Jak voní filatelie
Datum vydání: 25. 6. 2003
Většina článků na těchto stránkách má zcela racionální a praktický důvod, avšak výjimka potvrzuje pravidlo, řekla jsem si a pokusím se narušit linii článků, jejichž autory jsou muži. Ne, nebojte, nejsem feministka, která má potřebu si cokoliv dokazovat. Jsem obyčejná holka, která má pocit uspokojení ve chvíli, kdy je mužský najedený a sedí u PC a pracuje. Neremcám, nenadávám, nezávidím Infofile, které se věnuje tolik času. Nicméně, proč se Vám nepokusit nabídnout pohled filatelií zcela nepostižené ženy? Kdo si v tuto chvíli pomyslel, že se vyskytla další "slepice", která má jakousi podivnou potřebu míchat se do mužských záležitostí, toho poprosím, aby již v tuto chvíli klikl na jiný odkaz, neb by ho tyto řádky ve výsledku mohly snadno rozčílit.
Zcela náhodně jsem se s přítelem asi před měsícem ocitla na jedné pražské burze filatelistů. Když se zmínil, že by burzu rád navštívil, zaváhala jsem, ale proč netrávit čas s milovaným mužem tak, aby to on považoval za dokonale strávené společné chvíle? Ovšem odvaha mě přešla, když jsme se blížili k objektu, ve kterém se akce měla konat, a on mi na ulici ukazoval shrbené dědečky s aktovkou v ruce a říkal: "Ti jdou také na burzu." Ale statečně jsem polkla typicky ženskou poznámku, že asi skutečně nemusím být všude a pokusila jsem se v hlavě utišit poplašné signály, kam to vlastně kráčím. Nicméně už paní prodávající lístky mě skvěle pobavila, když se omlouvala za to, že jedna vstupenka stojí Kč 10,- a vstup nás tedy přijde na dvojnásobek. Nejprve jsem si myslela, že je to skvělý černý humor a vstupenka bude ve skutečnosti stát minimálně 80,- jako všude, ale když přítel vytáhl dvacku, uvědomila jsem si, že jsem vážně v jiném světě. Je vůbec možné mít v dnešní době kulturní zážitek za desetikorunu na osobu?
Ale za těch deset korun stál už první pohled na sál. Spousta mužů, spousta židlí, stolů, na stole podivný chaos hromádek, papírů, knih. Chvíli jsem nevěřícně stála mezi dveřmi s pocitem, že jsem se v době vrátila minimálně o sto let. Tak tohle musím trochu narušit. Tolik dědulů jsem pohromadě v životě neviděla a chvílemi jsem měla pocit, že oni nikdy neviděli mladší ženskou na burze. Vyměnili jsme si občas udivené pohledy a já věděla, že rozhodnutí burzu navštívit bude zdrojem skvělé zábavy. Občas si rýpnu, občas se pobavím pohledem, určitě to nebude ztracený čas. Prošli jsme mezi jednotlivými stoly, já pochopila, že hromádky jsou úhledně složené pohledy, papíry jsou alba a listy, knihy jsou katalogy nejrůznějšího typu. Prošli jsme mezi stoly a já se rozhodla trochu narušit to ticho a pořádek, které tam byly všudypřítomné. Když jsme se zastavili u jednoho stolku, kde přítel začal zkoumat, zda by našel něco pro sebe, oslovil mě příjemně vyhlížející pán. Melodický nevtíravý hlas mi povídá: " A Vaše priorita je co?" No tak Tebe si vychutnám, pomyslela jsem si a s úsměvem jsem odpověděla, že mou prioritou je sex. Vážně jsem v tu chvíli věřila, že jsem vtipná, že na to prostě nebude mít druhá strana odpověď. Ale pán ani nehnul brvou a s klidem angličana mi mou odpověď vrátil i s úroky: "Aha, tak známky budou asi prioritou manžela." Zalapala jsem po dechu, potlačila touhu omluvit se a raději jsem se přesunula tak daleko, aby pán neviděl, jak jsem zrudla. Někdy jsem ve své hlouposti prostě nedostižná. Takže první zjištění - filatelisty asi není dobré podceňovat. A protože jsem dostala tuhle výchovnou ťafku hned na počátku, rozhodla jsem se přeci jen si něco z burzy odnést i v hlavince. U všech stolů mě pokaždé znovu a znovu uchvátila úžasná preciznost, dokonalost, pořádek, řád. Každý z přítomných překvapil úžasnou znalostí toho, co se nacházelo na jeho stole. Nikdy nepochopím, jak si může někdo pamatovat historii každého papírku (Vy