottenverein a roku 1908 obdržela čestný patronát od arcivévody Franze Ferdinanda. To pomohlo jejímu rychlému rozvoji, takže v roce 1914 měla již více než 30 000 členů. Flottenverein existoval až do roku 1919, po prohrané válce a rozdělení rakouské flotily mezi vítězné velmoci neměl již místo pro své uplatnění. Organizace sídlila na adrese Schwarzspanierstrasse 15 (obr. 3a) v domě, kde zemřel roku 1827 známý hudební skladatel Ludwig van Beethoven. Jednalo se o organizaci vpravdě mezinárodní, mimo poboček na území vlastního Rakousko-Uherska (na našem území v Brně, Českých Budějovicích, Chebu, Františkových lázních a Mostě) provozovala zastoupení i v Německu, Nizozemí, Egyptě, Španělsku, Řecku, Rumunsku, Itálii či Belgii. Na podporu své činnosti vydával spolek mimo jiné pohlednice (obr. 3b) prodávané členům a veřejnosti. Propagace námořnictva však probíhala i dalšími způsoby: jména významných lodí nesly dokonce i vídeňské ulice … . Příkladem je loď Custoza (Albatros; obr. 3c) sloužící v rakousko-uherském námořnictvu v létech 1872 – 1920 než byla předána Itálii ke sešrotování. Její jméno nese ulice ve 3. vídeňském okrese (obr. 3d).




Historickou vídeňskou vojenskou budovou je Arsenál vybudovaný v létech 1849-56. Od roku 1891 zde sídlí výborné Vojenské museum (Herresgeschichtliche Museum) mapující vojenské dějiny Rakouska od historických dob až do současnosti (jeden sál je věnován i první světové válce). V době první světové války se v objektech arsenálu nacházela kasárna a muniční továrna, od roku 1918 pak dokonce ocelárna. Celkem zde pracovalo na 20 000 vojáků a civilních zaměstnanců, jeden z nich byl příjemcem zásilky odeslané roku 1916 vojákem bojujícím na frontě prostřednictvím polní pošty č. 90 (obr. 4).



Válečná zranění a hrůzné dopady války na civilní i vojenské obyvatelstvo přiměly Švýcara H. Dunanta roku 1859 k výzvě vedoucí k založení Mezinárodního červeného kříže. Tato jeho idea vznikla po strašlivé bitvě u Solferina svedené mezi rakouskými a francouzsko-italskými jednotkami v rámci bojů o udržení Lombardska v rámci Rakousko-Uherska. Rakousko přistoupilo k mezinárodní Ženevské konvenci (podepsaná 1863) roku 1866 a vlastní Rakouský červený kříž byla založen teprve roku 1880 (obr. 5a: sídlo Rakouského červeného kříže na ulici Wiedner Hauptstrasse 32). Záslužná činnost této organizace vedla k udělení Nobelovy ceny míru Mezinárodnímu červenému kříži roku 1917.

Příkladem záslužné práce členů Červeného kříže byla organizace zdravotní péče pro zraněné vojáky nejen na území vlastního Rakouska, ale i přímo ve válečných zónách (obr. 5b). Aby se lékaři a další zdravotní personál dostali co nejblíže ke zraněným, provozoval Červený kříž dokonce nemocniční vlaky (obr. 5c). Neméně záslužnou činností bylo zprostředkování výměny zpráv mezi znepřátelenými válčícími stranami, které bylo využíváno zejména pro dopravu korespondence válečných zajatců (obr. 5d/e) či převody peněz zajišťující prostředky k přežití těchto osob.



Obr. 5b – dopisnice odeslaná z vojenské nemocnice v haličském Rzeszowě roku 1916


Obr. 5c – lístek polní pošty poslaný z nemocničního vlaku č. 52 pobývajícího toho času ve Vídni (1917)


Obr. 5d – zajatecký lístek Červeného kříže odeslaný rakouským vojákem propuštěným z ruského zajetí roku 1918 po návratu na )zemí Monarchie


Obr. 5e – zadní strana lístku informujícího o nejasném osudu zmizelého příbramského vojáka a uvedením adresy jednoho z pracovišť ČK (1916) v ulici Stock-im-Eisenplatz 3

