Zpravodaj 2/2005: Legendární Skupina 42

Výtvarné umění, tak jako všechno v životě, prodělává svůj neustálý vývoj. Od svého vzniku je ovlivňováno prostředím, událostmi, technikou a samozřejmě výtvarníky samotnými. Protože nejsem historikem, nemohu se pouštět do odborných statí o umění, ani to není mým záměrem. Chci jen připomenout určité chvíle, které ovlivnily výtvarné umění u nás v souvislosti s umělci, kteří se nějakou mírou podíleli na naší známkové tvorbě. V minulém čísle Zpravodaje jsem vzpomenul letošní jubilanty sdružení Hollar. O tomto sdružení se ve Zpravodaji ještě dočtete. Dnes jsem se zaměřil na sdružení, které si dalo název Skupina 42 a vzpomenu na ty umělce, mající vztah k naší poválečné známkové tvorbě.

Z přátel, scházejících se v ateliéru malíře Jana Smetany, z nichž někteří se znali už z předválečných let, vzniklo 22. listopadu 1942 jedno z nejdůležitějších tvůrčích center českého moderního umění - Skupina 42. Mezi kmenové umělce patřili malíři František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Kamil Lhoták, Bohumír Matal, Jan Smetana a Karel Souček, sochař Ladislav Zívr, fotograf Miroslav Hák a teoretici Jiří Kotalík a Jindřich Chalupecký. Literární část skupiny tvořili Jiří Kolář, Ivan Blatný, Jan Hanč, Jiřina Hauková a Josef Kainar. Co jméno, to heslo do slovníku či ukázka z čítanky. První společnou výstavu Skupina 42 uspořádala v roce 1943 v aule novopackého gymnázia a ve stejném roce se představila také v Topičově salonu v Praze. V roce 1945 se konala expozice v pražské Pošově galerii a poslední v roce 1946 v Bratislavě. Skupina se rozešla v roce 1948.

Základním rysem výtvarné tvorby jejích členů se stala pozornost k jedinečnému osobnímu prožitku všedních situací, jež nabývají mimořádného významu v podmínkách obecně prožívaného ohrožení. Obyčejnost - periferie i výjevy zasazené do interiérů - byla pochopena coby specifická oblast zkušenosti, která ukazuje svět, v němž se žilo, jako důvěrně známé i tajemné místo.

Umění první poloviny dvacátého století je poznamenáno syndromem skupinových vystoupení, jež se v těch lepších případech staly na jedné straně místem pádných formulací tvůrčího programu či životního postoje a na stra-ně druhé katalyzátorem dozrávání výrazných individualit. Že mezi nejvýznamnější tuzemská umělecká seskupení patří Skupina 42 dokládají nejen pozdější dráhy jednotlivých osobností, ale také zatím největší monografická výstava, jež byla v únoru 1999 k vidění ve výstavních sálech Městské knihovny v Praze.

