Obrázky z dějin poštovnictví IX. – Počátky pošty v českém státě

V době na přelomu prvního a druhého tisíciletí společenský život v našich končinách zaznamenal další pokrok. Mnohem častěji než v dřívějších dobách docházelo k setkávání lidí z různých zemí; obchodníci přiváželi cizokrajné zboží, zemí putovala poselstva panovníků, velmožů i duchovních, bez ohledu na to, že každé takovéto putování představovalo značně namáhavý výkon. Vždyť například cesta z Prahy do Krakova dlouhá zhruba 500 kilometrů v desátém století trvala plné tři týdny. Přesto již v nejstarších dobách měl panovnický dvůr v Praze listovní spojení se dvory sousedních panovníků i s papežskou kurií v Římě. S ní udržovali kontakty prostřednictvím zvláštních poslů i biskupové v Praze a Olomouci.

Jednotnou správu a obranu českého státu zabezpečovala tzv. hradská soustava, která se konsolidovala za Boleslava I. (929 nebo 935 - 972) a byla dokončena za Boleslava II. (972 - 999). Přemyslovská hradská centra navázala na starší strategicky výhodně položená slovanská hradiště, doplněná o nově budované hrady.

Obrázky z dějin poštovnictví IX. – Počátky pošty v českém státě


Hradská soustava na konci 12. století podle současného historika Josefa Žemličky

Správu vymezené oblasti s centrem na pevném hradu řídil kastelán (český termín není doložen, realitu by snad nejlépe vystihoval termín župan) a jemu podřízený úřednický aparát. Funkce kastelána byla funkcí politickou, jejíž charakter vyplýval ze skutečnosti, že kastelán na svěřeném území zastupoval vládnoucího panovníka. Jeho pravomoci do jisté míry závisely na tom, jak silné postavení si kastelán vlastním přičiněním vybudoval. K osazenstvu hradu patřil úřednický aparát - hospodářský správce, vilik, který organizoval chod hradu, sudí, lovčí, komorník, tj. pokladník, výběrčí, biřici, kati, lesníci a neodmyslitelná vojenská posádka. Kolem nejdůležitějších hradů se soustřeďovali i přední velmožové se svými bojovníky. Plnění vojenských, církevních i poddanských povinností bylo zabezpečováno rozesíláním dopisů s pokyny, nařízeními a příkazy, které sepisovali jediní skuteční vzdělanci své doby - kněží na panovnickém dvoře, v klášterech a kapitulách. Jejich doručování z centra do provinčních středisek zabezpečovali stálí, tzv. půhončí poslové (půhonem se původně v rozumělo v českém zemském feudálním právu obeslání před soud v majetkoprávních a trestněprávních záležitostech, v širším slova smyslu jakákoliv obsílka). Poslové doručující obsílky konečným adresátům ovšem fungovali i na úrovni hradišť. V samotné Praze jsou již ve 12. století rovněž doloženi placení obecní poslové roznášející dopisy a obsílky. Pražská obec je dokonce vybavovala oblečením jednotného střihu, tedy jakousi primitivní uniformou. V církevní sféře dopravu úředních dopisů biskupů a opatů zhusta zajišťovali potulní žebraví mniši, kteří byli zvyklí roznášet na svých cestách za úplatu nebo pouhé zaopatření korespondenci každého, kdo je o tuto službu požádal.

Obrázky z dějin poštovnictví IX. – Počátky pošty v českém státě


Některé kastelány známe z písemných pramenů i jménem. Tak je k roku 1159 znám Vecen, knížecí kastelán v Boleslavi, historicky její první obyvatel, který se vynořil z anonymity.

