Dva tucty glos k dějinám filatelie XIX. - Případ Švanda

Jaroslav Švanda a Vojtěch Hrdina. Dvě zářivé hvězdy na podvodnickém nebi první Československé republiky. Dva představitelé pochmurné živnosti zvané padělání poštovních známek. Jeden byl obratný typograf a znalec tiskových technik, druhý žádné výjimečné schopnosti neměl. Pokud ovšem nebudeme počítat skutečnost, že byl hochštaplerem a podvodníkem velkého kalibru. Vydejme se po jejich stopách, které jednou provždy zůstaly otištěny v dějinách české filatelie.

V pozdním létě roku 1932 vstoupil do filatelistického obchodu známého pražského obchodníka Felixe Brunnera seriózně vyhlížející třicátník. Bez okolků obchodníkovi učinil zajímavou nabídku: hodlal prodat tři exempláře hledaných československých známek, stříhané Hradčany 10 h zelenou, 20 h červenou a 30 h fialovou a spolu s nimi trojici vodorovných dvojpásek stejných známek. Zároveň naznačil, že by dokázal sehnat i další takové známky. Nabídka to byla beze sporu atraktivní, cena trojice známek se na počátku třicátých let vyšplhala až na hranici bezmála tisíce korun. Slibně rozbíhající se obchod ale nakonec uzavřen nebyl. Muž odmítl nabídku ponechat známky v obchodě do druhého dne k podrobnější prohlídce a pod záminkou, že se vrátí za čtvrt hodiny odešel a více se již nevrátil. Tehdy se obchodníka Brunnera zmocnil pocit hraničící s jistotou, že nabízené známky byla celková falza.

Ještě téhož dne proto oznámil své podezření ostatním pražským obchodníkům a napsal dopis svému příteli Ervínu Hirschovi, redaktorovi Tribuny filatelistů. Brunnerovo vážné sdělení přimělo Hirsche ke konkrétním krokům: informoval policii o výskytu nebezpečných falz a do časopisu, který redigoval napsal o celém případu podrobný článek.V něm vyslovil hypotézu, že padělky byly vytištěny v cizině, protože žádná československá tiskárna by zřejmě nebyla ochotna riskovat prozrazení nezákonné činnosti. Hlavním viníkem v jeho očích byl ale objednavatel zakázky, který ovšem zatím znám nebyl. Zato dobře bylo známo jméno muže, který falza rozprodával. A v této souvislosti poprvé padlo jméno Jaroslav Švanda. Ten byl v roce 1926 do jedné velké padělatelské aféry již namočen a pod tíhou důkazů přiznal výrobu falešných přetisků "Pošta československá 1919", "SO 1920", tzv. Budějovického vydání i dalších věcí.

Čtenáři Tribuny filatelistů byli zakrátko vyzváni, aby své exempláře Hradčan hodnoty 10 h, 20 h, a 30 h zakoupené v poslední době poskytli redakční zkušebně k bezplatnému ověření a uvedli vzhled prodávajícího. Tímto postupem se Hirschovi podařilo získat popis muže, který falza prodával a určit místa, kde byla nabízena - Praha, Plzeň, České Budějovice, Brno a Znojmo. Teď bylo nad slunce jasné, že neznámým mužem je skutečně Jaroslav Švanda. Do hry vstoupila protipadělatelská centrála pražské policie. Jméno Jaroslava Švandy zde bylo velmi dobře známé od zmíněného roku 1926, kdy zde byl vyšetřován případ padělání přetisků československých známek. Mazaný Švanda, který dobře věděl, že zákony nepostihovaly napodobování známek, které už nebyly v oběhu pokud nebyly prodávány jako originály, vyvázl bez trestu. Jeho komplic, kterému svěřil prodej odešel od soudu s podmínkou.

U výslechu Švanda uvedl zajímavou legendu. Známky koupil v Berlíně od obchodníka se známkami Kurta Pahlsona za pět tisíc korun v dobré víře, že kupuje originály. Pahlson ostatně známky získal od neznámého pošťáka z Československa. Teprve v okamžiku, kdy kolem rozprodaných známek začal humbuk, pochopil, že byl napálen. Padělky ale prodával dál, aby neutrpěl finanční ztrátu.

Berlínská policie, kterou pražská centrála požádala o pomoc zjistila, že Kurt Pahlson se mezi berlínskými filatelistickými obchodníky nevyskytuje. Později ale vyšlo najevo, že muž tohoto jména provozuje filatelistický obchod kdesi na Islandu a že do Berlína skutečně občas dojíždí. Švanda se s ním v Berlíně tedy teoreticky setkat mohl. Ovšem pravděpodobnost, že od něj známky koupil byla téměř nulová. Vše spíše nasvědčovalo tomu, že Švanda si objednal vytištění padělků v některé z berlínských tiskáren a zaplatil za ně přiznaných pět tisíc korun.