Příznačné napětí tvůrčího programu Skupiny 42 mezi surrealistickými počátky a civilismem, jehož základní obrysy formuloval ve svých statích Jindřich Chalupecký, se ukázalo být motorem také pro další léta, byť na sebe bralo po-dobu nových formálních prostředků a idejí. Nicméně aktivita a kvalita tvorby čtyřicátých let, tedy z doby okupace a omezené svobody projevu i života, jsou podle jednoho z autorů výstavy Jana Mlčocha dodnes ohromující. V této souvislosti Mlčoch připomněl paralelní okruhy umělců kolem surrealisticky orientované Skupiny Ra či seskupení Sedm v říjnu, jejichž tvorba je jinou odpovědí na situaci moderního umění a moderního člověka v době první totality. Pro všechny tyto okruhy bylo navíc příznačné, že v nich působili malíři vedle fotografů a teoretiků a že jejich progra-my měli svůj pendant v tvorbě spřízněných básníků a spisovatelů. Jestliže ke Skupině Ra patřil Ludvík Kundera, Sedm v říjnu našlo svůj protějšek v okruhu literátů soustředěných kolem Kamila Bednáře. Skupinu 42 pak vedle tvor-by Jiřího Koláře reprezentovala poezie Jiřiny Haukové, Ivana Blatného, Josefa Kainara či Jana Hanče. Na přípravě expozice, již do svého dramaturgického plánu zařadila Galerie hlavního města Prahy po projektech věnovaných Skupině Ra, surrealismu či skupině Sursum, se pod vedením Evy Petrové podíleli Jiří Machalický, Jan Mlčoch a Polana Bregantová. Pro Evu Petrovou a Zdeňka Pešata, který se zabývá literáty ze Skupiny 42, se pak tato výstava stává pozdní satisfakcí, neboť ve zveřejnění výsledků jejich badatelské práce zabránila postupující normalizace. Z podobných důvodů se nepodařilo prosadit retrospektivu Skupiny 42 ani jejímu někdejšímu členovi a dlouholetému řediteli Národní galerie v Praze Jiřímu Kotalíkovi. Na výstavu Skupiny 42 na půdě Národní galerie pomýšlel profesor Kotalík v roce 1978 u příležitosti třicátého výročí skončení skupinové činnosti. To ale v zahraničí zůstal Kolář. Pak se měla podobná expozice konat v roce 1982 u příležitosti vzniku skupiny, nicméně i z toho sešlo, a tak byla retro-spektiva roku 1999 tak trochu pozdním splněním jeho životního přání. Eva Petrová vzpomněla při vernisáži výstavy na člena skupiny Jana Smetanu, který zemřel v dubnu 1998 a jenž se na tuto příležitost těšil. (Jeho známku jsem představil v seriálu Zapomenutí umělci 2 ve Zpravodaji 1/04 str. 41.) Další z členů legendárního sdružení Jiří Kolář se v době výstavy (1999) zotavoval v Paříži z mozkové příhody, takže zahájení výstavy se nezúčastnil, stejně jako básnířka a překladatelka Jiřina Hauková, která byla nemocná. "Nicméně Jan Kotík byl stále ve vynikající psychické a fyzické kondici a mohli jsme ho zde uvítat," dodává Petrová. (myšleno v roce 1999)

Přestože se ke komplexnímu a politickými ohledy neomezovanému zhodnocení významu Skupiny 42 v českém moderním umění otevírá příležitost až padesát let poté, co se její zakládající členové rozešli, "legendu o Skupině" stačili zaznamenat všechny následující generace umělců. Skupinu 42 pak představily menší retrospektivy konané v roce 1963 v pražském Mánesu. Zahlédnout celek výtvarné tvorby členů tohoto seskupení bylo možno ještě v roce 1989 na výstavě v Litoměřicích, jejíž reprízy se sice dostaly do Pardubic a Jihlavy, avšak Prahu vynechaly. Rozsah retrospektivy z roku 1999 byl díky bohatým zápůjčkám ze soukromých sbírek oproti předchozím projektům dvojná-sobný. Navíc byla pozornost věnována také ilustracím a knižní tvorbě umělců ze Skupiny 42, která dosud nebyla zpracována. (Čerpáno z textu Marka Pokorného z dobového tisku roku 1999 v souvislosti s konáním výstavy.)

Poznámky v závorkách a úvod zpracoval Josef Fronc

FRANTIŠEK GROSS

* 19. dubna 1909, Nová Paka; † 27. července 1985

Malíř a grafik František Gross se narodil 19. dubna 1909 v Nové Pace, kde dosáhl základního vzdělání a kde také v roce 1927 maturoval na reálce. Po absolvování Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze pod vedením profesora Františka Kysely poprvé vystavoval v roce 1931 v Nové Pace spolu se sochařem Ladislavem Zívrem. V roce 1941 se stal členem Umělecké besedy v Praze. Do roku 1948 byl členem Skupiny 42 spolu se svými tvůrčími druhy z Nové Paky, sochařem Ladislavem Zívrem a fotografem Miroslavem Hákem. Skupina 42 spojovala umělce, kteří se snažili vystihnout poezii současné technické civilizace. V roce 1945 se stal členem spolku Hollar, jehož výstavy pravidelně obesílal. V roce 1961 se František Gross stal členem skupiny Radar, která navázala na program Skupiny 42 a její obdiv k současné technice. V roce 1962 obdržel Gross vyznamenání Za vynikající práci a o dva roky později byl jmenován zasloužilým umělcem. Díla Františka Grosse jsou zastoupena v řadě našich veřejných sbírek v Národní galerii v Praze, v oblastních galeriích i v soukromých sbírkách zde i v zahraničí.

