Kosmos 3/2003: Než vzlétl náš kosmonaut

Před 25 lety vyletěl do vesmíru první Československý kosmonaut. Než usedl do kosmické lodi, seběhla se řada pozoruhodných událostí. Je 2. března 1978, 16 hodin, 28 minut středoevropského času. Ze sovětského kosmodromu Bajkonur, ležícího v rozbahněné kazašské stepi, vzlétá kosmická loď Sojuz 28. Spolu s jejím velitelem, hrdinou Sovětského svazu a letcem-kosmonautem Alexejem Gubarevem v ní sedí kosmonautvýzkumník, třicetiletý Vladimír Remek.O týden později, 9. března, zdraví z řídícího střediska na Zemi československého kosmonauta major Oldřich Pelčák, který prošel stejnou přípravou jako Remek. "Buď zdráv,Vladimíre! Držíme ti palce... Já ti mám vyřídit pozdrav od své ženy a poděkovat za vaše přání, které jste poslali z kosmu všem ženám k MDŽ."

V prvním březnovém týdnu před 25 lety vypuká v československém tisku hysterie. Komentátor Rudého práva si třeba dal tu práci a vypátral, že slovo "remek" v maďarštině znamená "mistrovský" nebo také "klasický". Gustáv Husák a Lubomír Štrougal posílají jménem československého lidu blahopřejný telegram do Moskvy - jeho plné znění otiskují všechny deníky. A 10. března, kdy se nad kazašskou stepí "klene bezmračná modrá obloha", jak si povšiml zpravodaj Rudého práva, došlo k "vynikajícímu triumfu sovětské vědy". Proč? "Kosmonauti Remek a Gubarev jsou opět v náručí Země." Přistáli ve 14.44 SEČ poblíž kazašského města Arkalyk.

Sejdeme se v Ulanbátaru
Proč vlastně gratulovala tehdejší československá "věrchuška" moskevským soudruhům? Nešlo jen o v té době obvyklé patolízalství. Pro pochopení celé akce se musíme vrátit do roku 1976. Tehdy se generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv rozhodl, že udělá svým satelitům radost a povolí jim vyslat do vesmíru vlastního kosmonauta. "Od začátku se vědělo, že poletí Čech," vzpomíná Antonín Dvořák z Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze, kde vybírali vhodné kandidáty pro let do vesmíru, "rozhodl to sám Brežněv. Možná to byla kompenzace za rok 68, ale konkrétně se o tom nemluvilo." Důvodem letu prvního československého kosmonauta však nemusí být zrovna výčitky Brežněvova svědomí. Češi se ze všech zemí východního bloku podíleli nejvíce na výzkumu kosmu v rámci programu Interkosmos. "V Sovětském svazu se vědělo, že Češi jim při letu neudělají ostudu," vysvětluje ředitel pražského planetária Marcel Grün. Podle dokumentů ze Státního ústředního archivu v Praze se o konkrétnějších krocích rozhodlo v červenci 1976 na jednání Interkosmosu v Moskvě: výběr provedou národní komise z letců stíhačů, kteří umí rusky, mají technické vzdělání a je jim mezi 25-35 lety. Pobyt ve výcvikovém středisku v Sovětském svazu bude hradit vysílající strana. A hlavně: sovětská strana si vyhrazuje konečné rozhodnutí. O rok později bylo v hlavním městě Mongolské lidové republiky Ulanbátaru definitivně rozhodnuto, že do vesmíru poletí občan ČSSR, což republiku dostalo na třetí místo v pomyslném žebříčku dobyvatelů kosmu. Před Remkem se na orbit totiž podívali jen Rusové a Američané.

Přísně utajená akce
Mezitím se v ČSSR rozjela přesně podle plánu nadiktovaného z Moskvy akce výběru vhodných kandidátů z řad pilotů nadzvukových letadel. "Zničehonic bylo z každého letiště vybráno několik pilotů, to udělali zřejmě kádrováci," vzpomíná Oldřich Pelčák, "my si říkali: Co blbnou? A oni, že prý je to kvůli létání na nových letounech." Je pravdou, že kádrový posudek Oldřicha Pelčáka (dnes 57), člena KSČ od roku 1964 a absolventa Vojenské letecké akademie Jurije Gagarina v Moninu u Moskvy, uložený ve Státním ústředním archivu, je přímo výstavní: "V krizových letech 1968-1969 stál na pozicích marxismuleninismu a proletářského socialismu. Morálně je pevný a zásadový. Jedná čestně, soudružsky a upřímně. Nikdo z jeho nejbližších příbuzných neodešel ilegálně do zahraničí ani neztratil členství v KSČ." Lékařská komise pod vedením už zmíněného Antonína Dvořáka nejprve vyloučila všechny fyzicky nezpůsobilé piloty. Tedy ty, co měli například velkou nadváhu, záněty spojivek, vředy, neurózy, záněty jater nebo močových cest. Zbylo 25 letců. Ti se podrobili dalším testům vestibulárního ústrojí, které slouží k udržení rovnováhy. "Zůstalo nás osm a odjeli jsme na soustředění do Košic, kde jsme se učili ruštinu s tím, že pojedeme do Sovětského svazu, aby se z nás stali instruktoři na letouny MIG 23," vzpomíná Ladislav Klíma, který dnes pracuje jako ředitel výcvikového centra L-159 v Aeru Vodochody. V říjnu 1976 do Prahy přijela hlavní lékařská komise ze Sovětského svazu, která zredukovala kandidáty na čtyři: Ladislava Klímu, Oldřicha Pelčáka, Vladimíra Remka a Michaela Vondrouška. "Rozhodnutí bylo na Rusech, samozřejmě že oni měli poslední slovo," říká Antonín Dvořák. Čtrnáct dní před odletem do Hvězdného městečka bylo kandidátům na kosmonauta sděleno, o co vlastně jde. "Mluvil s námi zástupce náměstka ministra obrany pana Remka (otec Vladimíra Remka) a ten nám to řekl jako přísně tajnou informaci," vypráví Ladislav Klíma, člen strany od roku 1976. "Nesměli jsme o tom mluvit ani doma, ale já to manželce řekl, důvěřoval jsem jí."