Poslední dějství dramatu se odehrálo před Vánoci roku 1932 u Krajského trestního soudu v Praze. Švanda byl obviněn z rozšiřování falešných známek a souběžně s tím z nezákonného vývozu peněz do ciziny. Protřelý Švanda vinu samozřejmě nepřiznal. Zopakoval legendu o obchodníkovi Pahlsonovi, zdůraznil své přesvědčení o pravosti známek a obratně si přisvojil roli poškozeného. Připustil jen, že vývozem peněz se dopustil devizového přestupku. Za to mu soud sice vyměřil nepříliš vysokou pokutu, ale celkově ho pro nedostatek důkazů zprostil obžaloby. Klec spadla, ale ptáček uletěl. Nic nebránilo tomu, aby Švanda ve svých machinacích pokračoval. Netrvalo dlouho a vidině snadného zisku skutečně opět podlehl.

Dva tucty glos k dějinám filatelie XIX. - Případ Švanda


Dva tucty glos k dějinám filatelie XIX. - Případ Švanda


Dva tucty glos k dějinám filatelie XIX. - Případ Švanda


Švandovy padělky pof. 6N, zelená, 10 h, pof. 9N, červená, 20 h, pof. 13 N, fialová, 30 h

Vše začalo nedlouho po zřízení Protektorátu Böhmen und Mähren. Tehdy v jedné plzeňské trafice filatelista-důchodce, jakýsi Karel Košťálek, objevil několik sérií československých známek z let 1935 - 1957, které byly po okupaci opatřeny přetisky Böhmen und Mähren - Čechy a Morava. Tato provizoria platila v období od 15. března do 15. prosince 1939. Po skončení doby jejich platnosti po nich nastala mezi filatelisty velká sháňka a získat je nebylo rozhodně jednoduché. Několik úplných sérií známek v obyčejné trafice v důchodci vzbudilo podezření, že narazil na padělky přetisků. O svém objevu proto bez váhání informoval policejní ředitelství. O rodícím se případu ihned byla vyrozuměna pražská protipadělatelská centrála.

Jeden z jejích inspektorů od trafikantky vzápětí zjistil, že známky koupila na inzerát od dvojice mužů. Znala i jméno jednoho z nich, protože jí ukázal svůj řidičský průkaz.Měla i tip na další možný postup vyšetřování. Oba muži jí prozradili, že nocovali v plzeňském hotelu Continental. Zde inspektor k svému překvapení bez problémů v knize hotelových hostů našel jméno, které předtím udala trafikantka: Kamil Vitouš. A v jeho sousedství i jméno jeho společníka Jana Kočvárka. Nechyběly ani jejich adresy.

Oba zadržení muži se při výslechu ze všech sil vykrucovali a nabízeli otřepanou historku o neznámém muži, který jim známky prodal v kavárně Fénix. Při důkladné konfrontaci výpovědí obou mužů vyšlo najevo, že smluvená výpověď byla dohodnuta jen v hrubých obrysech a že v nich existují určité rozpory. Potom následovalo přiznání. Známky jim dodával Jaroslav Švanda a oba dva muži v celém řetězci fungovali jako zprostředkovatelé prodeje známek. Kupce získávali prostřednictvím inzerátů v Národní politice. Ze všech zájemců dávali přednost těm, o nichž se dalo předpokládat, že se ve známkách moc nevyznají. A tak se prosadila nabídka plzeňské trafikantky a obchodníka s papírenským zbožím z Pardubic, s nímž ale kontakt ještě nestačili navázat.

Jaroslav Švanda byl zatčen. Domovní prohlídka v jeho bytě přinesla tučný úlovek.Více než osm a půl tisíce stříhaných Hradčan hodnoty 10, 20, a 30 haléřů ve čtyřblocích, desítky štočků a razítek, malý tiskařský lis a v něm štoček s přetiskem Wir sind frei, jakým v roce 1938 sudetští Němci přetiskovali československé známky, falza Pošta československá 1919, desítky párů aršíků Kde domov můj v obou hodnotách a další padělky, které policii u Švandy unikly v roce 1932. Přepočítáno na peníze, Švanda by vlastně byl několikanásobným milionářem, kdyby objevené známky byly pravé.

Výslechy Jaroslava Švandy přinesly mnoho pozoruhodných zjištění. Po nezbytných pokusech o zapírání a kličkování Švanda vyslovil dvě jména , která kriminalistům téměř vyrazila dech : Vojtěch Hrdina a jeho syn Jaroslav. Typografa Vojtěcha Hrdinu v protipadělatelské centrále velmi dobře znali. Nikoliv ale jako muže s kriminální minulostí, ale jako svého odborného poradce, který policii pomáhal při pátrání po autorech padělků československých bankovek. Jeho soudy o tisku bankovek a původu použitého papíru měly svoji váhu. V roce 1937 Vojtěch Hrdina předal svoji tiskárnu v Praze-Košířích synovi Jaroslavovi a tím také skončila jeho spolupráce s policií.

