Dva tucty glos k dějinám filatelie XIII. - Nejvzácnější známka světa

Za nejdražší a zároveň nejvzácnější známku světa se všeobecně považuje jednocentová známka Britské Guayany z roku 1856. Slavná známka je vlastně poštovní provizorium. Byla vytištěna v hlavním městě Georgetownu (tehdy se ještě nazývalo Demerara) v tiskárně Joseph Baum & William Dallas na jednoduchém knihtiskovém stroji, kde se jinak tiskl časopis Official Gazette.

Než budeme pokračovat v líčení osudů jedné z největších filatelistických rarit, dovolíme si malou odbočku a ujasníme si, jaké poměry panovaly v poštovnictví Britské Guayany. Tato jediná britská kolonie na území Jižní Ameriky zavedla první poštovní známky - pochopitelně pod vlivem britské pošty - v roce 1850. Byl to velmi časný vstup do tehdy ještě nepočetné rodiny známkových zemí (do konce roku 1849 se známky používaly v 11 zemích), shodou okolností ve stejném roce, kdy byly zavedeny první rakouské známky na území českých zemí. První emise byla vytištěna přímo v Guayaně, v již zmíněné tiskárně v hlavním městě Georgetownu. Podle kruhovitého tvaru, v němž byly první známky vytištěny, okamžitě dostaly přezdívku "cívky". Jedna z proslulých cívek s nominální hodnotou dva centy je mimořádně vzácnou známkou a patří mezi nejdražší známky světa. Druhou a třetí emisi do Guayany dodala Velká Británie. Všechny tyto známky byly stejné: byl na nich velmi jednoduchým způsobem zobrazen státní znak Britské Guayany - loď s napnutými plachtami na mořských vlnách, doplněný latinským Horatiovým veršem Damus Petimus Que Vicissim (Střídavě dáváme a prosíme). Tento motiv ohraničoval rámeček z jednoduchých slabých linek a teprve kolem něj byly nápisy uvádějící nominální hodnotu známky a název země známku emitující.

Navažme ale přetrženou nit příběhu. Očekávaná čtvrtá emise známek se z dnes blíže neznámých důvodů opozdila a hrozilo nebezpečí, že guayanská pošta nebude mít čím frankovat zásilky. A tak se stalo, že georgestownská tiskárna Joseph Baum & William Dallas dostala od poštovní správy pokyn vyrobit náhradní výpomocné vydání. Vzhledem k rychlosti, s jakou musela tiskárna známky vychrlit byla písmena tištěna ze sazby a pro obrázek lodi ve středu známky byl použit štoček, který v časopisu Official Gazette sloužil jako hlavička k pravidelnému sloupku uvádějícímu aktuální námořní zprávy. Přesný den tisku čtvrté emise není znám, vše ale nasvědčuje tomu, že to bylo někdy začátkem února 1856. Emise vyšla v hodnotě čtyři centy na oboustranně modře zabarveném papíru a na jednostranně karmínovém papíru. A na stejném karmínovém papíru se po sedmnácti letech objevila známka jednocentová. Jedna jediná. Unikát!

Vznik jediného exempláře jednocentové známky vysvětlují dvě verze. Podle první z nich tiskař, který pro čtyřcentové známky tištěné na karmínovém papíru sestavoval formu omylem do ní zařadil sestavu pro jednu známku jednocentovou. Nebylo se ale co divit, že se spletl. Každá známka byla tištěna štočkem na kterém byla lodička a ruční sazbou tvořenou rámečkem a textem. Složit z takových malých sestav celou formu byl tedy úkol nadmíru pracný a omyl se proto nedal vyloučit. Po vytištění prvního archu byl tisk samozřejmě - možná i několikanásobně - kontrolován, chyba objevena a jednocentová známka ve formě nahrazena správnou čtyřcentovou. Vadný arch ovšem už nebyl vyřazen, ani z něj nebyla vystřihnuta známka s chybnou nominální hodnotou a byl stejně jako zbývající část nákladu předán poštovní správě. Chybotisk se svojí barvou neodlišoval od ostatních známek archu a proto byl bez nejmenších problémů prodán, nalepen, orazítkován, odeslán a pochopitelně i doručen. Jeho dodatečné objevení na staré obálce po mnoha letech bylo dílem náhody. Za vše tedy mohla v lepším případě nedůslednost, v horším lajdácká práce tiskařů.