Z Hvězdného městečka ni krok
Čtyři kandidáti se pak podrobili dalším vyšetřením přímo ve Hvězdném městečku. Testy probíhaly (mimo jiné na centrifuze) od devíti ráno do šesti večer. "Po večerech jsme si povídali, nesměli jsme opustit Hvězdné městečko," vzpomíná pan Klíma, "dvakrát jsme tam byli v kině, ale promítaly se jen sovětské filmy, takže jsme tam pak už nechodili." V polovině listopadu 1976 se čtyři českoslovenští kandidáti dostavili před sovětskou Hlavní lékařskou komisi, která všem sdělila, že jsou schopni letu do kosmu. "Rusové řekli: My jsme měli za úkol vás otestovat, teď už je to na rozhodnutí vaší vlády," tvrdí Ladislav Klíma, "ale jak to bylo opravdu, nevím." Po příletu do Prahy dostal každý z čtveřice přes 5000 korun, za které si měl nakoupit oblečení do Sovětského svazu. Pak se čekalo, kteří dva postoupí do finále (podle lékaře Antonína Dvořáka o dvojici kandidátů na výcvik ve Hvězdném městečku rozhodli Rusové). Přednost nakonec dostal Vladimír Remek a Oldřich Pelčák.

Tancuj, tancuj, vykrůcaj ...
V prosinci 1976 Vladimír Remek (v té době měl na stíhačce nalétáno 300 hodin) s Oldřichem Pelčákem (měl za sebou 700 letových hodin) míří do Výcvikového střediska Jurije Gagarina a v Sovětském svazu zůstanou až do března 1978. Spolu s nimi tam pobývá i dvojice letců z Polska a dvojice z tehdejší NDR. Od devíti ráno chodí do školy na osmihodinovou teoretickou přípravu a jednou za tři měsíce na lékařské prohlídky. Po večerech se podle reportáže z časopisu Letectví a kosmonautika z roku 1978 Vladimír Remek "věnoval rybičkám v akváriu". Písek si dokonce přivezl z Českých Budějovic. Za Oldřichem Pelčákem mohla přijet manželka s dvěma dětmi a rodina se z ubytovny přestěhovala do jednoho ze dvou dvanáctipatrových paneláků, kde bydleli sovětští kosmonauti. Pelčákovým sousedem byl Jurij Isaurov, který se již patnáct let připravoval na let do kosmu. "Naposled mu to nevyšlo kvůli nám. Připravoval se na let Sojuzu 28, ale byly podepsány smlouvy Interkosmos. A tak co se udělalo? Bum. Vyhodili Rusa a dali tam Čecha. Ale nebyl naštvanej. Jsme přátelé dodneška," vzpomíná pan Pelčák. Kosmonauti měli k dispozici kulturní místnost, spojenou podzemní chodbou s oběma paneláky, kde slavili například Silvestra. "Zpíval jsem tam třeba Tancuj, tancuj, vykrúcaj a všichni znali tu melodii. Byl to pěkný Silvestr," vypráví Oldřich Pelčák, "třeba kosmonaut Alexej Leonov byl amatérský filmař a celý rok filmoval život a výcvik kosmonautů. Pak to nechal sestříhat a udělal z toho takovej srandovní film."

