1973 – 2013: Čtyřicet let ještědského hyperboloidu

Dne 21. září 1973 byl na vrcholu hory Ještěd slavnostně zahájen provoz objektu televizního vysílače a horského hotelu, jehož unikátní technické řešení a neotřelý design vzbudily pozornost nejen mezi obyvateli blízkého Liberce a milovníky horských krás Ještědského hřbetu. Málokdo však tušil, kolik úsilí musel tvůrčí tým kolem architekta Karla Hubáčka vynaložit, aby stavba, započatá v roce 1966, jejíž celkové náklady dosáhly nakonec výše 64 milionů korun, byla v dusných podmínkách začínající normalizace vůbec dokončena. Technologické komplikace a politické tlaky způsobily, že výstavba stagnovala celé dva roky; v r. 1971 byl sice uveden do provozu vysílač, interiéry ale zůstávaly nedokončeny. Nezdolná Hubáčkova energie, s níž projekt hájil (a získal pro jeho dokončení prezidenta Ludvíka Svobodu), nakonec umožnila dotáhnout vše do zdárného konce. Vrchol Ještědu tak doplnila nevšední stavba, jejíž nadčasové kvality byly od té doby ještě mnohokrát potvrzeny. Pojďme si její příběh podrobněji doložit několika dobovými pohlednicemi, které mimo jiné potvrzují její výjimečnou fotogeničnost a popularitu.

Historie turistických objektů na vrcholu hory s nadmořskou výškou 1012 metrů je samozřejmě mnohem delší. První boudu s možností občerstvení zde postavil už r. 1847 lesník Hebelt z Hořeních Pasek a po požáru následujícího roku obnovil. Roku 1868 ji vystřídala mohutnější chata s ubytováním, rozšířená r. 1885, označovaná po 2. světové válce jako Rohanova chata či zkráceně Rohanka (podle šlechtického rodu vlastnícího pozemky, na nichž stála). Přízemní budovu, zničenou až r. 1964 požárem, pak v letech 1906 – 1907 významem i velikostí zastínil nový elegantní horský hotel. Budovu s 23 metrů vysokou kamennou vyhlídkovou věží projektoval na přání Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory (Deutscher Gebirgsverein für das Jeschken und Isergebirge) liberecký stavební rada Ernst Schäfer.

Osud převážně ze dřeva konstruovaného hotelu, po poválečné konfiskaci spravovaného Klubem českých turistů a poté podnikem Restaurace Liberec, se naplnil v noci 31. ledna 1963. Požár, vzniklý při neopatrném rozmrazování potrubí, z něj zanechal jen ohořelé trosky. Pohlednice Orbisu s fotografií Adolfa Kříže (obr. 1) zachycuje hotel přes kamenné moře na severní straně hory ještě v původní podobě. Shodou okolností se již v době svého odeslání (30.10. 1963) stala v podstatě historickým snímkem.


Na nové řešení vrcholu Ještědu byla vypsána vnitroústavní soutěž v rámci libereckého Stavoprojektu. Zadání znělo jasně: televizní věž a hotel s restaurací. Porota se nicméně nakonec jednomyslně shodla na návrhu, který výchozí podmínku porušoval a obě zařízení (hotel a vysílač) spojoval do jediného, zato však nečekaně originálního objektu. Autorem dnes již proslulé křivky byl architekt Karel Hubáček (1924 – 2011) a inspiraci mu k ní poskytla hora sama – jak sám přiznal, „věž na Ještědu tvaruje příroda“. Organické protažení vrcholu do „dokonalé“ špičky je patrné např. v atmosférické siluetě fotografa Petra Zory ze 70. let (obr. 2, vyd. ČTK Pressfoto Praha, ostatní snímky Bohumil Landisch, tisk Severografia Děčín). Tato na první pohled patrná přednost nového hotelu však zároveň přinášela řadu technicko-technologických problémů, v podmínkách socialistického stavebnictví často obtížně řešitelných. Hubáček v 90. letech vzpomínal: „Ten tvar vznikl tak trochu z blbosti, bez uvážení, co to všechno znamená a co vás při tom potká. V okamžiku nápadu si myslíte, že když prodloužíte kopec, že by to bylo zajímavé i z hlediska dotváření krajiny. (…) Ale jak to udělat? Nevěděl jsem dopředu, jak náročná bude konstrukce. Veliká, z oceli i z umělých hmot bez jediného hřebíku, s nebývalým tvarem, v nepřátelském prostředí silných větrů, mrazů a poťouchlého slunce.“ Projekt v letech 1963-66 pod Hubáčkovým vedením rozpracovávala skupina architektů, techniků a konstruktérů (ze které posléze r. 1969 vznikl samostatný ateliér SIAL – Sdružení architektů a inženýrů Liberecka), účinná spolupráce byla navázána i s odborníky z Československé akademie věd. Základní kámen ke stavbě byl položen 30.7. 1966 a definitivní dokončení přinesl (po zmíněných peripetiích) rok 1973. Už předchozího roku se nový vysílač objevil na pohlednici nakladatelství Pressfoto (obr. 3, tisk Severografia Děčín): fotografové Slavomír Černý a Miroslav Renč zachytili kromě něj také lanovku, která byla na vrchol Ještědu zavedena už ve 30. letech péčí Československých státních drah.