Červený kříž však nebyl jedinou organizací pomáhajícím poškozeným a potřebným během první světové války. Mimo jeho strukturu vznikaly různé nezávislé a dobrovolnické sbory poskytující sociální čí zdravotnické služby vojákům i civilnímu obyvatelstvu. Ukázku takovéto služby najdete na obr. 6a. Zde se jedná o lístek odeslaný z dobrovolnické nemocnice zřízené na některém z vídeňských nádraží (přesná lokace je bohužel vzhledem k vylomení názvu nádraží z razítka nemožná). Pro léčení zraněných byly využívány nejen existující zdravotní ústavy, ale často byly zřizovány i provizorní nemocnice či sanatoria. Vznikaly dokonce i v tak idylických zónách Vídně jakou je Grinzing (19. obvod; obr. 6b-c). Příkladem jiného léčebného zařízení je „Barackenlager“ v bývalém 20. okrese města Vídně (obr. 6d).





Mezi méně vítané činnosti zajišťované Rakouským červeným křížem bylo provádění cenzury zásilek zajatců. Přesto na počátku první světové války tuto činnost Červený kříž vykonával (a to nejen v Rakousko-Uhersku, ale např. i v Itálii). Příkladem je zajatecký lístek ze Srbska na obr. 7a prošlý roku 1915 vídeňskou cenzurou Červeného kříže. Po mezinárodním skandálu a nátlaku řady států rozhodlo nakonec rakouské politické vedení o vyvedení cenzury z činnosti Červeného kříže a pro její výkon byla zřízena samostatná organizace nazvaná „Gemeinsames-Zensur-Nachweise-Büro“ (GZNB), která měla své pobočky ve Vídni a Budapešti (obr. 7b; lístek cenzurovaný vídeňskou expoziturou GZNB v roce 1916). Že se nejednalo o malý úkol dosvědčuje i množství budov v centru Vídně, které tato organizace využívala. Jako příklad můžeme uvést nemovitosti na adresách Brandstätte 9 (obr. 7c), Graben 17 (obr. 7d), Jasomirgottstr. 6 (obr. 7e) či Fischhof 3 (obr. 7f). A jak je vidět na fotografiích jednotlivých budov, byly předmětné stavby velmi prostornými objekty !







Zajatci však nepředstavovali jen masu nepřátelsky naladěných mužů, které je nutno hlídat. Poměrně brzy si rakouští představitelé uvědomili potenciál zajatců jako skupiny osob, kterou lze ovlivnit ve směru žádoucím pro rakouskou politiku. Proto začaly vojenské orgány vydávat časopisy pro zajatce. Příkladem může být periodikum „Nedělja“ , jehož redakce sídlila hned proti Ministerstvu války (Georg-Koch-Platz 3; obr. 8a).



Z osob polské a ukrajinské národnosti se dokonce podařilo vytvořit prorakouské vojenské jednotky nazvané „Polnische Legion“, resp. „Ukrainische Legion“. Ty byly nasazeny na haličskou frontu, aby mezi místním obyvatelstvem šířily myšlenky podporující rakouskou válečnou politiku, zejména aby jejich boj proti Rusku místní obyvatelé vnímali jako vlastenecký čin hodný následování. Centrála Ukrajinského legionu sídlila ve Vídni nedaleko od budovy Flottenvereinu na adrese Lederergasse 20 (8. obvod; obr. 9a-b). Mimo tohoto vojenského velení vznikla i umělecká a propagační sekce Ukrajinského regionu působící v Goldschlagstrasse 108 (15. obvod; obr. 10a-b). Toto byla jediná budova, která se nedožila dnešních dnů – v létech 1998-99 byla na jejím místě postaven zcela nový obytný dům. Vzhledem k tomu, že uplynulo již 91. let od konce války, můžeme tuto bilanci považovat za úspěch !


Obr. 9a – lístek polní pošty Ukrajinského regionu odeslaný roku 1917 ze Sočské fronty



Obr. 10a – propagační pohlednice Ukr. legionu odeslaná ze Lvova roku 1918



Existence vzdělané komunity Ukrajinců ve Vídni automaticky přitáhla do města uprchlíky, kteří museli po porážce nezávislé Ukrajiny bolševiky (1919) uprchnout ze země. Ve Vídni se tehdy usídlila i exilová vláda Ukrajiny, která zde uvedla v létech 1919/20 do oběhu připravované vydání ukrajinských známek, které již kvůli své porážce nestačila vydat (obr. 10c).