Samostatnou monografii věnoval dílu a životu Františka Grosse J. Kotalík (Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha, 1963). Nyní se zastavme u jeho známkové tvorby. S jeho zrealizovanými náměty známek se poprvé setkáváme v roce 1952. 14. září byla vydána emise známek ke Dni horníků. Hodnotu 1.00 Kčs navrhnul J Švengsbír, 1.50 Kčs J. Hlína a zbylé dvě hodnoty 2.00 Kčs a 3.00 Kčs pan Gross. Jeho známky mají čísla Pofis 685 a 686. Na jeho další známku jsme museli počkat až do roku 1966. Tehdy k 100. výročí Československé společnosti chemické byl vybrán jeho návrh strukturního vzorce sloučeniny adamantanu. Známka má číslo Pofis 1542.

Jeho obdiv k technice se tedy nezapřel ani na známkách. Změnu tématu můžeme pozorovat v roce 1967, kdy mu byly svěřeny známky k politickým výročím, a to: V. sjezd ČSM (Pofis č. 1580), VI. všeodborový sjezd v Praze (Pofis č. 1584) a Mír a svoboda Vietnamu (Pofis č. 1582). To již byl tři roky jmenován zasloužilým umělcem. Naposledy se v známkové tvorbě setkáváme s tímto autorem v roce 1970. Tehdy mu byla svěřena emise k 25. výročí Pražského povstání a osvobození Československa (Pofis č. 1829 a 1830), tedy opět politické motivy. Důvody, proč se známkové tvorbě více nevěnoval, neznám, snad mi je brzy objasní pan Rudolf Fischer, který oddělení známkové tvorby na tehdejším ministerstvu vedl.

FRANTIŠEK HUDEČEK

* 7. dubna 1909, Němčice u Holešova; † 13. května 1990 Praha

Malíř, grafik a ilustrátor. Pocházel z početné rodiny vesnického kováře. Po maturitě na reálce v Lipníku nad Bečvou studoval v letech 1928 – 1931 na UMPRUM u Františka Kysely. V roce 1929 vytvořil figurální nástěnné malby pro kostel v Kyselovicích na Moravě. Po předložení svých prací byl přijat Vilémem Nowakem na Akademii výtvarných umění, avšak nestudoval na ní, protože neměl peníze na zápisné. V roce 1932 obeslal soutěž vypsanou Sdružením výtvarníků, při té příležitosti prvně vystavoval v Rubešově galerii a v Obecním domě. Od roku 1936 se účastnil Zlínských salonů, od roku 1937 výstav v divadle E.F .Buriana a v témže roce Výstavy československé avantgardy. Roku 1938 namaloval oponu pro komorní představení Konstantina Biebla v D 38. Ve čtyřicátých letech se účastnil výstav mladých umělců, roku 1941 se stal členem Výtvarného oboru Umělecké besedy a pravidelně se účastnil jejích výstav. Od roku 1942 byl členem Skupiny 42 a vystavoval na všech jejích výstavách. V roce 1944 měl první samostatnou výstavu v Alšově síni Umělecké besedy. Od roku 1945 členem SČUG Hollar. Od roku 1946 zastoupen na výstavách v zahraničí, roku 1946 se zúčastnil cesty do Paříže, o rok později do Varšavy.

Po roce 1948 se F. Hudeček věnoval knižní ilustraci a navrhování poštovních známek. Získal bronzovou medaili na výstavě Philatelic Paris v roce 1964. Od konce padesátých let oživil svůj dřívější zájem o kosmos, vztah člověka ke kosmu, figurální geometrismus. V roce 1986 měl samostatnou výstavu v Galerii hlavního města Prahy. Na sklonku života měl oslabený zrak a ve své práci nemohl pokračovat. V současné době je jeho tvorba k vidění v pražské Galerii JBK na Betlémském náměstí a v Galerii Vltavín na Masarykově nábřeží. Právě v Galerii Vltavín je uspořádána výstava kreseb, akvarelů a grafiky spjaté se Skupinou 42. Jeho tvorba z let šedesátých až osmdesátých je k vidění v Galerii JBK. Vystaveny jsou především kresby tuší a tužkou, doplněné o pastel a akvarel. Konec padesátých let je ve znamení doznívání opojení technikou, moderním městem a hlavně fascinace vesmírem. Hudečkovy kosmické výjevy ukazují touhu člověka o překročení své pozemskosti a víru v uchopení a podrobení si vesmíru. Všemi obdobími a polohami jeho tvorby prochází jeho typický „noční chodec“. Také několik Hudečkových známek chci vzpomenout v souvislosti s jeho známkovou tvorbou. Nelze v tomto pojednání ukázat všechny, nelze je ani vyjmenovat.