Že řešení celé stavby muselo být přizpůsobeno drsným místním podmínkám, je zřejmé ze zimního snímku A. Marušína na orbisce z r. 1970 (obr. 4). Aerodynamický tvar rotačního hyperboloidu s kruhovou základnou o průměru 33 metrů byl pokryt pláštěm, jehož spodní část tvořily hliníkové panely s dvojitými okny v úrovni hotelových pokojů a horní část tyče a lamely ze skelného laminátu (z důvodu nerušení příjmu signálu nesměl být na horní části použit kov). Celkovou výšku 90 metrů doplňoval 48metrový, hliníkem pokrytý stožár a samonosný nástavec, zakrývající jednotlivé antény. Nebezpečí příčného rozkmitání a poškození věže v důsledku poryvů větru eliminoval novátorský princip 800kilogramového prstencového kyvadla, zavěšeného na horním nástavci. Autorem tohoto prvku, jehož instalace v následujících letech umožnila záchranu několika dalších vysílačů (např. středočeského Cukráku), byl konstruktér a statik Zdeněk Patrman (1927 – 2001). Nosné jádro objektu vytvořily dva soustředné železobetonové válcové sloupy, na nichž byla ukotvena ocelová konstrukce jednotlivých kruhových podlaží, propojených výtahem a schodištěm.


Jedinečnost ještědského hotelu dotvořilo jeho vnitřní zařízení, navržené arch. Otakarem Binarem (nar. 1931) ve spolupráci s řadou tehdejších umělců. Také do nejmenších detailů (nádobí, účtenky) promyšlenou koncepci interiérů nám pohlednice zachytily. Miloslav Kalík a Ladislav Ovsík r. 1974 fotografovali pro vydavatelství ČTK Pressfoto (obr. 5) novotou zářící kavárnu s úchvatným výhledem (obr. 5 vlevo), salonek s černě mořeným stolem, křesly z bílé koženky a červenou tapiserií Vladimíra Křečana (obr. 5 vpravo nahoře) a hotelovou chodbu s proslulými chlupatými vajíčky závěsných křesel (obr. 5 vpravo dole). Orbiska z poloviny 70. let zase dává na zdvojeném formátu (obr. 6, foto J. Poborák a M. Švec) nahlédnout do baru, restaurace s kapacitou 300 míst a salonku (obr. 6, horní trojice snímků), do interiéru recepce, jejíž stěny byly podle návrhu Miloše Košky pokryty tepaným plechem, a do jednoho z luxusně zařízených apartmá (obr. 6, dolní dvojice snímků). Odesilatel navíc pohlednici na zadní straně opatřil dobovým razítkem hotelu (obr. 7).




Už před svým oficiálním otevřením se ještědský hotel a vysílač stal vyhledávaným objektem fotografů a záhy se zařadil do standardního repertoáru staveb, jimiž se Liberec a okolní region prezentovaly. Na pohlednici nakladatelství Svépomoc z r. 1975 tak můžeme v poněkud šedivě monotónní kompozici snímků Vladimíra Havelky najít vedle honosných objektů radnice, muzea a divadla také vyhlídkovou terasu hotelu s půlkruhovou přístupovou rampou (obr. 8, tisk OTK Hradištko). Jiná pohlednice, tentokrát z bratislavského nakladatelství Pravda, zachycuje vedle vysílače také druhou Hubáčkovu libereckou realizaci, černožlutý obchodní dům Ještěd na Soukenném náměstí, který projektoval spolu s arch. Miroslavem Masákem (obr. 9, foto Ivan Tichý, 80. léta). Stavba z let 1970-79 byla ovšem r. 2009 zbořena.



Ocenění, jehož se dílo Hubáčkova týmu dočkalo, jsou vesměs známa. Tím hlavním zůstává prestižní cena Augusta Perreta, udělená v květnu 1969 tehdy ještě nedokončenému dílu Mezinárodní unií architektů (smutným dokladem tuhnoucího politického klimatu v tehdejším Československu nicméně zůstává fakt, že k osobnímu převzetí ceny na setkání Unie v Buenos Aires nedošlo, neboť domácí úřady Hubáčkovi a jeho týmu záměrně oddalovaly vydání víza a udělily jim jej až těsně před koncem akce). Roku 2006 byl objekt prohlášen národní kulturní památkou. Nezbývá proto než si přát, aby současné úsilí občanského sdružení Ještěd 73 a všech přátel a příznivců tohoto výjimečného příkladu moderní československé architektury úspěšně pokračovalo a symbol (nejen) Liberecka se co nejdříve dočkal plné obnovy své původní krásy a elegance.

Poznámka redakce Infofily: převzaté z našeho partnerského magazínu o pohlednicích Filokartie.cz. Pomožte tento projekt pro sběratele pohlednic znovu oživit. Uvedené články, které na Infofile hodláme zveřejňovat, ukazují jaký kvalitní obsah tento magazín má.

Autor: Michal Kurz | 26. 8. 2013

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223