Dva tucty glos k dějinám filatelie V. - Spory o prvenství

Za tvůrce poštovní známky je všeobecně považován Rowland Hill. Nad tímto zdánlivě nezpochybnitelným faktem se ovšem vznáší několik otazníků. Historické procesy totiž jsou natolik složité a komplikované děje, že je vlastně předem vyloučena možnost s jistotou rozhodnout, kdo měl na koho vliv a kdo byl spíše ovlivňován, kdo byl otcem myšlenky a kdo jen epigonem. Chceme-li pátrat po vynálezci poštovní známky, nezbývá než spravedlivě věnovat pozornost všem kandidátům prvenství.

Francie v době Ludvíka XIV. (1643 - 1715). V ulici Saint-Jaques fungovala jediná sběrna dopisů. Kdo chtěl odeslat dopis, musel sem osobně přijít, dát dopis zkontrolovat úředníkovi, zda neobsahoval zakázané cennosti a tak prokázat, že se nechtěl vyhnout mnohem vyšším poštovním poplatkům, zaplatit příslušný poplatek, dopis zapečetit a další starosti přenechat poště. Tento zažitý systém odbavování dopisů upadl v nemilost v okamžiku, kdy král zjistil, že jeho dopisy, o jejichž existenci by svět nejspíše ani neměl vědět, protože souvisely s jeho milostným avantýrami, jsou ve sběrně kontrolovány nastrčenými lidmi prvního ministra, kardinála Mazarina. Nebylo divu, že ministr financí Fouquet, který byl zároveň generálním pošmistrem, dostal příkaz poštu zreorganizovat. Úkolu se zhostil vskutku obratně. Jeho řešení svěřil své důvěrné přítelkyni, markýze de Longueville. Ta jako příslušnice královského dvora velmi dobře věděla, co se králi na poště nelíbí. A tak se ve městě objevily dřevěné označené bedny, do nichž kdokoliv mohl anonymně vhodit svůj dopis s nalepenou cedulkou - stvrzenkou o zaplacení poštovného. Nálepky se daly koupit do zásoby a na vytečkovanou linku se na nich vyplňovalo jen příslušné datum. Avšak pokrok měl vždy mnoho nepřátel. Není proto divu, že obě novinky se prosadily až po určité době, v roce 1653, kdy si pařížskou městskou poštu od krále pronajal hrabě Noguet de Villayer (někdy bývá uváděn jako Velayer). Tehdy ministr Fouquet, který se mezitím stačil namočit do podezřelých finančních transakcí, byl už vězněm Fouquetem a jméno důvtipné markýzy stačilo upadnout v zapomenutí. Předchůdkyně poštovních známek vydržely v oběhu jen dvanáct let. Do narození sira Rowlanda Hilla zbývaly 142 roky.

Království sardinské, okolo roku 1820. V tomto staroitalském státě začaly pošty zájemcům prodávat dopisní papíry s natištěnými razítky. Byl na nich trubač na koni a především číslo vyjadřující nominální hodnotu papíru. Nominální hodnota papíru, kterou byl pisatel dopisu povinen použít, byla přímo úměrná jeho vzdálenosti od adresáta. Razítko nejvyšší hodnoty (50 centů) mělo tvar osmiúhelníku, cenově prostřední razítko (25 centů) mělo tvar elipsy, nejlevnější razítko (15centů) bylo kulaté. Tvarové rozlišení razítek, která po složení dopisu zůstávala na adresní straně, bylo vtipným opatřením, které zaručovalo, že i při letmém pohledu na dopis byla zřejmá výše zaplaceného poštovného. Sardinští koníci - jak se natištěnému modrému razítku říkalo - byli svým způsobem poštovní známkou a lišili se od ní jen tím, že se na dopis nenalepovali.

Adresní strana dopisního papíru se sardinským koníkem.