Ve 12. a hlavně ve 13. století se podoba české krajiny změnila. Část venkovského obyvatelstva opouštěla hustě obydlené oblasti a odcházela do neosídlených krajů v pohraničí. Zde vesničané káceli lesy, aby získali půdu k obdělávání a zakládali vesnice. Ve 12. století se při kolonizaci krajiny uplatňovali osadníci přicházející z českého vnitrozemí, ve 13. století jejich řady rozšířili vesničané z přelidněných oblastí německých. Staré zemské stezky v nově civilizovaných oblastech se postupně měnily v silnice, jejichž kvalita vzhledem k minimální údržbě ovšem byla nevalná. Údržba byla financována z mýtného, které se od 13. století se souhlasem panovníků vybíralo na silnicích a mostech. Proto také cizím kupcům se nedovolovalo odchýlit se od stanovené obchodní trasy; byla to účinná pojistka bránící jejich snaze vyhnout se celnicím a místům, kde se mýto vybíralo. Protihodnotou jim na stanovených trasách byla zaručena bezpečnost a poskytnut jistý komfort, který nabízely krčmy a hostince. Silnice postupně měnily i svůj směr, nyní už nespojovaly hrady jako v dřívějších dobách, ale nově vznikající města zakládaná na popud krále i vrchnosti.

Zakládání silnic ve 13. století vedlo nejen k intenzivnějším obchodním stykům, ale i k čilejšímu spojení listovnímu. Za posledních Přemyslovců měli němečtí, vlaští, tj. italští a nizozemští obchodníci v Praze skladiště svého zboží a nezávisle na nich provozovali činnost ve svých směnárnách i cizí finančníci. Proto také muselo být zabezpečeno poštovní spojení se všemi městy, jejichž obchodní vyslanci v Praze působili. Za vlády Jana Lucemburského (1310 - 1346) odcházeli z královské kanceláře dvakrát týdně zvláštní poslové s písemnou agendou ke krajským úřadům v Čechách a k zemským úřadům ve vedlejších zemích Koruny české. Za císaře Karla IV. (1346 - 1378) , kdy se Praha stala sídelním městem Svaté říše římské poštovní styky nabyly na intenzitě. Císařský a arcibiskupský dvůr udržoval pravidelné poštovní spojení se všemi významnými evropskými městy a tento trend pokračoval i v době vlády Václava IV. (1378 - 1419) . Písemnou agendu královské kanceláře posledních přemyslovských a všech lucemburských panovníků doručovali na území Čech kurýři na koni nebo pěší poslové vybavení písemným pověřením. Během své služební cesty měli v centrech pro doručovatele nárok na bezplatnou stravu, nocleh, čerstvého koně nebo alespoň zaopatření pro svého koně. Za Lucemburků poslové na svých cestách stravu a ubytování platili v hotovosti, ovšem z peněz, které před započetím cesty na tyto výdaje dostávali.

Dopravu zásilek ale nezabezpečovali jen poslové. Mezi těmi, kteří se příležitostně věnovali přepravě listů se kupodivu výrazně uplatnili řezníci, jejichž poštovních služeb využívali zejména živnostníci a nižší šlechta. Charakter jejich profese, která je nutila víceméně pravidelně odcházet na dlouhé cesty za obchodem, jim umožňoval zřizovat na svých trasách ve větších obcích stanice. Stanice byly základem jejich samostatné doručovatelské organizace, která pro skutečnou poštu znamenala nepříjemnou konkurenci. Časem dokonce hrozilo reálné nebezpečí, že řada řezníků se bude více věnovat provozování cechovní pošty než svému vlastnímu povolání. Přítrž tomu učinil v roce 1598 císař Rudolf II., který rozsah činnosti pošty pražských řezníků omezil zvláštním příkazem.

Husitské bouře vnesly do všech sfér společenského života chaos, který pochopitelně narušil i zaběhnutý systém přepravy poštovních zásilek. Uklidnění a návrat ke starým pořádkům přinesla až jagellonská doba. Český král Vladislav II. (1471 - 1516) byl v roce 1490 dodatečně zvolen i uherským králem a zanedlouho se královský dvůr stěhoval z Prahy do uherského Budína. Spojení s Prahou zajišťovalo 19 stálých kurýrů, kteří za vykonanou cestu dostávali plat devět zlatých. Cestu ovšem museli absolvovat celou, bez vystřídání, až do konečného místa určení.

Další změny v organizaci přepravy poštovních zásilek nastaly po nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526. Byly to ale změny zásadní.

Autor: František Hrbek | 22. 5. 2013

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223