Během války však nebyli vězněni jen váleční zajatci, ale i političtí odpůrci Monarchie, případně válečné politiky. Často mezi ně patřili představitelé slovanských národností Rakousko-Uherska rekrutující se z řad jeho inteligence. Rozhodně ale nesrovnávejme podmínky těchto vězňů s pozdějšími činy nacistů či komunistů. Přesto se věznění velmi negativně podepsalo na osudech zadržených osob a jejich rodin, zejména pokud došlo k jejich uvěznění kvůli pofiderním záminkám. Představitelé Rakousko-Uherska si bohužel neuvědomili, že tyto kroky radikalizují slovanské obyvatelstvo a výrazně přispívají k rozpadu Monarchie … .

Jako zástupce českých politických vězňů z doby Monarchie uveďme poslance dr. Aloise Rašína vězněného na vídeňském policejním ředitelství sídlícím na Hernaselgürtelu 6 a 12 (a sloužícím tehdy jako posádkové vězení). Dr. Rašín obdržel roku 1915 pozdrav od příznivce z Domažlic (obr. 11), na který vlastní rukou poznamenal datum přijetí zásilky. Vedle poštovní známky se nachází otisk místního cenzurního razítka. Jiným zatčeným vlastencem byl poslanec Václav Choc vězněný v budově Zemského soudu (obr. 12), který dostal roku 1916 odpovědní dopisnici, jejíž první část je vyobrazena na obr. 12a .





Válka se projevila i na místech, která bychom normálně s armádou nespojovali. Příkladem nám budiž zábavní park Prater, v jehož blízkosti se nacházelo vojenské ležení 9. pevnostního dělostřeleckého pluku jak dokládá obr. 13 pocházející z roku 1917.


Naopak ukázkou očekávatelné působnosti vojenských jednotek jsou Radeckého kasárny v ulici Rossauer Lände (nedaleko Ringu; obr. 14). Jednalo se o prestižní vojenskou základu přímo v centru města, kde armáda působí dosud – stačí srovnat lístek polní pošty z roku 1918 s celistvostí odeslanou rakouským MNO sídlícím v tomto objektu roku 2003.



Ačkoliv se nejslavnější rakouská vojenská škola nacházela mimo Vídeň (Theresianische Militärakademie in Wiener Neustadt), i vojenské školství bylo ve Vídni zastoupeno. Konkrétně vojenskou akademií císaře Franze Josepha I zřízené v zeměbraneckých kasárnách v ulici Boerhaavegasse 13-15 ve 3. obvodě (tzv. Kadetka ; obr. 15). Vídeňská škola však přežila první světovou válku jen o několik měsíců, již roku 1919 byly obě budovy přeměněny na zdravotní a internátní zařízení.


Obr. 15 – pohlednice adresovaná zaměstnanci vojenské akademie roku 1917

Naše putování je u konce. Z ministerstev jsme došli až do vězení, z pracovišť cenzury do školy. Vídeň jsme prošli od počátku války v roce 1914 až do jejího trpkého konce v roce 1918. Nechci již dále napínat Vaši trpělivost, takže svůj miniseriál zakončím pouze tímto konstatováním: ačkoliv od konce války uteklo již více než 90 let, všechny vídeňské ulice nesou stále stejná jména a původní adresy jsou tedy snadno dohledatelné ! A to bez ohledu na to, že Rakousko má obdobně turbulentní historii jako my, na rozdíl od našich zvyklostí se zde nemění názvy ulic při každé změně režimu. Zkuste si vzít plán císařské Prahy a porovnat ho se současnou mapou centra města – skoro nepoznáte, že se jedná o stejné místo. Doufejme, že i naše přejmenovávací mánie již skončila a případný autor hledající vojenské i jiné budovy v Praze nebude před prací v terénu nucen trávit týdny a měsíce v archivech při porovnávání starých a nových uličníků.

Bibliografie:
Flottenverein http://www.marineverband.at/geschichte/flottenverein.htm
Červený kříž http://www.roteskreuz.at/

Autor: Lubor Kunc
lubor.kunc@seznam.cz

Vytištěno ze serveru http://www.infofila.cz