Obrázky z dějin poštovnictví XI. – O poštovských panáčcích či spíše pánech z rodiny Thurn-Taxisů

Ještě v nedávné minulosti prakticky každý malý předškolák dokázal zazpívat "Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán…" Časy se ale změnily a dnes to všichni jejich vrstevníci asi už nesvedou. Tehdy nikdo z malých zpěváků ale samozřejmě netušil, jak slova oblíbené písničky věrně odrážely někdejší realitu. Bývaly doby, kdy poštu provozovali skuteční páni, přesněji řečeno vlivné šlechtické rody. Na sklonku 15. století si pevnou pozici v evropském poštovnictví systematicky začala budovat rodina Tassů ze severoitalské Lombardie (později si jméno pozměnili na Tassis, resp.Taxis, konečná podoba jejich rodového jména vznikla rozšířením na Thurn-Taxis; souhlas k tomu musel dát římskoněmecký císař).

V roce 1457 římskoněmecký císař Fridrich III. (1440 - 1493) pověřil Rogera de Taxis úkolem zorganizovat poštovní linku, která by zajišťovala v době císařova válečného tažení do Itálie spojení s Tyrolskem a Štýrskem. Taxis vsadil na známý a osvědčený způsob: Na stálé trase zřídil stanice, v nichž se střídali jezdci i koně - a slavil úspěch. Tak byl učiněn první krok k tomu, aby rod Taxisů postupně vytvořil ve střední a západní Evropě poštovní impérium, jehož linky stovky let prostupovaly územím několika států. Pro velký úspěch první poštovní linky Taxis brzy zřídil trasu z Rakouska do Nizozemí.

Obrázky z dějin poštovnictví XI. – O poštovských panáčcích či spíše pánech z rodiny Thurn-Taxisů


Thurn-Taxisové

Za císaře Maxmiliána I. další z rodu Taxisů, Franz, zorganizoval roku 1516 poštovní spojení mezi Vídní a Bruselem. Jeho syn Bernard na žádost kastilského krále Filipa I. vybudoval poštovní linku z Nizozemí přes Paříž do Španělska a brzy i trasu mezi Španělskem a Itálií. Roku 1522 Taxisové otevřeli linku mezi Vídní a Norimberkem. Zanedlouho císař Ferdinand I., který po smrti českého krále Ludvíka Jagellonského (v nešťastné bitvě s Turky u Moháče roku 1526) netrpělivě čekal na zprávu z Prahy, zda byl zvolen jeho nástupcem na českém trůnu, pověřil nejvyššího dvorského poštmistra Antonia Taxise, aby urychleně zřídil spojení mezi Vídní a Prahou. O rok později již bylo spojení mezi oběma habsburskými metropolemi pravidelné, o novou linku pečoval synovec nejvyššího dvorského poštmistra Ambrož Taxis, který byl zároveň představeným pražského poštovního úřadu s titulem poštmistra. V průběhu roku 1530 Taxisové zřídili poštovní linku i mezi Vídní a Prešpurkem (Bratislavou), která byla později protažena do Komárna a odtud až do Košic. Tím svoji působnost rozšířili ze zemí Koruny české dál na východ do Horních Uher.

Svoji nadvládu nad hlavními poštovními linkami dokázali Taxisové obratně využít. Postupně uvedli do života důmyslný systém spočívající v tom, že veškeré náklady na udržování poštovních linek byly financovány ze státních pokladen, zatímco zisky z provozu plynuly do jejich bezedných kapes. V roce 1615 za vlády císaře Matyáše se Taxisové zmocnili dědičného titulu říšského generálního poštmistra. Z titulu své funkce a díky obrovským finančním prostředkům, jimiž disponovali se jim pravidelně dařilo vytvářet vrásky v císařských tvářích. S oblibou na vlastní náklady zřizovali nové linky, takže roku 1625 zaměstnávali

Obrázky z dějin poštovnictví XI. – O poštovských panáčcích či spíše pánech z rodiny Thurn-Taxisů


Známky pošty Thurn-Taxisů z druhé poloviny 19. století

neuvěřitelných 20 000 kurýrů, vysávali státní pokladnu a císaře tak tlačili do pozice svého dlužníka. Svoji činnost soustřeďovali jak v malých německých státech, které si z nejrůznějších důvodů svoji vlastní poštu nezorganizovaly, tak v těch, které poštu Thurn -Taxisů neuznávaly a zřídily si vlastní poštovní linky (Sasko, Bádensko, Brunšvik, Württembersko). Drzost Thurn-Taxisů ale neznala mezí, a tak si bez uzardění dělali nárok i na zisky z poštovních linek, které jim nepatřily. Výsledkem byly nekonečné půtky a srážky mezi zaměstnanci taxiských a konkurenčních linek, které pravidelně končily před porotou císařského soudu.

Obrázky z dějin poštovnictví XI. – O poštovských panáčcích či spíše pánech z rodiny Thurn-Taxisů


Motiv Thurn-Taxiské pošty na německé známce (Mi. Nr. 16)

Úhlavním nepřítelem Taxisů byl pruský král Fridrich II. Takticky nechal Thurn -Taxisy povýšit do hraběcího stavu a tím jim umožnil začlenění do nejvyšší šlechty. Do Berlína ani do Pruska je ale nepustil. Dal přednost francouzským odborníkům, kteří od roku 1766 začali pruskou poštu organizovat. V rámci jejího systému měly výsadní postavení polní pošty - mimochodem první ve střední Evropě - které dokonce podle práva přebíraly dozor nad poštami civilními. Toto kuriózní řešení vyplývalo z charakteru pruského státu, v němž měl militarismus jako jeden ze základních kamenů státní politiky vždy zelenou.

Sláva pošty Thurn-Taxisů v Čechách pohasla roku 1564, když byl tehdejší nejvyšší poštmistr Kryštof Taxis pro finanční machinace suspendován ze svého úřadu a skončil jako vězeň v Bílé věži na Pražském hradě. Nejyšším poštmistrem byl vzápětí ustanoven dosavadní vídeňský poštmistr Pavel Wolzogen. V roce 1571 zemřel pražský poštmistr Martin Taxis a jeho nástupcem už nebyl jmenován příslušník rodiny Taxisů. Stal se jím úředník vídeňské dvorské komory Kryštof Habenschatt.

Obrázky z dějin poštovnictví XI. – O poštovských panáčcích či spíše pánech z rodiny Thurn-Taxisů


Dopis vyplacený půlenou známkou pošty Thurn -Taxisů patří mezi špičkové unikáty, jejichž vyvolávací cena v aukcích vyráží dech (v tomto případě 100 000 €)

Dědičný titul říšského generálního poštmistra si Thurn-Taxisové ale udrželi až do roku 1867, kdy pruský stát od Thurn-Taxisů odkoupil za obrovskou částku tří milionů stříbrných tolarů všechny jejich poštovní linky na území Německa spolu s právy na jejich provozování. Thurn-Taxisům z lesku jejich slávy zbyla slabá náplast - právo na bezplatnou dopravu soukromé korespondence všech členů jejich rozvětvené rodiny. V ostatních zemích ovládaných Habsburky správa poštovních záležitostí v té době již dávno byla doménou jiného rodu - svobodných pánů Paarů.

Autor: František Hrbek | 24. 1. 2005

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář

Související články


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223