Jde o celkem 111 známek z období let 1949 - 1978, proto jako autor příspěvku vyberu ty, které na mne, jako mladého sběratele, udělaly největší dojem. Z ukázek je patrné, že právě Hudeček dovedl věrně zobrazit technické předměty, budovy nebo dopravní prostředky. Nedovolím si říci, kdo se stal jeho nástupcem v technických tématech, neboť tolik známek, jako vytvořil Hudeček, nikdo z jeho pokračovatelů nemá. Vidíte známky Pofis č. 911, 1029, 1241, 1696 a 1758. Další známky jste viděli v článcích o SPU a UIT v minulých Zpravodajích.

JAN KOTÍK

* 4. ledna 1916, Turnov; † 2002 Berlín

Malíř, grafik, teoretik, pedagog. Studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole v letech 1936 až 1941 u J. Bendy. V letech 1941 – 43 učil na soukromé škole v Praze.

Byl členem Skupiny 42. Od roku 1945 také členem SČUG Hollar a od 1946 Umělecké besedy. Kromě své malířské tvorby se také zabýval teorií designu (v letech 1947 – 1953 vedl oddělení pro industriální desing), spolupracoval s českými sklárnami - orientoval se na ryté a řezané sklo. Od sedmdesátých let žil v Německu, kvůli čemuž byl v roce 1974 úřady ČSSR odsouzen in absentio ke třem letům za nedovolený pobyt v zahraničí. Jeho dílo je zastoupeno například v Národní galerii v Praze, v Galerii hl. města Prahy, v Českém muzeu výtvarných umění Praha, v Galerii umění Karlovy Vary. Zahraničí: Národní galerie Stockholm, Museum Bochum, Allbright Nox Gallery v Bufallu. Jan Kotík patřil k českým umělcům, jejichž dílo má své místo v mezinárodním kontextu. Kvůli střídání uměleckých směrů a velmi individuálnímu projevu ho však odborníci nesnadno zařazují do souvislostí českého umění a ani širší veřejnosti není příliš znám. Díky svému otci, významnému malíři Pravoslavu Kotíkovi byl již od dětství svědkem diskusí o umění. Za války byl členem legendární Skupiny 42, což znamenalo postavit se proti vládnoucí ideologii na stranu modernismu a avantgardy. Zkušenost konfliktu mezi politickou a uměním se v jeho životě několikrát opakovala.

Po zákazu vystavování za války následoval stejný zákaz v době stalinismu a znovu po roce 1968. Poté, co byl v roce 1970 během pracovního pobytu v tehdejším západním Německu zbaven československého občanství, zůstal v Berlíně. Po roce 1989 se do své vlasti pravidelně vracel. V letech 1991 – 1992 byl docentem AVU.

Kotík prošel obdobím geometrické abstrakce, v 60. letech uplatňoval v malbě kaligrafické znaky. Experimentoval s netradičním formátem obrazu i s konstruktivismem. Kotíkovy práce, které ani ke konci jeho života neztrácely experimentální, hledačský a hravý charakter, se nacházejí v mnoha domácích i zahraničních soukromých a veřejných sbírkách. V roce 1992 mu uspořádala retrospektivní výstavu Národní galerie v Praze. (zdroj ČTK)

V březnu 2002 otiskl časopis Reflex pěkný rozhovor s panem Kotíkem. Vybral jsem z něho odpověď na otázku: Vzpomenete si někdy ještě na Skupinu 42? „Jistě. Často o ní přemýšlím, i když trvala tak krátce, vlastně jen několik let. Už v pětačtyřicátém roce najednou z obrazů skupiny zmizela skupinová problematika, tedy město, a zůstala jenom u Kamila Lhotáka, který ji nikdy neopustil. Jako jediný. Jinak ten rok dvaačtyřicet v jejím názvu je myslím falešný. Jádro skupiny se totiž utvářelo na konci třicátých let, ale spíš v roce čtyřicet a jedenačtyřicet. Ten název skupiny vymyslel Jindřich Chalupecký, autor skvělého článku Svět, ve kterém žijeme. Ten text byl pro nás nesmírně důležitý. V Devětsilu se říkalo "Otevírat okna do světa", kdežto my jsme v něm chtěli žít. A když jsme říkali svět, mysleli jsme hlavně město.“

