Císař Josef II.

V roce 1908 a 1910 byly v Rakousku vydány známky s portrétem císaře Josefa II., katalog Michel č. 141 a 163. Návrh známky K. Moser, rytec F. Schirnböck.

Císař  Josef II.


Josef II. se narodil 13. března 1741 ve Vídni jako nejstarší syn Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského. Byl však už čtvrtým dítětem v pořadí. Jakožto následníkovi trůnu se mu dostalo pečlivého vychování i vzdělání podle náročných plánů, které koncipovala a nad jejichž plněním bděla osobně jeho matka.

Jeho dětský rozum byl zaplavován fakty, s nimiž si často nevěděl rady. Někteří jeho učitelé byli tak přísní a pedantičtí, že to žáka stresovalo. Postupně se uzavíral do ulity mlčenlivého, do sebe zahleděného a nepřístupného tvora. Zde se patrně zrodil základ Josefovy příští chladnosti a povýšené výlučnosti. Dostalo se mu také důkladné náboženské výchovy od jezuitů. Jak však intelektuálně dozrával, osvojoval si vůči dogmatice jezuitů stále kritičtější postoje. To vedlo k tomu, že na jedné straně byl nucen zachovávat ohledy k okázalé zbožnosti rodiny, na druhé straně sám dospěl až na okraj ateismu.

Josefovo dětství, s ohledem na bezpočet příkazů, regulí a rituálů, mělo k idyle daleko. Princ se bránil po svém – jízlivým vzdorem. Pokud ho nějaká věc nezajímala, odmítl spolupracovat a stavěl se hloupým. Proto byl u dvora dosti dlouho pokládán za slabomyslného. Jenže on zatím celé noci četl knihy, které ho zajímaly. Během několika let se ukázalo, že slabomyslný hoch prostudoval takřka všechny důležité knihy z filosofie, politiky, hospodářství, vojenství i knihy cenzurou zakázané. Ti, kdož Josefa považovali za tupce, byli překvapeni a arcivévoda jim začal oplácet stejně – opovržením. Od chvíle, kdy začal být přítomen zasedáním ministerské rady, dával nejvyšším byrokratům najevo, že je pokládá za zpátečníky. Veřejně je označoval za "sbírku zaprášených mumií".

Od samého počátku politické kariéry se projevovalo Josefovo opozičnictví. Zřetelně vnímal polovičatost a nedostatečnost předchozích reformních opatření. Již v roce 1761 předložil ministerské radě dokument, který však byl zesměšněn a nazván sněním. Ve skutečnosti ale zahrnoval v podstatě totéž, co později formuloval Thomas Jefferson ve své Deklaraci lidských práv, tj. odpovědnost vlády národu, povinnost skládat mu účty, občanskou i náboženskou svobodu. Svoje plány musel tedy Josef na čas odložit, naplňovat je mohl až po smrti své matky.

Soukromý život Josefa II. nebyl příliš šťastný. V roce 1760 se oženil s princeznou Isabelou Parmskou. Nejprve se narodila dcera Tereza, která však zemřela jako osmiletá. V roce 1763 zemřela na neštovice jeho manželka i novorozená dcera Kristina. V této pro něj zoufalé situaci nenapadlo jeho matku Marii Terezii nic lepšího než vmanipulovat jej do dalšího, zcela účelového sňatku, s nehezkou Josefou Bavorskou. V roce 1765 se s ní Josef formálně oženil, ale až do její smrti v roce 1767 ji nenáviděl a vyhýbal se jí. Josef II. už nadosmrti zůstal sám a o sňatku před ním nikdo nesměl ani promluvit.

V březnu 1764 byl ve Frankfurtu nad Mohanem korunován římskoněmeckým králem. Akt korunovace nesl velmi nelibě, v podobných ceremoniích viděl vždy šaškárnu. Proto prý odmítl i korunovaci na českého krále. Skutečný důvod, proč tak učinil, byl spíše v tom, že se chtěl vyhnout povinnosti potvrzovat domácím stavům jejich svobody a výsady, které se mu v jeho absolutistickém pojetí jevily zastaralé. V létě roku 1765 zemřel Josefův otec, po němž automaticky převzal císařské žezlo. A vzápětí byl svojí matkou jmenován spoluvladařem v rakouské monarchii. Energií nabytý Josef nabyl dojmu, že se otvírá cesta ke skutečné vládě. V tom se však velmi mýlil, jeho matka se ještě dlouho nemínila vzdát vlády. Proto reformy vskutku zásadního rázu musely počkat. Nezávislým a svéprávným panovníkem se stal až po smrti své matky v roce 1780.

Císař  Josef II.


Během svého desetiletého panování prosadil Josef II. neuvěřitelné množství asi šesti tisíc reformních výnosů, patentů a nařízení. Většinu těchto příkazů inicioval a koncipoval sám. Zasahoval úplně do všeho. Udělal však také velké množství chyb. Jediným vodítkem při zavádění novot byl jeho, dnes bychom řekli, pragmatismus. Ale ne vše v životě je stroze racionální a pragmatické. Některé novoty předběhly dobu, jiné vzbuzovaly roztrpčení, byly vyhlašovány bez ladu a skladu, nezapadaly do sebe a umocňovaly zmatek.

