Pan profesor Dionýz Ilkovič

Když se mi dostala do rukou slovenská známka vydaná 16. 5. 2005 ke Světovému roku fyziky, vzpomněl jsem si na „našeho“ pana profesora. Na známce je totiž text SVETOVÝ ROK FYZIKY – D. ILKOVIČ (tedy jméno velkého slovenského fyzika prof. Dionýze Ilkoviče. Jeho portrét se pak nachází na obálce prvního dne vydání k této známce).


Pan profesor Ilkovič přednášel teoretickou fyziku na bratislavské Elektrotechnické fakultě SVŠT. Byl jsem jedním ze studentů, který měl to štěstí zažít pana profesora. Zůstalo mi několik milých vzpomínek. Jeho pokusy, kterými ozvláštňoval své přednášky, byly vždy elegantní. Tak třeba výpočet balistické křivky ilustroval výstřelem z malého modelu kanónu, aby nám dokázal, že jeho výpočet na tabuli je správný. Z jedné strany nádherné pokusy, z druhé strany „náš“ pan profesor zůstal bezradně stát před problémem, jak si zapnout vázání lyží. Přijel za námi na lyžařské soustředění. Druhý den ráno byl s námi na svahu, postavil se na lyže a říká – „páni kolegové, jak se to zapíná?“ – a přitom to tehdy byl starý jednoduchý kandahár. Naše úcta k němu vzrostla díky jeho otevřenosti ještě víc.

Mezi námi studenty se tradovali některé historky o panu profesorovi. Například ta, jak se vrátil letadlem z Prahy ze zasedání Československé akademie věd domů do Bratislavy. Druhý den jde do garáže pro své auto, aby jel na fakultu. Garáž však prázdná. Ohlásil tedy krádež auta na policii. Ta našla jeho auto zaparkované před budovou Československé akademie věd v Praze…

Závěrem mi přece jen nedá nezmínit se o jeho zásluze na Nobelově ceně za fyziku, která byla udělena profesoru Heyrovskému, a kterého žákem, později spolupracovníkem prof. Dionýz Ilkovič (1907-1980) byl. Našeho pana profesora proslavila tzv. Ilkovičova rovnice pro polarografické difúzní proudy, nedílná součást Heyrovského díla, které bylo touto Nobelovou cenou ověnčeno.