Jan Kotík se věnoval známkové tvorbě jen krátce, a to v roce 1949. Navrhnul jen tři známky, proto si je ukážeme všechny. Jak je patrné, je z nich cítit to politické klima roku 1949, kdy se upřednostňovalo budovatelství před motivy vznešenějšími. Známky mají čísla Pofis 513, 525 a 526. Přesto se Kotíkovi podařilo věrohodně vystihnout postavu člověka v pohybu pra-covního nasazení.

KAMIL LHOTÁK

* 25. července 1912, Praha; † 22. října 1990, Praha

Malíř, grafik, ilustrátor ze známé pražské rodiny, rozený městský člověk. Studoval na Karlově univerzitě, k malířství se dostal vlastním talentem. Roku 1939 měl první samostatnou výstavu, v témže roce vystavoval v Umělecké besedě, jejímž členem se stal v následujícím roce a pravidelně se účastnil jejích výstav. Od roku 1942 členem skupiny 42, zastoupen na všech jejích expozicích. V témže roce samostatná výstava v Alšově síni UB.

V roce 1932 cesty do Rakouska a Itálie, 1938 a 1947 do Francie. Od roku 1945 členem SČUG Hollar. Od roku 1946 výstavy v zahraničí. V roce 1947 získal I. mezinárodní cenu benátského bienále za kreslený film Atom na rozcestí. Ilustroval četné knihy již od roku 1939. (Zdroj: Petrová E.: Skupina 42, Praha, 98) Kamil Lhoták - populární umělec, zahleděný do kouzla počátků techniky, zvláště aviatiky a automobilismu z počátku století. Lhotákův svět techniky je silně poetizován, jeho lidská společnost má ještě idylické rysy. Všechny práce jsou poznamenány jakousi nostalgií, kouzlem určité naivity, třebaže Lhoták mistrovsky ovládá všechny grafické techniky. Jeho svět z fantazie a historické skutečnosti se promítá v originální grafice, která u nás nemá obdoby. Oblíbenou Lhotákovou technikou je především litografie. Lhotákovo dílo je vzácně jednotné v uměleckém názoru, tematika se nemění, jen s velkou fantazií stále obměňuje. Je tu město i předměstí, dvorky a ohrady, balóny i vzducholodi, malebná auta i opuštěné motorky, dívky na kolech i rodiny na pikniku. Lhoták objevuje umění formovat svět z dětských draků, terčů i dopravních značek. Byl pionýrem malby i grafiky kouzla technické minulosti dávno předtím, než se znovuobjevení tohoto světa stalo v šedesátých letech světovou módou. (Zdroj: Jindřich Marco: O grafice, Praha, 81). Josef Hiršal (český básník, prozaik a překladatel) o K.L. řekl: „Lhoták je jeden z nejkouzelnějších umělců, jaké jsem kdy poznal. Absolutně originální, absolutně ryzí“.

Kdo se chce o známkové tvorbě K.L. dozvědět více, přečtěte si odborné pojednání o tvorbě poštovních známek od Rudolfa Fischera „Lhotákovo bloudění a jistoty známkové tvorby“, otištěné v Merkur-Revue č.5 a 6/1999. Pochopíte přestávky v jeho známkové tvorbě.

Lhoták se věnoval známkové tvorbě ve dvou obdobích. Jeho prvotiny zasahují také do roku 1949, emisi k 75. výročí SPU jste již viděli u zmiňovaného článku k výročí SPU. Pak se na deset let odmlčel, v roce 1959 vytvořil dvě známky k 50. výročí prvého vzletu ing. J. Kašpara (letecké Pofis č. L 44 a L 45) a další známky tvořil až po roce 1975. Patří k nim vydařené emise: Z historie čs. motocyklů, Historická kola z roku 1979, na které navázal Historickými automobily v roce 1988. Opět ukážu po jedné známce z těchto emisí. (jsou v pořadí: Pofis L 45, 2155, 2395 a 2831)