Nikolaji Nikolajevičovi se přitížilo
Po půl roce teoretické přípravy Rusové sestavili dvě posádky: velitel Alexej Gubarev a Vladimír Remek a velitel Nikolaj Rukavišnikov a Oldřich Pelčák. Od té doby probíhal veškerý výcvik ve dvojicích. Denně trval 8-10 hodin: nejprve kandidáti na kosmonauta zkoušeli lety v beztížném stavu nebo nouzová přistání na vodě. Od října 1977 se pak na trenažerech učili zacházet s kosmickou lodí typu Sojuz. "Jen jednou mi bylo špatně a to při nácviku přistání do moře. V přistávací kabině jsme byli na Černém moři, dvoumetrový vlny a najednou Nikolaj Nikolajevič bere pytlík a hází šavli. Cítil jsem ten kyselý zápach a slyšel ty zvuky, stálo mě to hodně přemáhání, ale po 40 minutách jsem začal zvracet taky. Byla to hodina mučení," vzpomíná pan Pelčák. I když velitelé byli československým kosmonautům přiděleni, Pelčák se s Rukavišnikovem spřátelil. Byl to prý typ vědce, který moc nekomunikoval. (Rukavišnikov před tím, než se stal kosmonautem, pracoval na jaderné elektrárně, kde byl ozářen, ale uzdravil se - prý díky konzumaci kozího mléka.) Když však Pelčákův velitel začal vyprávět, jeho historky stály za to. Byl už dvakrát ve vesmíru a při letu z roku 1971 se posádka měla spojit s kosmickou lodí Saljut. "No a vyprávěl mi, že to pak nešlo rozpojit. Tak jim radili ze Země. A prý: Tam vpravo vidíte svazek drátů, přestřihněte ten žlutý a hnědý. Nic se neděje? Tak to je blbý," směje se pan Pelčák. Nakonec se kosmická loď Sojuz 10 od Saljutu odpojila sama od sebe. Ani tato vyprávění však Pelčákovi prý strach z kosmického letu nenahnala.

Všichni ztuhli
Počátkem roku 1978 nasedají už vycvičení Češi do letadla a po pěti hodinách přistávají ve stotisícovém městě Leninsk u kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Zde je čekají poslední lékařské prohlídky a hlavně rozhodnutí, která dvojice nakonec poletí. Zábavy si už prý moc neužili. "Tak před letem se pít nedalo, ale byl tam kinosál. A v něm promítali každý večer kosmonautům stále stejný film - takový western z Kazachstánu, kde Rudoarmějci bojují s bandity," vzpomíná Oldřich Pelčák, "a kosmonauti to měli tak vychytaný, že třeba počítali, kolikrát Rudoarmějec na banditu vystřelí." Až 25. února byl kandidátům oznámen verdikt. ˝Svolal si nás generál Šatalov, velitel kosmonautů, a říká: Dostal jsem zprávu z Prahy o tom, kdo poletí. Všichni ztuhli a on: Poletí Vladimír Remek," vzpomíná pan Pelčák. Jako obvykle nikdo důvody nesdělil. Není vyloučeno, že do konečného rozhodnutí československých soudruhů mluvila i sovětská strana - v jejím doporučení mohlo hrát roli, že Remkův velitel byl voják, kdežto Rukavišnikov jen inženýr, který nikdy nebyl velitelem posádky. "Vždycky tam byly intriky, jestli poletí voják, nebo nevoják, kterého třeba prosazoval hlavní konstruktér," krčí rameny Oldřich Pelčák.

Dovětek
Soudruzi z ÚV KSČ kvůli Vladimíru Remkovi zavedli nový titul: letec-kosmonaut ČSSR. Remek (stejně jako Alexej Gubarev, Jurij Romaněnko a Georgij Grečkov) také dostal čestný titul hrdina ČSSR. Aby to Oldřichu Pelčákovi nebylo líto, byl mu udělen Řád rudé zástavy.˙

Macek zdraví z kosmu
Za několik měsíců po startu Vladimíra Remka, v říjnu 1978, byla do kosmu vypuštěna první československá družice Magion 1, která po třech letech shořela v atmosféře. "Družice, které Češi konstruovali a vypouštěli v rámci programu Interkosmos, sloužily k výzkumu vnější atmosféry Země," vysvětluje Pavel Tříska z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Našich družic bylo celkem pět, poslední magion byl vypuštěn z ruského kosmodromu v roce 1996 a je stále funkční. V rámci programu Interkosmos uskutečnili Češi a Slováci do roku 1989 140 experimentů. Už na Sojuzu 28 byl prováděn mimo jiné pokus růstu krystalů. V současné době má Česká republika software optického dalekohledu na družici Integral. Český přístroj sloužící k měření rentgenového záření Slunce využívají i Američani v NASA. V rámci spolupráce pražského planetária a německého ústavu Maxe Plancka v Heidelbergu byl sestrojen přístroj na výzkum kosmického prachu. V nejbližších měsících by měla být vypuštěna do vesmíru česká družice Mimosa s mikroakcelerometrem jménem Macek, který slouží k měření nepatrných zrychlení, ke kterým dochází na palubě kosmické lodi.

Kosmos 3/2003: Než vzlétl náš kosmonaut


Pramen: LN, 28. 2. 2003 - Hlinovská, E.: Remkovo utajené dobrodružství

Autor: Petr Fencl | 12. 11. 2003

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223