Co je filatelie II.

Před časem jsem se zamýšlel nad tím, co všechno může být filatelie. Dnes bych se zaměřil na vlastní známky. Podle toho, kdo si jakých atributů známky všímá, můžeme sběratele - filatelisty rozdělit velmi zhruba na dvě velké základní skupiny.

První skupinu zajímá známka samotná. Od návrhu přes tiskové techniky, použité papíry, barvy a barevné odstíny známek, způsob oddělování známek, až po použití známek v poštovním provozu. Každá tato oblast by se pochopitelně dala rozvést do velké hloubky, to ale není záměrem tohoto informativního přehledu. Čili z výše řečeného plyne, že první skupina filatelistů se zabývá filatelií v tradičním pojetí a také se popsaný způsob sbírání zpravidla označuje jako filatelie tradiční. K podrobnostem se dostaneme později.

Druhou skupinu filatelistů zase více zaujme obsah nebo také námět známkového obrazu. I o tom by se dalo napsat hodně, ale zase nebudu zabíhat do přílišných podrobností. O námětech, které se sbíraly v minulosti a sbírají dnes, bude některý z dalších příspěvků.

Zabývejme se nyní tradiční filatelií. Návrhy známek zpravidla připravovali a připravují lidé, kteří mají vztah k výtvarnému umění. Někdy to byli a jsou malíři, jindy grafici, kteří mohou pracovat v nějakém jiném oboru a známková tvorba je doplňkem jejich profese. O tvůrcích našich známek ostatně docela podrobně pojednával seriál článků G. Batze uveřejněný před časem. Tiskové techniky pro tisk známek se rozlišují na dvě základní skupiny - podle toho jestli tisknou místa prohloubená (např. rytina) nebo místa vyvýšená (např. knihtisk). Od počátků známkové tvorby, to je od roku 1840, se při tisku známek používala řada tiskových technik: knihtisk, kamenotisk, měditisk, ocelotisk, hlubotisk. Možná je samozřejmě jejich kombinace, např. jiná tisková technika použitá pro rám známky a jiná pro vlastní obraz. Oblíbenou kombinací při tisku českých známek v poslední době je ocelorytina s hlubotiskem.

Papíry pro tisk známek v historickém běhu času byly použity co do síly tenké, středně silné a silné, co do odstínu barvy bílé, nažloutlé, našedlé, v některých případech papíry různě zbarvené a v poslední době k nim přibývají papíry s určitými optickými vlastnostmi, které se dají rozlišit pod UV lampou. To jsou papíry bez záměrné přísady opticky zjasňujících látek, kterým se říká papíry bp. Dále papír s přísadou opticky zjasňujících látek, označovaný jako papír oz a dále papíry s přísadami tzv. luminoforů, které pod UV lampou způsobují luminiscenci. Tyto papíry se podle barvy luminiscence dále označují jako fl1 a fl2. Další podrobnosti opět nejsou záměrem tohoto přehledu.

Barvy známek a jejich barevné odstíny jsou další velmi vděčnou oblastí tradiční filatelie, Jedná se zejména o klasické známky, kde více barevných odstínů vzniklo tak, že jedna hodnota mohla být kdysi tištěna v řadě dílčích nákladů po několik let a málokdy se podařilo tiskařům trefit pokaždé stejný odstín barvy. Proto může určitá známka existovat např. v řadě odstínů modré, které se pak označují např. světle modrá, modrá, tmavě modrá, hluboce modrá, šedomodrá, berlínská modř, modrozelená, fialově modrá a pod. Uvedený výčet není zdaleka vyčerpávající a podobně existuje řada známek v barvách hnědých, zelených, červených, žlutých atd. K tomu je však nutno poznamenat, že barvám známek, zejména klasických, mnoho neprospívá jejich vystavení světlu, takže s těmito známkami je nutno zacházet šetrně. Je třeba si uvědomit, že např. známky, pocházející z 50. a 60. let 19. století, jsou dnes 140 - 150 let staré!

Oddělování známek - můžeme shrnout, že se jedná v zásadě o tři způsoby oddělování známek. Nejstarší způsob je odstřihování z archu známek. To je záležitost nejstarších, tzv. klasických známek. Perforování archů se známkami je poněkud mladšího data. Stříhané známky nalezneme prakticky u všech zemí, které začaly vydávat známky do poloviny a na začátku druhé poloviny 19. století. Např. Řecko: první známka byla vydána v r. 1861 a první zoubkované známky Řecka se objevily až v roce 1886. Dalším způsobem oddělování známek je tzv. průsek, který je přechodem mezi známkami stříhanými a zoubkovanými. Umožňuje lepší oddělování známek, není to však ještě normální zoubkování. Podle provedení může být průsek rovný nebo pilovitý. Později se začaly používat perforační stroje, které umožňují nejsnadnější oddělování známek. Podle uspořádání jehel pak mluvíme o perforaci řádkové, hřebenové nebo rámcové. Podle počtu otvorů na jednotku délky pak rozeznáváme zoubkování hrubé (např. 9) nebo jemné (např. 15). Zoubkování se měří pomůckou zvanou zoubkoměr.

A v neposlední řadě zajímá filatelistu zaměřeného tradičně také použití známek v poštovním provozu. To už vyžaduje znalost poštovních tarifů v určitém období, kolik byla předepsaná sazba např. za obyčejný dopis základního hmotnostního stupně v místě nebo v tuzemsku nebo do zahraničí. Kolik byl příplatek za doporučený dopis nebo za expresní dodání, kolik byla sazba za tiskopis, kolik bylo třeba novinové výplatné a pod. Také se zajímá, zda určitá známka, respektive nominální hodnota, umožňovala jednoduchou frankaturu nebo ve dvou - nebo trojnásobné výši mohla být použita pro některý složitější tarif - třeba doporučený dopis do ciziny. A sbírka, která kromě známek obsahuje také celistvosti se správnými tarify a použití jedné konkrétní hodnoty může doložit na obyčejném dopisu nebo na doporučeném dopisu, to je pak pro tradičního filatelistu ta pravá krása.

Samozřejmě by bylo možné se o všem, co tu bylo řečeno, rozepsat daleko podrobněji, to by ale mnohonásobně přesáhlo rámec tohoto informativního přehledu. Tak snad až příště.

Autor: Vladislav Beneš | 12. 3. 2003

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář

Související články


© 2002 - 2018 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223