14. září 1937 - 14. září 2012: 75. výročí úmrtí T. G. Masaryka

Je logické a přirozené, že ne každé výročí naší historie v sobě nese pozitivní náboj. Někdy je však na místě připomenout si i ta, která nejsou v pomyslné národní paměti zapsána příliš jásavými barvami. Jedno takové by rád letmo zmínil tento článek.

Jen málo událostí zasáhlo občany meziválečného Československa tak silně a bolestně jako ta, k níž došlo 14. září roku 1937. Ve 3 hodiny 29 minut ráno zemřel v pokoji lánského zámku prezident Tomáš Garrigue Masaryk. „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě,“ veršoval teskně básník Jaroslav Seifert, jeden z těch, kteří dokázali slovy zachytit tíži tohoto okamžiku nejvýstižněji. Jiní se o totéž pokusili obrazem. Výsledkem jejich snahy se staly fotografie, grafiky – a v neposlední řadě také pohlednice.

Z hlediska pohlednicové tvorby byl první československý prezident oblíbeným a častým námětem, a to samozřejmě nejen vzhledem k délce výkonu svého úřadu. Ohromné zásluhy o vznik samostatného státu, pevné mravní zásady, přirozená inteligence a charisma napomohly tomu, že se z něj v průběhu let stal živoucí symbol. Byl respektovaným Presidentem Osvoboditelem i upřímně milovaným Tatíčkem. Fotografové a malíři jej zachycovali při oficiálních i neoficiálních příležitostech, při politických jednáních, veřejných akcích, návštěvách měst, při pobytu na Pražském hradě i v Lánech. Samostatnou skupinu námětů tvoří masarykovské pomníky, hromadně stavěné po celé republice – a stejně hromadně odstraňované oběma pozdějšími totalitními režimy.

Také k příležitosti Masarykova pohřbu byl vydán (renomovanými firmami i anonymními tvůrci) velký počet převážně fotografických pohlednic, dokumentujících většinu významných událostí, které do smuteční Prahy a Lán přinesly ony „dni žalu“ (publikaci s tímto názvem vydal v r. 1937 Orbis). Vedle nich vyšla i řada starších prezidentových portrétů, které mohl odesilatel v Praze (ale také v Lánech nebo Masarykově rodišti Hodoníně) opatřit příležitostným razítkem „Smutek Československa“ a černou známkou v hodnotě 50ti haléřů (obr. 1). Jedním z nich byl snímek vydaný firmou Rotografia (obr. 2): zachycuje prezidenta sedícího se vztyčeným ukazovákem v salonu Pražského hradu a jeho adresní stranu doplňuje poslední verš básně, kterou ke smutné příležitosti složil Otokar Fišer: „Šel v boží klid, jak veleno mu jít. A bílý, štíhlý prst nám káže: bdít!“



Tělo zesnulého prezidenta bylo po tři dny vystaveno na katafalku v sále lánském zámku, kde u něj bděla čestná stráž legionářů. Během té doby se mu přišlo poklonit zhruba sto tisíc lidí. „Leží přikryt po pás praporem, ruce klidně složeny podle těla, v šedých jezdeckých šatech, jež byly jeho oblekem nejmilejším.“ Tato slova z reportáže Karla Čapka v Lidových novinách může ilustrovat knihtisková pohlednice nakladatelství VKT (obr. 3). Večer 17. září byla rakev, zahalená do státní vlajky, naložena do krytého vozu, který v záři pochodní opustil Lány a zamířil ku Praze.


Od deváté hodiny ranní 18. září do osmé hodiny večerní 20. září se pak k Pražskému hradu vinul několikakilometrový zástup občanů ze všech koutů republiky (obr. 4 – snímek pražské firmy Indusfoto z Celetné). Bez ohledu na denní dobu a počasí lidé trpělivě čekali a pomalu procházeli smutečně vyzdobenou hradní bránou na I. nádvoří a odtud do černým suknem zahalené Sloupové síně (obr. 5 – snímek časopisu Pestrý týden vydala pražská firma Minerva). V čele tohoto vznosného prostoru (který právě z Masarykova pokynu vybudoval ve 20. letech slovinský architekt Josip Plečnik), před oponou s velkým státním znakem, stál katafalk, u něhož se pravidelně střídala šestičlenná čestná stráž (obr. 6). Jak dokládá mj. snímek ČTK, vydaný firmou Minerva, odpovídalo první složení této stráže významnosti okamžiku: nalevo s páskou přes oko stojí armádní generál Jan Syrový, napravo náčelník Hlavního štábu branné moci armádní generál Ludvík Krejčí (obr. 7). Původ velkého vavřínového věnce před rakví objasňoval text na jeho stuhách: „Presidentu Osvoboditeli, svému učiteli a příteli, president republiky dr. Edvard Beneš“.