Celkové množství zachovaných známek čtvrtého vydání je skutečně malé. Jednocentová karmínová jedna, čtyřcentových karmínových několik desítek, čtyřcentových modrých devět. A v této souvislosti vyvstává další problém: proč čtyřcentové známky byly tištěny zároveň na karmínovém i modrém papíru, když celkový náklad známek zřejmě byl neobyčejně nízký? V zásadě jsou možné opět dvě verze odpovědí: modré, kterých je několikanásobně méně, jsou chybotisky známek červených; daleko pravděpodobnější je ale názor, že po vyčerpání zásob papíru jedné barvy tisk známek zkrátka pokračoval na jinak zabarveném papíru, aniž si kdokoliv ze zainteresovaných připustil starosti, jaké to může mít důsledky.

Podle druhé verze je jednocentová známka obyčejným padělkem, který nebyl včas odhalen jen proto, že důkladně známku prohlédnout mělo možnost jen velmi málo lidí. Jednou z výjimek byl milionář, Francouz Maurice Burrus, jeden z největších filatelistů všech dob. Jako všeobecně uznávaný hlavní favorit v souboji o jednocentovou britskou guayanu, který se měl odehrát 6. dubna 1922 v Paříži na dražbě sbírky z dědictví filatelistického krále Ferraryho, měl možnost si pověstný unikát v klidu prohlédnout u znalce, jemuž bylo svěřeno ověřování dražebních položek. Jeho závěr byl poněkud překvapivý: známka se jevila jako falzifikát! Z obyčejné čtyřcentové známky bylo slovo "four" (čtyři) odstraněno a nahrazeno označením hodnoty pro jeden cent - "one". Domněnku potvrzovala i nestejná velikost písmen v sazbě a přebarvení pravé části známky. Známka přesto byla do dražby zařazena a zůstává záhadou, proč Burrus na dražbě vynaložil značné úsilí a obrovskou nabídku 290 000 francouzských franků, které se rovnaly jednomu a tři čtvrtě miliónu tehdejších československých korun. Nicméně neuspěl, byl přeplacen, ale to je už trochu jiná historie ...

Úvahy o tom, že jednocentová guayana je padělkem se ale ubíraly i jiným směrem. Korunním důkazem se měly stát iniciály podpisu poštovního úředníka E. D. Wighta na známce, které ji znehodnocovaly. Byly porovnávány se stejnými iniciálami na jiných známkách a grafologické závěry vyloučily, že se jedná o rukopis jedné a téže osoby. To znamená, že iniciály na jednocentové guayaně byly padělány. Z toho dále vyplývalo, že unikát je s vysokou pravděpodobností obyčejnou upravenou makulaturou. Ale i zde existuje jedna podezřelá nejasnost. Při posuzování známky byly k dispozici dokonalé fotografické zvětšeniny, podle kterých pracoval grafolog i filatelističtí odborníci. A přesto si nikdo nepovšiml nestejné velikosti písmen, o kterých hovořil Burrus ...

Příběh jednocentové guayany by snad ani nebyl úplný, kdyby i k němu se nevázala - jak je to v historii filatelie obvyklé - alespoň jedna pořádná bajka. Ta, která se rozšířila koncem třicátých let minulého století přinesla tvrzení, že byl objeven druhý exemplář slavné známky. Jak k tomu došlo? V roce 1938 byl americkému filatelistickému čtvrtletníku Stamp and Cover Collectors' Review zaslán anonymní dopis, v němž jeho autor popisoval, že v době konání dražby jednocentové britské guayany v roce 1922 si uvědomil, že vlastní stejnou známku, kterou získal jako mladý námořník v Britské Guayaně ze staré korespondence. V roce 1928 se rozhodl, že majiteli unikátu č. 1, Arthurovi Hindovi (bude o něm ještě řeč) navrhne, aby známku č. 2 koupil nebo svoji známku prodal. Byl totiž přesvědčen o tom, že obě rarity by měl vlastnit jen jeden člověk. Hind si vybral první nabídku a známku koupil. Vzápětí ji ale zprovodil ze světa plamenem zápalky, kterou si zároveň hodlal zapálit doutník na oslavu dobrého nákupu ... Těžko ale věřit tomu, že zkušenému filatelistovi, kterým Hind nesporně byl, se nedostávalo pověstné špetky zdravého selského rozumu, který by mu napověděl, že v jednom trezoru mohou být přechovávány stejně dobře dvě perly jako jedna, za předpokladu, že obě mají stejného majitele. A také, že gesto stojící možná milióny je přepychem i pro milionáře. Takže se spíše vtírá myšlenka, že šlo o pokus exhibicionisty přesvědčit svět, že byl účastníkem bombastické události, která se ale ve skutečnosti nikdy nekonala.