Mladý Hrdina při výslechu propadl panice a prozradil věci, které by za normálních okolností nahlas asi neřekl. Přiznal, že Švandovi vyráběl štočky i přetisky Böhmen und Mähren a naznačil, že pro Švandu pracoval i jeho otec. Hrdina senior potom bez okolků přiznal, že Švandovi vytiskl několik stovek párů aršíků Kde domov můj.

Překvapivě ochotná výpověď obou Hrdinů policisty překvapila. Byla tak spontánní a upřímná, že vzbuzovala podezření, že chce odvést pozornost od něčeho, co v žádném případě by nemělo být prozrazeno. Snad právě proto se policie rozhodla provést důkladnou prohlídku v tiskárně i bytech obou zadržených. A skutečně, při prohlídce byly nalezeny důkazy, které napovídaly, že v košířské tiskárně se padělaly československé desetikoruny a anglické jednolibrovky. Pátrání po falzifikátech známek se tím pádem rázem ocitlo na vedlejší koleji.

Z celé aféry opět nejsnáze vybředl její iniciátor Jaroslav Švanda. Za několik týdnů si zase plnými doušky užíval svobody. Naopak, nejhůře skončil Vojtěch Hrdina. Vymstilo se mu především to, že spoléhal na svůj pokročilý věk i někdejší dobré kontakty s policisty a hlavní vinu vzal na sebe. To ostatně příliš v rozporu s pravdou nebylo. Své sehrála i profesionální hrdost na své výtvory, která mu nedovolila zlikvidovat měděné a zinkové desky, ze kterých byly tištěny falešné aršíky i bankovky. Jejich zdařilost potvrzovala i jedna z jednolibrovek, která visela zarámována v pracovně šéfa protipadělatelského oddělení Scotland Yardu jako ukázka dokonalé falzifikátorské práce.

Vojtěch Hrdina strávil ve vazbě celou válku, ale soudního procesu se nedočkal. Ve snaze zvrátit vývoj situace ve svůj prospěch měnil své výpovědi i přiznání a předstíral duševní chorobu tak dokonale, že ani psychiatři nebyli schopni rozhodnout, zda byl skutečně nemocen nebo simuloval. Na konci války si Hrdina přechodně na krátkou dobu vychutnal nečekaně nabytou svobodu, ale v zápětí stanul před Krajským trestním soudem v Praze. Jeho novou verzi obhajoby, že falza jednolibrovek vyráběl až roce 1940 pro organizátory odbojové činnosti soud neuznal, protože nebyla podpořena ani jedním svědectvím a poslal ho za mříže na šest let. Odpovídalo to téměř přesně době, kterou za války strávil ve vyšetřovací vazbě. Státní zástupce se proto proti výši trestu odvolal a Zemský soud v Praze jako soud vyšší instance v roce 1946 vynesl nový rozsudek ve výši patnácti let těžkého žaláře zostřený o deset tisíc korun pokuty. V příštích měsících několikrát neúspěšně požádal o milost, ale vyhověno mu nebylo. Podmíněně byl propuštěn až v roce 1949, ale brzy po návratu z vězení zemřel.

Nenapravitelný Jaroslav Švanda dopadl nesrovnatelně lépe. V roce 1943 sice opět stanul před soudem za zpronevěru známek, které pod slibem výhodného prodeje vylákal na obchodnících i sběratelích. Za mřížemi ale strávil opět jen několik týdnů. Pod dojmem rozsudku vyneseného v procesu s Hrdinou seniorem ale znejistěl a vystěhoval se do Rakouska. Zde se tři roky živil obchodováním se známkami. Pro zboží si na falešný pas často dojížděl do Československa. Při jedné takovéto "obchodní" cestě byl ale poznán a zadržen. Soud mu vyměřil trest čtyři roky vězení, ale po třech létech byl propuštěn. Jistou dobu se snažil žít poctivě. Pracoval jako účetní v Pozemních stavbách na Teplicku a později jako topič v chemických závodech. Svému okolí se snažil namluvit, že čeká na penzi, ale brzy se zase uchýlil ke kšeftování se známkami. Ve velkém začal posílat známky do ciziny a získané valuty dál výhodně prodával. Byl obviněn z porušování celních a devizových předpisů, zatčen a odsouzen k odnětí svobody a peněžitému trestu. Pro vysoký věk mu byl nástup trestu opakovaně odkládán a nakonec i prominut.Brzy nato Švanda zemřel. Těžko soudit, v kolika lidech Švandův odchod ze světa vyvolal smutek. Dá se ale předpokládat, že mnoho jich nebylo. Lze se tomu ale vůbec divit, když většině lidí, s nimiž se v průběhu svého života setkal dokázal jen škodit?

Příště: Otazníky nad vejprtskými padělky

Autor: František Hrbek | 8. 4. 2013

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223