Ráno 21. září se rozezněly zvony katedrály sv. Víta a úderem desáté byla rakev s prezidentovými ostatky vynesena na Hradčanské náměstí, lemované davy lidí a řadou vysokých státních hodnostářů a dalších osobností. Zde pronesl prezident Edvard Beneš smuteční projev, který zakončil známým slavnostním slibem: „Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!“ Poté byla rakev šesticí generálů přenesena na II. nádvoří Hradu (snímek známého fotoreportéra Karla Hájka vydal Václav Krátkoruký z Královských Vinohrad – obr. 8). Zde se postupně seřadil pohřební průvod. Rakev naložili na dělovou lafetu taženou šestispřežím a ve třičtvrtě na jedenáct se průvod vydal z Pražského hradu ulicí Mariánské hradby a Chotkovou silnicí na Klárov a přes Mánesův most dál do města (obr. 9, bohužel postrádající vydavatelské údaje). Mezi davy tísnících se lidí prošel kolem budovy parlamentu (dnešního Rudolfina), přes Staroměstské i Václavské náměstí. Jeho délka byla ohromující: v čele jel na koni generální inspektor československé branné moci generál Syrový a členové generálního štábu, za nimi byly neseny prapory a standarty všech útvarů československé armády a 146 vojenských zástav provázených čestnou stráží, byli zde i legionáři a sokolové. Následovala samotná rakev na lafetě, za kterou kráčel prezidentův syn Jan a vnuci TGM Herbert a Leonard Revilliodové a za nimi prezident Beneš. Další část průvodu tvořili zástupci hlav a vlád cizích zemí (především premiéři nejbližších spojeneckých států, Rumunska a Jugoslávie), nejvyšší představitelé republiky a členové diplomatického sboru, vojenští atašé, zástupci centrálních úřadů, církevní hodnostáři a v závěru pak jezdectvo, pět praporů pěchoty a dva dělostřelecké pluky. Emotivní atmosféru vystihl ve své reportáži Cesta devíti hodin Karel Čapek: „Po pražských ulicích postupuje na lafetě děla rakev královská; ubírá se ulicemi, které raziti ráčil král Karel IV. vzácné paměti… Zlatým městem Karlovým projíždí naposled druhý Otec vlasti.“


Ve čtvrt na dvě odpoledne dorazil průvod k Wilsonovu nádraží, kde byla rakev po provedení vojenské přehlídky naložena na katafalk smutečního vlaku. Přesně v 15:15 pak ostatky T. G. Masaryka opustily hlavní město a vydaly se na poslední symbolickou cestu do Lán. Před půl šestou dorazil vlak na lánské nádraží, z úst pěveckého sboru zde zazněla mimo jiné prezidentova oblíbená lidová píseň Ach synku, synku. Poté se už truchlící průvod vydal na lánský hřbitov. Před sedmou hodinou večerní zde byla rakev uložena do nové hrobky, kam byly přeneseny také ostatky Masarykovy choti Charlotty (obr. 10 – vydal J. Švec, Praha XI.). Tímto aktem se životní pouť jedné z nejvýraznějších osobností českých dějin definitivně uzavřela. Její odkaz je naštěstí dodnes pro mnohé inspirující.


Poznámka redakce Infofily: převzaté z našeho partnerského magazínu o pohlednicích Filokartie.cz. Pomožte tento projekt pro sběratele pohlednic znovu oživit. Uvedené články, které na Infofile hodláme zveřejňovat, ukazují jaký kvalitní obsah tento magazín má.

Autor: Michal Kurz | 18. 9. 2012

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2002 - 2019 Zdeněk Jindra
ISSN 1214-4223