Potopení německé flotily ve Scapa Flow

Orknejské ostrovy jsou vzdáleny 16km od pobřeží severního Skotska. Celkem souostroví tvoří sedm desítek ostrovů, obydlených je však pouze dvacítka z nich a v současnosti na nich žije zhruba dvacet tisíc obyvatel.
V roce 1904 bylo rozhodnuto o stavbě nového vojenského přístavu právě na Orknejských ostrovech. Hlavním důvodem byl rozvoj německého námořnictva – Kaiserliche Marine - a doposud ne zcela dostatečně chráněný přístup ze Severního moře. Do té doby byly hlavní britské přístavy v blízkosti Lamanšského průplavu. Přístav nakonec vznikl ve Scapa Flow, ačkoliv původně se uvažovalo i o jiných místech na Orknejských ostrovech. Scapa Flow je vodní plocha obklopená ostrovy a z moře je přístupná pouze úzkými průlivy, což z ní dělá dostatečně velké a chráněné přírodní přístaviště.
Během první i druhé světové války se Scapa Flow stala hlavní námořní základnou britské Royal Navy.


V tomto přístavu byla také internována většina německého válečného loďstva, která sem připlula 27.listopadu 1918. K této internaci se Německo zavázalo v podmínkách příměří z  Compiègne z dne 11. listopadu téhož roku, jenž mělo vypršet 21. června 1919. Podle článku XXI o příměří nesměli Němci své lodě ničit. Velitelem internovaného loďstva byl jmenován kontraadmirál Ludwig von Reuter, jelikož vrchní velitel německého námořnictva admirál Franz von Hipper odmítl vést své lodě do internace. Členové posádek nemohli po celou dobu internace vystoupit na břeh ani navštívit jinou loď. Zásoby z Německa přicházeli dvakrát měsíčně, ale většinou ve špatném. Každý námořník dostával také příděl 300 cigaret nebo 75 doutníků na měsíc. Pošta byla cenzurována v počátcích pouze odchozí, později i příchozí.



Von Reuter původně předpokládal, že lodě (lekem 74) budou po podepsání mírových dohod navráceny zpět do Německa. Celá situace se však vyvíjela zcela opačně. Na mírové konferenci bylo rozhodnuto o odebrání německých kolonií, demilitarizaci základny na ostrově Helgoland a zavření Kielského průplavu. Dále bylo Německu zakázáno vlastnit ponorky a bylo mu dovoleno ponechat si pouze šest starých řadových lodí, šest lehkých křižníků, dvanáct torpédoborců a dvanáct torpédovek. Zbylé lodě, včetně rozestavěných a internovaných na Orknejích, se však staly předmětem sporů zda a jak si je dohoda rozdělí nebo jestli se potopí ve hluboké vodě.


Postupně však Von Reuter docházel k názoru, že po podepsání mírových smluv ve Versailles budou zbylé lodě rozděleny mezi země dohody. Nevěděl však, že příměří bylo prodlouženo až do 23. srpna 1919. Již tak ale měli Britové nachystány tajné plány na převzetí lodí nebo zablokování jejich odplutí po vypršení tohoto termínu, aby se zabránilo jejich ztrátě. V této souvislosti požadováno snížení počtu členů posádek na německých lodích. Celkový počet klesl od listopadu do jara 1919 z dvaceti tisíc mužů na zhruba čtvrtinu. V květnu se potvrdili von Reuterovi domněnky, když dozvěděl o možných podmínkách Versaillské smlouvy a začal připravovat plán na potopení v případě, že se nepřítel pokusí získat lodě bez souhlasu vlády. Přesné instrukce k potopení byly rozeslány všem internovaným lodím 18.června.


21. červan kolem desáté hodiny dopolední byl vydán rozkaz potopit všech 74 lodí vlajkovým signálem. Britové nic nepostřehli až do dvanácté hodiny, kdy se bitevní loď SMS Friedrich der Grosse začala stáčet na pravobok. Britské námořní síly se posléze vydali na místo, ale dorazili až kolem půl třetí odpoledne kdy na hladině zůstali už jen tři lodě. Jako poslední se potopil bitevní křižník SMS Hindemburg v pět hodin odpoledne. Britové se marně snažili palbou donutit německé námořníky k návratu na paluby lodí, ale střelba přinesla „pouze“ devět mrtvých, včetně kapitána SMS Markgraf, a 21 zraněných námořníků bez dosažení kýženého cíle. Britům se podařilo pouze odtáhnout na břeh bitevník SMS Baden a lehké křižníky SMS Emden II a SMS Frankfurt. Další čtyři torpédoborce byly obsazeny a jejich potopení se zabránilo. 1774 námořníků včetně admirála Ludwiga von Reutera bylo prohlášeno za válečné zajatce za porušení podmínek příměří. Von Reuter byl ale v Německu oslavován jako hrdina, který hájil čest námořnictva.


Přístav Scapa Flow byl dějištěm ještě jedné zajímavé válečné události, už ale za druhé světové války. 14. října 1939 potopila britskou bitevní loď Royal Oak německá ponorka U-47, která pronikla do přístavu a poté opět nikým ohrožována odplula.


Prosím sběratele, pokud by měli zajímavý filatelistický doklad o německých lodích kotvících ve Scapa Flow, aby neváhali tento článek doplnit.

Zdroje:
http://www.germanpostalhistory.com
http://www.militaria321.com
http://en.wikipedia.org
/wiki/Scuttling_of_the_German_fleet_in_Scapa_Flow
http://en.wikipedia.org/wiki/Ludwig_von_Reuter
http://cs.wikipedia.org/wiki/Incident_ve_Scapa_Flow