těm papírkům říkáte známky) a každé pohlednice. Do toho dne pro mne poštovní známka byla nutným zlem, které musím občas nalepit na obálku a dávám za ni hříšných Kč 6,40, protože navzdory vší technice miluji ručně psané dopisy i pohlednice. Neměla jsem nejmenší tušení, že známky mohou být takovým zdrojem potěšení a souladu mezi lidmi. Protože už jsem se u žádného stolu nesnažila být vtipná, všude jsem si užívala ochoty, snahy, příjemné komunikace. Fungovala jsem jako nosič katalogů a hlídač pinzety, ale snad prvně jsem viděla, jak moc se mohou rozsvítit plamínky v očích mužů a rozhodně nebylo důvodem mé poprsí. Bylo krásné dívat se, jak tam přítomní a zasvěcení vytahovali pinzety, dotýkali se známek, a prohlíželi je víc než já upečené vepřové, když toužím po pochvale od mužského. Protože na první pohled bylo patrné, že jsem tam spíše omylem, byla jsem vděčná za každou informaci, kterou mi přítel poskytl. Ale po chvíli mi došlo, jak moc ho vlastně vysvětlování ruší a přestala jsem se ptát. Jedna jediná burza v mém životě a mně došlo, že i kdybych se objevila ve značkovém spodním prádle a chodila mezi těmi stoly, stejně bych nevyvolala takový zájem, jaký vzbuzovaly ty maličké papírky. Lehce jsem se musela přidržet stolu, když jsem viděla, že na některé známky by nestačil ani můj měsíční plat, ale nakonec jsem usoudila, že podruhé v životě se mezi tak bohaté lidi asi nedostanu, tak proč nad tím dumat. Nejvíce času jsme strávili u děduly (nechť mi dotyčný promine to oslovení, ale nemyslím ho nijak urážlivě, spíše naopak), který se známkám věnoval snad celý život. Kdyby sepsal příběhy, které vyprávěl u některých známek, rozhodně by se to dalo vydat knižně a jeho smysl pro humor by se mohl rovnat leckterému snaživému spisovateli.
Dočetli jste až sem? Pak gratuluji. Já Vám tím vlastně všem chci jen říci, že ač ženská, obdivovala jsem tam klid, znalosti, trpělivost a úžasný přehled všech zúčastněných. Snad prvně v životě mi došlo, že musí být strašné, když se v rodině nenajde v mladší generaci někdo, kdo by známky takříkajíc zdědil a věnoval se jim dál. Zjistila jsem, že vůbec není podstatné, zda známka má hodnotu pětikoruny nebo 120 tisíc. Pokud chybí ve sbírce, prostě pak je životním cílem ji získat. Bylo mi velmi líto, když mi došlo, že tihle starší páni mají vědomosti, které možná nemají ani komu předat a my, tzv. mladší generace, jsme schopni alba vzít a prodat jako výhodné zboží. Ta alba plná malinkých papírků byla rovněž plná životních příběhů, lásky, smutku i radosti. A některá alba, pohlednice, známky se dědí a doplňují po celé dlouhé generace. V některých rodinách je dokonce filatelie důvodem i k tomu, aby dědic filatelie v rodině byl i dědicem jména, které jako by se k tomuto krásnému koníčku vázalo. Nemluvím o čase, který kdo může strávit sestavením jakési řady nebo skupiny známek (odborníci mi, doufám, prominou), protože to vůbec nedokážu posoudit. Jen vím, že jak někteří milují svého psa, kočku a hýčkají svého mazlíčka, Vy, filatelisté, hýčkáte své papírky. Můj přítel říká, že s ním o známkách mluvím, protože on je má rád a já mám ráda jeho. Ale mně postupem času začalo připadat úžasné, jak je filatelistický svět rozmanitý. Ne, nehodlám se mezi filatelisty míchat, nehodlám se tomu jakkoliv věnovat, já raději zůstanu u své plotny. Ale chtěla bych Vám složit poklonu - kéž by bylo víc lidí v dnešní hektické době, kteří hospodu vymění za jakoukoliv zábavu, kéž by lidé na úřadech měli alespoň desetinu Vaší trpělivosti a kéž bych já měla Váš nejen historický přehled. Hodně úspěchů, pánové, neb s dámami filatelistkami jsem se zatím nesetkala. A děkuji všem, kteří se čistě náhodou na zmíněné burze ocitli a pamatují si zvědavou, naslouchající (vzhledem k jejich věku) žabku.
Vytištěno ze serveru https://www.infofila.cz