Slečno, tady je burza známek

Datum vydání: 21. 4. 2017


„Slečno, ale tady je dneska burza známek!“ Touto větou mě vítá muž jdoucí ven si zakouřit, jen co jsem strčila nos do atria Kulturního domu Barikádníků při své první výpravě na filatelistickou burzu.
„Já vím, proto sem jdu,“ odvětím trochu nechápavě. Proč mi to říkal, a proč tak varovně?

Důvod jsem pochopila až o dveře dál, když jsem narušila do té doby čistě pánskou společnost vytvářející po místnosti černošedohnědé skupinky. Oděna v růžové a minimálně o dvacet let mladší než naprostá většina přítomných zapadám mezi místní filatelisty asi stejně snadno jako divizna do svazku fialek.
Ještěže jsem vždycky měla neobvyklé koníčky a dokážu ignorovat pozornost okolí. Přesto si umím představit, že jiné dámy navštívivší toto místo raději kvapně zmizí po prvních deseti minutách, kdy cítí na zátylku alespoň tři zvědavé páry očí.
Ve snaze vmísit se do davu přistupuji k prvnímu stolku.

„Dobrej, slečno. Vy sbíráte známky?“ zahlaholí muž skrytý za sloupcem alb.
„Dobrý den. Tak jako začínám,“ pípnu nesměle.
„Co sháníte?“
„Spíš jsem se přišla podívat, jak to chodí, a třeba mi něco padne do oka,“ vysvětluji jako ještě tolikrát poté. Stejně tak jako ještě šestkrát odpovídám na otázku Vy sbíráte známky? vyslovenou udiveným hlasem.
Marně přemítám, proč mají potřebu se ptát. Člověk přehrabující se známkami tak obvykle nečiní v náhražce návštěvy poštovního muzea. Pochopitelnější je mi přístup dvou prodejců tázajících se, co a pro koho sháním. Pomineme-li jejich mylný předpoklad, že mladá holka se tam vyskytne jen coby milující dcera/vnučka/přítelkyně shánějící dárek, alespoň jsem rozuměla logice té otázky.

„Dnešní děti nesbírají známky, a proto vědí kulový vůbec vo všem,“ dělí se se mnou o svůj názor rozšafný pán prohlížející známky u stejného stolku jako já. „Nás zajímalo, co je to za zemi, z který je ta známka, co je to na ní za ptáka, a tak jsme se naučili všechno od zeměpisu přes historii až po přírodopis. Dneska děcka jen sedí u počítačů a nevědí nic.“
„Když jsou zvídavé, dozvědí se to jinak, a když jsou ignoranti, známky je nezachrání,“ oponuji mírně a co nejrychleji otáčím listy alba, abych mohla co nejdříve utéci před jeho nezastavitelným rozjímáním o mladých. Spíš mě pobavil, ale s ohledem na věk většiny si zřejmě vůbec neuvědomuje, že kdybych si podobné věci brala, mohl by mě parádně urazit, neb do většiny jeho příkladů se mohu dosadit, a přesto si nepřipadám nevzdělaná a celkově duševně zakrnělá.

Zajímavé je, že podobný názor jsem si vyslechla už u předchozího stolku. Doufám, že se tyto názory nepřibalují ke známkám.
„Pojďte se podívat slečno, mám tady hodně známek s kytičkama. A tady jsou motýli,“ láká mě milý pán dost možná pamatující vznik pošty, který zcela správně odhadl, že jsem filatelistická barbarka, kterou zajímá hlavně estetický vzhled známky.
„Děkuju, podívám se, ale ještě úplně nevím, na sbírání čeho se vlastně zaměřím.“ Motýli jsou krásní, což o to, ale po chvíli už se mi míhají před očima. Ve větším měřítku jsou pro mě nezapamatovatelní. Kytek je zase tolik, že se mi vůbec nechce pouštět se do jejich cíleného sbírání.

Tato kombinace je mi nabízena ještě čtyřikrát. Zajímalo by mě, jestli je opravdu ženy tolik sbírají, nebo zda vypadám jako motýlová kytkomilka.
Popravdě řečeno by mi víc vyhovovala nějaká dětská verze výměnné burzy, která se víc než tím, co kdo chce, řídí prostě tím, co je k dispozici.
Ale něco si odnést chci, když už jsem tady. Jak si jen vybrat?
„Zatím všechno, ale mám ráda historii,“ dostávám spásný nápad při další otázce, co sbírám. Původně okamžitý nápad se mi postupně líbí víc a víc. Proč nepropojit dvě záliby? Alespoň než dostanu lepší nápad. Navíc se mi jeden ochotný prodejce nabídne, že se mi doma podívá, jestli nemá nějaké rytíře a podobně. Slibuji, že dám vědět, až se na burzu budu chystat příště, ale upozorňuji, že to bude až bůhví kdy.
Pro dnešní výběr mi stačí, co je k dispozici.

Takže si nakonec odnáším domů několik aršíků renesančních panovníků a staré plachetnice. Tedy, to by bylo vše, co bych si odnášela, kdybych se uměla ovládat.
Ale kdo by odolal těm sovičkám, že?

Autor: Aneta Redková

Vytištěno ze serveru http://www.infofila.cz