Avšak nejdůležitější reformní činy Josefa II. se okamžitě zapsaly do dějin, urychlily společenský pohyb a vymezily předěl mezi epochou feudalismu a kapitalismu. Nejdůležitějšími z těchto reforem jsou tzv. patent toleranční, patent o zrušení nevolnictví a zrušení cenzury, byť pouze dočasné.

Tolerančním patentem z roku 1781 skončila v Čechách doba temna, doba stošedesátiletého pronásledování protestantů. Náboženská svoboda ale vedla i k četným nepokojům. Katolické obyvatelstvo, po generace utvrzované v nenávisti k jiným náboženstvím, přijalo patent s odporem. K náboženské snášenlivosti byla ještě dlouhá cesta. Ústředním záměrem patentu bylo podřídit církevní život svrchovanosti josefinského státu. Bylo zrušeno mnoho klášterů, žebravých a rozjímavých řádů. Byly zavírány i "zbytečné" kostely a kaple, mezi nimi i Betlémská kaple.

Patent o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781 byl patentem typicky českým, neboť v Čechách a na Moravě panovaly nejtužší poměry. Patentem se situace v českých zemích přizpůsobila rakouskému modelu. Definitivní a úplnou likvidaci feudálního robotního systému již Josef II. nestihl provést. Když se k realizaci odhodlal, bylo již pozdě, byl na smrt nemocen. Co se týká českých zemí, iniciativa císaře zasáhla snad všude. Budovaly se školy, zdravotnická zařízení, rostla síť císařských silnic lemovaných alejemi. Významně zhoustla síť poštovních spojů.

Císař  Josef II.
Mapka hlavních silnic využívaných i poštou


Byly vynakládány velké prostředky na povzbuzení průmyslové výroby. Mnoho se investovalo do zemědělství. Josefinská éra byla dobou vzniku novodobého byrokratického státního aparátu. Začaly fungovat úřady, byť těžkopádně. Byly stanoveny úřední hodiny.

Císař  Josef II.
Pražská zajímavost – klapačková pošta. Byl to soukromý podnik muže jménem František Garsie, který se roku 1782 rozhodl konkurovat málo výkonné poště státní. Najal několik sluhů, kteří s koženými brašnami vybírali po domech dopisy k odeslání a část zásilek sami roznášeli. Už zdaleka na sebe upozorňovali ostrým hlukem klapaček. Klapačková pošta měla velký úspěch.


Císař  Josef II.
1. 7. 1998 při příležitosti výstavy poštovních známek Praga 98 byla vydána příležitostná dopisnice (katalog Pofis, č. CDV36) s dobovou kresbou posla klapačkové pošty.


Josef II. na sebe byl velmi přísný. Chtěl stihnout vše. Běžně prý pracoval 18 hodin denně. Sám při svých cestách poznal realitu života ve své říši. Často cestoval inkognito pod jménem hrabě Falkenštejn. Vícekrát byl v Čechách a jako první habsburk se naučil slušně česky. Poznal život v chudobincích, sfáral do šachty, nechal se zavřít do vězení. Spatřil dobytčí epidemii na Klatovsku a zažil hladomor v Čechách. Nasadil laťku příliš vysoko a zvolil tempo, na jaké společnost nebyla připravena. V důsledku přepracování vážně onemocněl.

Další z jeho chyb bylo, že se dostatečně nevěnoval zahraniční politice. Na samém sklonku života se ještě dopustil vážného omylu. Spojil se s ruskou carevnou Kateřinou II., aby v alianci s ní ochránil zemi před pruskou hrozbou. Jenže vzápětí byl vtažen do války s Tureckem. Tato válka byla katastrofou. Spolykala dvě třetiny státních příjmů, hmotné a lidské ztráty nepřinášely žádný výsledek. Josef II. se projevil jako špatný vojevůdce a navíc se nakazil malárií. Ještě stihl ke zdecimované armádě poslat generála Gideona Laudona, jehož zásluhou došlo ve vedení války k příznivému obratu a k podepsání mírové smlouvy v srpnu 1790, té se však císař již nedočkal.

Další ochromující událostí pro habsburskou říši byla francouzská revoluce. Obětí revoluce se stala i Josefova mladší sestra Marie Antoinetta. Chaos ve Francii se prohluboval a ve Vídni umíral muž, který se pokusil o "revoluci skrze výnosy". Byl zesláblý, ztrácel i poslední zbytky vůle a ministři mu do poslední chvíle podstrkávali k podpisu dokumenty, jimiž v polobdění odvolával svá mnohá předchozí nařízení.

Zemřel v noci z 19. na 20. února 1790. Vídeň právě slavila masopust a od svého veselí nemínila upustit. V Uhrách byla zpráva o smrti císaře přijata dokonce s úlevou. Mezi urozenými bylo jen málo lidí, kteří by konec velkého osvícenského reformátora oplakávali. A i v mysli prostých lidí se vzpomínky oprostily od momentálních výhrad až v době tupé metternichovské despocie.


Císař  Josef II.
Památník císaře v Josefově


Autor: Pavel Jonáš | 20. 1. 2004

Komentáře

josef II

Josef II.

zhodnocení článku

Pls - čtěte!!

Cisar Josef II

Bez názvu

Bulánek

Přidat komentář  | Zobrazit komentáře


© 2002 - 2018 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223