Dva tucty glos k dějinám filatelie V. - Spory o prvenství


Prusko, okolo roku 1820. V Berlíně podstatu stejného problému řešili obdobně jako v sardinském království, ale technicky vše bylo zabezpečeno úplně jinak. Ve volném prodeji byly poštovní stvrzenky o zaplacení poštovného, které se odevzdávaly na poště zároveň s dopisem. Chybělo už jen lepidlo, které by odesilateli ušetřilo cestu na poštu, protože dopis by mohl být kdekoliv vhozen do poštovní schránky a poštovní známka by byla na světě. Do vydání první černé jednopennyovky zbývalo zhruba dvacet let.

Skotsko, 1834. James Chalmers, nakladatel a majitel tiskárny v Dundee přišel na nápad lepit na dopisy malé kvitance, které potvrzovaly zaplacení poštovného.. Jako tiskař si své "známky" navrhl, nakreslil i vytiskl. Problém ale nastal s prosazením novinky do života. Návrh se nejdále dostal k jednomu parlamentnímu poslanci, ale zůstal bez kladné odezvy a nakonec zapadl. Svoji roli nepochybně sehrála skutečnost, že Chalmers nedokázal přesvědčivě argumentovat o technické i ekonomické výhodnosti svého nápadu. A patrně mu chyběla i vytrvalost. Do zrození Hillovy reformátorské myšlenky chyběly tři roky.

Rakousko, 1835. V civilní správě ilirsko-lombardské provincie rakouské monarchie působil jako úředník mladý Slovinec Laurenc Košir. S poštou a poštovním provozem neměl vůbec nic společného. V roce 1832 se ale dostal jako tlumočník na mezinárodní poštovní kongres do Milána a zde ho zaujaly stesky na obtížné propočty poštovních poplatků, vybíraných od adresátů v hotovosti. Kongres opouštěl s myšlenkou, že navrhne vlastní řešení zapeklitého problému. Výsledkem jeho úvah bylo podání návrhu adresovaného dvorní komoře ve Vídni, který předpokládal zavedení nalepitelných poštovních stvrzenek, jež by se daly koupit předem do zásoby. Z ministerstva financí se Koširovi dostalo díků za iniciativu, ale návrh jako celek byl zamítnut s odůvodněním, že je v poštovní praxi naprosto neuskutečnitelný. Do doby, kdy Hill písemně formuloval svůj návrh poštovní reformy, zbývaly dva roky.

Laurenc Košir na jugoslávské známce

Dva tucty glos k dějinám filatelie V. - Spory o prvenství


Dalším v řadě kandidátů na titul vynálezce poštovní známky je rakouský poštmistr Eggarter. Zhotovil si nálepky s motivem velkých číslic, které vyjadřovaly výši poštovného zaplaceného v hotovosti předem. Motivem tohoto opatření snad byla snaha zabránit svým zaměstnancům, aby zaplacené poštovné zčásti končilo v jejich kapsách. Na rozdíl od svých předchůdců nikoho o nic nežádal a nikomu nic neoznámil. Jak dlouho Eggarter své známky používal a kolik jich nalepil na dopisy nikdo netuší. Jeden z dopisů, který Eggarter zaslal své manželce, se ale zachoval. Nese datum 20. února 1839 a je tedy o více než o rok starší než prokazatelně nejstarší dopis na světě opatřený Hillovou černou jednopennyovkou. Jeho objevení vyvolalo senzaci, protože to znamenalo, že poštovní historie bude muset být přepsána. Mezitím Eggarterův dopis ve vší tichosti koupili neznámí agenti a odvezli ho do Londýna, kde ho komise expertů Královské filatelistické společnosti podrobila důkladnému zkoumání. Zveřejněný posudek ohromil celý filatelistický svět. Stručně řečeno, dopis byl z mnoha důvodů označen za hrubý falzifikát. Vzápětí dopis beze stopy zmizel, jako kdyby jeho sláva měla být za každou cenu rozptýlena.

Zde končí galerie neúspěšných. Jediným, koho historie nakonec nezatratila, byl přece jenom sir Rowland Hill. Bylo to ale skutečně pouze tím lepidlem?

Příště: Otec poštovní známky

Autor: František Hrbek | 17. 9. 2019

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223