Jak známo, nejdražší známku světa objevil v roce 1873 třináctiletý chlapec Lucien Vernon Vaughan v rodinném domě v Georgetownu, když se probíral starou dědečkovou korespondencí. Byla v ní řada známek Britské Guayany, mezi nimi jedna karmínově červená, jednocentová. Známka na chlapce neudělala žádný zvláštní dojem. Nebyla nejlepší kvality, protože ji dosti poničil nešetrným stržením z obálky a navíc byla zastřižena do osmiúhelníku. Bylo místním zvykem špatně střižené rohy opravovat jejich prostým odstřižením, ale to nálezce asi netušil. Známku chlapec brzy prodal či spíše vnutil místnímu filatelistovi McKinnonovi, aby si za stržené peníze mohl koupit nově došlé, mnohem hezčí a přitažlivější známky. McKinnon známku kupoval nerad, zdála se mu nevzhledná a byl přesvědčen že se jí dalším prodejem jen těžko zbaví. Nakonec se ale dohodli na ceně šesti šilinků a McKinnon si při té příležitosti prý neodpustil komentář, že chlapec mu jistě projeví svou vděčnost. Tak známka poprvé změnila majitele. Dědečkova korespondence ale nebyla bezednou zásobárnou známek a chlapce zklamala. Další karmínovou jednocentovku v ní už nenalezl, ačkoliv si původně myslel, že prodanou známku bez problémů nahradí jiným exemplářem.

Dva tucty glos k dějinám filatelie XIII. - Nejvzácnější známka světa


Největší světová rarita, karmínově červená jednocentová známka Britské Guayany, 4. emise z roku 1856

Ani další osudy jednocentové britské guayany nebyly jednoduché. Za pět let ji McKinnon spolu s celou svojí sbírkou prodal liverpoolskému obchodníkovi Thomasovi Ridpathovi za 120 liber. V roce 1878, kdy už bylo známo, že známka je raritou, jednocentovou guayanu koupil za 150 liber filatelistický král Ferrary a v jeho sbírce zůstala dalších 44 let. Na dražbě Ferraryho sbírky v roce 1922 známka připadla americkému multimilionářovi Arthurovi Hindovi za celkovou částku 7 343 liber, což bylo tehdejších 300 000 francouzských franků nebo 1 760 000 korun československých. Na této aukci - jak už bylo řečeno - známka doslova před nosem unikla dalšímu finančnímu magnátovi Maurice Burrusovi. V roce 1940 známku koupil Australan Frederic T. Small za 42 000 dolarů. Byl to více než dvojnásobek sumy, kterou předtím zaplatil Hind. Do další aukce, která se konala v newyorském hotelu Waldorf Astoria, se známka dostala v roce 1970. Zde ji během jediné minuty získal za 280 000 dolarů Irwin Weinberg z Pennsylvánie. Nikoliv ale do své sbírky, ale pro skupinu osmi průmyslníků, kteří vytvořili syndikát Wilkes Burre nakupující filatelistické rarity. Syndikát, který byl utvořen v roce 1960, známku chápal jako dlouhodobou investici a spolehlivou obranu proti rostoucí inflaci. Přiznal to ostatně sám Weinberg na světové výstavě PRAGA 1978, kde byla guayana vystavována, slovy, že není filatelistou, ale shromažďovatelem různých cenností a rarit a spekulantem. Výnosnost známkových rarit byla a je skutečně mimořádná a nesnižují ji ani úvahy o možném padělání, natož fakt, že krásou zpravidla příliš neoplývají. Pro názornost stačí odečíst ceny dosažené ve dvou posledních vzpomenutých aukcích a rázem je patrné, že unikát svému majiteli vynesl za třicet let výdělek 238 000 dolarů, tj. přibližně 8 000 dolarů ročně, což se rovná 20% základního kapitálu. Těžko najít jiný obchod přinášející takový zisk - a to bez ohledu na inflaci, válečné konflikty a jiné nepříznivé okolnosti. To ovšem už má s filatelií pramálo společného. Karmínově červená jednocentová guayana, ale i jiné známky s podobnou cenou a osudem svět filatelistů prakticky opustily. Možná to je škoda. Není ale mnohem větší škoda, že žijeme ve světě, v němž se prakticky už všechno poměřuje výhradně jen penězi?

Příště: Perly mezi známkami

Autor: František Hrbek | 20. 10. 2003

Komentáře

guiana 1856

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře

Související články


© 2002 - 2017 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223